Bláznivě milovala slavného spisovatele, jenže byl ženatý, a tak se kvůli němu vzdala všech svých snů. Pak ale její sestra dostala nápad… Tajnosti slavných
12.05.2017
Foto: Magnusfilm
Popisek: Libuše Švormová v komedii Školní výlet
Slavné Angelice propůjčila Libuše Švormová svůj jedinečný sametový hlas a stala se díky tomu symbolem lásky a něhy. Ve skutečnosti ale měla její cesta za štěstím mnohem více úskalí, než napínavé osudy legendární filmové hrdinky.
Ani nemusí vyjít na jeviště či před kameru, a milovníci české herecké scény ji poznají již po vyslovení prvního slova. Její melodický, měkký hlas, nabitý citem a vášní, se ani s přibývajícími lety nemění a její tvář si stále podržela křehké rysy, i když její majitelka má na krku již osm křížků. Elán a chuť do života přesto neztrácí, navíc kolem sebe šíří aureolu harmonie, něhy a pořádku. Je stále členkou souboru pražského Divadla na Vinohradech, vidět ji ale můžeme i jinde, například v úspěšné komedii Divadla Na Jezerce Paní plukovníková. A svému temperamentu rozhodně umí popustit uzdu stejně jako před lety, což oceňují i milovníci televizních seriálů. I když to zpočátku vypadalo úplně jinak, je její paní Mašlíková v projektu Ohnivý kuře báječná ‘herdekbaba‘, jejíž společnost by vám určitě byla milá, i když vám právě začalo třeba pořádně téct do bot. Elegantní, nestárnoucí dáma Libuše Švormová se přívětivým úsměvem navždy zapíše každému do srdce. Je totiž ztělesněním jasně uspořádaného světa, přesně ví, co je podstatné a co ne. Její cesta k mimořádné vyrovnanosti ale nebyla snadná a svým snům a přáním musela hodně obětovat.
V roce 1961 na jevišti pardubického divadla ve hře Fjodora Michajloviče Dostojevského Idiot
Doma to bývalo divoké
Po rodičích se jmenuje Schwormová, kvůli poválečné nechuti k čemukoli německému si ale příjmení počeštila. Narodila se 23. srpna 1935 v Praze, když tatínkovi bylo již čtyřicet let, ve středostavovské rodině, v níž se vždy dbalo na to, co by to mu řekli lidi. Rodiče prožili mládí za první světové války, a když začali žít spokojeně, vypukla druhá. Svůj uzavřený svět nedobrovolně vyměnili za strach o každodenní obživu, museli se přestěhovat do Šumperka. Otec si žil v podstatě sám ve svých prožitcích z milované hudby a společenská maminka se mu marně snažila porozumět. Nastávaly konflikty, protože on si občas našel nějakou ‘spřízněnou duši‘ a ona tropila žárlivé scény, což dcera naplno vnímala již v šesti letech. I když tatínka zbožňovala, moc si ho neužila, protože z domova odešla v pouhých patnácti letech. Odjela studovat do Brna, a i když se často vracela domů, musela se postavit na vlastní nohy. Problémy rodičů tudíž přestala vnímat, protože řešila své. Vystudovala Školu uměleckých řemesel, profesi grafičky se ale nikdy nevěnovala, protože se hned po maturitě přesunula do Prahy na DAMU. Po absolutoriu v roce 1959 se stala členkou činoherního souboru Východočeského divadla v Pardubicích, kde si jí všiml režisér Ota Ornest a nabídl jí angažmá v Městských divadlech pražských. Stala se jednou z jejich ženských hvězd, její doménou se staly osudové ženy, nezřídka s pochybným charakterem. A přestože je v reálném životě mírná, často byla obsazována do rolí semetrik.
V Divadle na Vinohradech v detektivní černé komedii Bytná na zabití
Nečekaný fenomén
Již v roce 1959 se objevila poprvé také ve filmu, a to hned ve čtyřech rolích. Také v dalších letech hrála minimálně v jednom filmu ročně, nicméně přes obdiv divadelních kritiků a chválu jejího kultivovaného hereckého projevu nedostala nikdy větší roli. Z jejích filmových úloh stojí za zmínku Jarní povětří z roku 1961, krimikomedie z roku 1972 Aféry mé ženy či romantické drama Milenci v roce jedna z roku 1973. Brzy se začala uplatňovat i v dabingu. A pak přišla v polovině šedesátých let Angelika. Tenkrát si všichni dělali legraci, že je to taková limonáda, nikoho nenapadlo, že se francouzská ‘červená knihovna‘ manželů Anne a Serge Golonových promění v takový ‘držák‘ a nádherná Michèle Mercier se stane Libušinou nejslavnější dabingovou příležitostí. „Jsem ráda, že se na to lidé pořád koukají. My účinkující jsme to přitom trošku považovali jen za jednu z dalších dabingových příležitostí. Rozhodně jsme si nemysleli, že to bude za padesát let fenomén,“ prozradila před časem. Množství výrazných postav ztvárnila i v televizních inscenacích a seriálech. V 90. letech filmování a práci pro televizi výrazně omezila, v posledních letech jsme ji ale mohli vidět ve velkých seriálových projektech televize Nova Pojišťovna štěstí, v níž hrála nervově labilní paní Jánskou, v Ulici a aktuálně na Primě v projektu Ohnivý kuře. Tatínek už její úspěchy nezažil, maminka si je ale vychutnávala. Jezdila na všechna představení a ráda se prý nádhernou a populární dcerou chlubila sousedkám.
V Divadle Na Jezerce s Jiřinou Bohdalovou v tragikomedii Bengta Ahlforse Paní plukovníková
Láska bez budoucnosti
Později se maminka přestěhovala za ní do Prahy, žily ale každá ve svém bytě a stárnoucí dáma velmi těžce nesla dceřin vztah se životním partnerem, spisovatelem a scenáristou Janem Otčenáškem. Seznámili se v Pardubicích, jí bylo tenkrát čtyřiadvacet, Libuše hrála Ester v dramatizaci jeho novely Romeo, Julie a tma a autor se přijel podívat na premiéru. „Prý si řekl, když mě viděl, tak to je ona. Tak to alespoň později vyprávěl,“ prozradila serveru ona.idnes.cz. „Měla jsem dost velké zábrany, protože byl ženatý. A taky jsem byla zaláskovaná do místního herce. Ale láska vzklíčila. Trvala devatenáct let.“ Jan prý Libuši hodně naučil, ale soužití s ním bylo těžké. Ona byla temperamentní, takže mezi nimi často docházelo k ostrým střetům, nikdy ale nešlo o zásadní věci. Rozvést se nechtěl, protože měl děti, a ona to akceptovala. „On se svou ženou nežil, byl na dobříšském zámku, který tenkrát patřil svazu spisovatelů, nebo v mém pražském bytě. Já měla svou práci a bylo jí tolik, že jsem jí propadla, nahrazovala mi téměř všechno – kromě vztahu. V divadle jsem hrála každý den, v sobotu a neděli dvakrát, takže jsem si pořád říkala, že s dětmi ještě počkám, nechtělo se mi o tu spoustu pěkné práce přijít. A Jan děti měl, netrval na tom, abychom měli další spolu, to mi vyhovovalo,“ přiznala. Pak ale náhle odešel, nemoc ho zabila během čtyř měsíců.
S Michalem Suchánkem coby rázná paní Mašlíková v seriálu Ohnivý kuře
Osudový výlet
Libušin život opanovala opuštěnost. Janovy věci jí působily bolest, a tak všechno muselo z bytu pryč, aby v něm mohla dál žít. Když řešila záležitosti kolem pohřbu, nehrála. Pak ale za ní přišel režisér z divadla a řekl: „Jestli nechceš hrát, nebudu tě obsazovat a smutni si. Ale pokud chceš hrát, mám pro tebe roli.“ Byla mu prý vděčná, díky zkouškám přišla alespoň na pár hodin na jiné myšlenky. Nejtěžší byl prý první půlrok, pak už začal pomáhat čas, kamarádi, divadlo, sestra. A pak jí jednoho dne sestra oznámila: „Jedeme na Šumavu.“ V penzionu Pancíř v Železné Rudě pracoval číšník, který se o ni ze všech sil začal ucházet, a tak si prý řekla, že snad má právo na trochu objetí. Bylo jí tenkrát pětačtyřicet a Jaroslavu Paterovi sedmadvacet. Slýchávala o letních láskách a měla pocit, že ji jedna taková potkala. Jenže se proměnila v něco krásného nekonečného a on ji požádal o ruku. Nikdy vdaná nebyla, takže si prý kladla otázku, proč by to vlastně měla dělat. Pak jí ale kolegyně Irena Kačírková řekla: „Holka, jestli budeš mít vztah, který stojí za to, nepusť ho. I za cenu, že ztratíš určité pohodlí, které starat se jen sám o sebe přináší. Nebo se z tebe stane zlý samotář.“
S manželem Jaroslavem
Co tomu řeknou lidi?
Svatby se prý bála, přiznala, že dokonce v duchu slyšela maminku, jak říká: Co tomu řeknou lidi? Přitom její reakce byla překvapivě úplně opačná. Byla šťastná, že se přece jen se dočkala. S Jaroslavem se vzali v roce 1982 a Libuše přiznává, že si navzájem rozšířili obzory. On se učil chápat její povolání, ona přestala díky němu považovat divadlo jako osudovou záležitost a konečně získala zdravý nadhled. A ačkoliv je manžel o tolik let mladší, je prý jasnou hlavou rodiny, a kam jde jeden, tam musí být i druhý. „Úžasně se o mě stará. Doma vše zařídí a všude mě vozí,“ pochlubila se herečka u příležitosti svých osmdesátin. „Život je krátký a nemá cenu kazit si ho jakýmkoli konfliktem, který za to nestojí. Že nemá cenu hádat se kvůli blbostem a že i velké problémy se dají překonat, když vztah za to stojí,“ konstatovala a dodala: „Držíme se zásady: Aby slunce nezapadlo nad naším hněvem. Někdy je nutné umět mávnout rukou a nechat to být. Hlavně musíte partnera milovat víc než sám sebe.“
Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh na
Vložil: Adina Janovská