Když si vybíral třetí manželku, kandidátky procházely tvrdou cenzurou jeho dcery. Sexy chlap s uhrančivýma očima naplánoval i vlastní smrt. Tajnosti slavných
11.05.2017
Foto: archiv TV Barrandov
Popisek: Petr Čepek
Co na srdci, to na jazyku! – kvůli tomu ho vyhodili z DAMU. Když se Petru Čepkovi něco nelíbilo, klidně všechny zbuzeroval, a uměl rázně říkat „NE“. Dělal sametovou revoluci s Havlem, politickou kariéru ale odmítl a vrátil se na jeviště.
Vedle něj neměl na jevišti ani před kamerou nikdo šanci. Někdy uchvátil temperamentem, jindy zase tajuplností. Přesto ve smyslu prvenství na jevišti nikdy ambiciózní nebyl, na svých postavách ale pracoval důkladně a pečlivě. A pak se najednou v roce 1994 vypařil jako pára nad hrncem. V posledních měsících života se totiž uchýlil na svou milovanou chalupu v Dolní Kalné v Krkonoších, a když v obrovských bolestech umíral ve vrchlabské nemocnici na rakovinu plic, vážil sotva třicet kilogramů. Tak krutě osud naložil s jedním z nejlepších českých herců.
V roce 1966 ve svém prvním filmu, podobenství Antonína Máši Hotel pro cizince
Kvůli kamarádovi nedostudoval
Narodil se 16. září 1940 Praze, když mu ale byly tři roky, jeho otec zemřel, a tak se s matkou Miloslavou a o tři roky mladším bratrem Karlem přestěhoval k babičce do Hrabůvek a po smrti prarodičů do Ostravy-Poruby. A právě tam se Petr Čepek poprvé setkal s divadlem. Jeho teta Miluška totiž hrála v ochotnickém divadle, v němž Petr ve třinácti poprvé stanul na jevišti v pohádce Zlatovláska. Před maturitou na gymnáziu už měl o své budoucnosti jasno, přihlásil se na pražskou DAMU a byl přijat. Navzdory svému talentu a píli si ale nakonec absolventský diplom do desek nezaložil. V roce 1962 se totiž zúčastnil s kamarády studentského majálesu, během nějž jeho spolužák Ladislav Mrkvička vylezl na tramvaj a sundal kladku, aby do nich tramvaj nemohla najíždět. Jenže ho přitom vyfotografoval příslušník StB. Událost vyšetřovala policie a Mrkvička byl vyloučen ze školy. Na schůzi, která o jeho vyloučení hlasovala, všichni zvedli poslušně roku, jenom Čepek řekl ne. „Když nebudu já připuštěn k obhajobě a budu vyloučen, tak on také odmítá obhajovat, a předčasně ukončil studium na DAMU,“ zavzpomínal Mrkvička.
S Ivou Janžurovou ve slavném dramatu režiséra Juraje Herze Petrolejové lampy
Domov v Činoheráku
Nedostudovaný herec se vrátil do domů na severní Moravu, začal hrát v ostravském Divadle Petra Bezruče v Ostravě a brzy narukoval na vojnu, kterou strávil v armádním uměleckém souboru. A pak se v roce 1965 zrodilo v centru Prahy takzvané divadlo malých forem Činoherní klub, které se stalo jeho novým domovem. „Byl to každodenní zápas o sen mladosti, ale i touha žít ve shodě se sebou samým. Jednou přijde čas, který přinese s nějakým novinářem otázku: Co pro mne znamená být hercem právě v Činoherním klubu? Znamená to pro mne všechno. Pevnou půdu pod nohama, moudrost kamarádství, které hledáme obvykle celý život, abychom ho nakonec nenašli, i pocit nevyhlašovaného porozumění. Je to místo, kde se především odehrává můj život,“ podělil se kdysi o své nejniternější pocity. V Činoherním klubu exceloval, a tak si ho časem všimli i v televizi a na Barrandově. S režimem si ale nikdy nezadal, a tak dostával role většinou v projektech, které byl považovány za problematické. Po roce 1970 však přišlo nové vedení i do Činoherního klubu a řada her, ve kterých Čepek hrál, byla stažena z repertoáru. Stal se i jedním z mála odvážlivců, kteří odmítli hrát ve známém seriálu Třicet případů majora Zemana. Původně měl účinkovat v dílech z let 1967 a 1968, Klauni a Štvanice.
S Františkem Kováříkem v seriálu Byl jednou jeden dům
Manželku vybírala dcera
„Tátova první žena byla baletka, tu jsem neznala, ona nějak nemohla mít děti, tak to netrvalo dlouho. S mojí matkou se potkali při natáčení filmu Morgiana a třetí ženu už jsem musela schválit já, to jsem si hlídala,“ prozradila hercova starší dcera z druhého manželství,výtvarnice a počítačová grafička Petra, v dokumentu, který k dvacátému výročí jeho smrti připravila televize Barrandov.„Táta dlouho vybíral, než si vzal Ivanu (třetí manželka Čepka – pozn. red.). Dámy procházely mojí cenzurou. Rodiče se rozvedli, když mi byly čtyři roky, víkendy jsem ale trávila s ním.“ Čepkova druhá manželka Helena se po rozvodu provdala za textaře Zdeňka Rytíře. „Petra Čepka jsem poznal před více než padesáti lety v DISKu. Obdivoval jsem divadlo, chodil jsem se na jeho hraní dívat. Oslnil mě, když dostal angažmá do Ostravy. V Kačerově inscenaci Milenci z kiosku hrál fantastickou roli, kterou v Praze hrál Miloš Kopecký. Ale Petr byl lepší. Byl úžasný komik,“ zavzpomínal režisér Jiří Menzel, který znal Čepka i z jiné stránky. „On taky nebyl moc šťastný a myslím, že to ho zahubilo. Trápil se nespravedlností, jak to byl čistej kluk, neuměl hmouřit oči před darebáctvím, které ho obklopovalo. To mu myslím přineslo tu nemoc.“
S Rudolfem Hrušínským v Činoherním klubu, ve hře Bohumila Hrabala Obsluhoval jsem anglického krále
Politiku dělat nechtěl
V roce 1989 podepsal stejně jako další herci výzvu Několik vět a po 17. listopadu právě do ‘jeho‘ Činoherního klubu přišli studenti informovat, co se stalo na Národní třídě. Zúčastnil se klíčové schůze divadelníků v Realistickém divadle a založení Občanského fóra. Byl vybrán i do delegace, která v čele s Václavem Havlem jednala s tehdejším předsedou vlády Ladislavem Adamcem. Přesto neměl politické ambice. „Zapojil jsem se jako každý v listopadu ‘89. Vzdal jsem to, když přestaly velké mítinky a začalo se tvrdě pracovat. V Občanském fóru se vytvořil tým specialistů a já viděl, že tam nemám co dělat,“ vysvětlil své zmizení z politické scény. Vrátil se na jeviště a se spoustou svých postav měl mnoho společného. Vždycky si stál za svým a říkal „ne“ tomu, co považoval za nespravedlivé. Navíc se svým postojem nechlubil, protože ho nepovažoval za výjimečný. Po krátkém ‘hostování‘ na politické scéně se vrátil k herectví a začal vyučovat na DAMU, bohužel už jen krátce.
S Ivanou Chýlkovou ve svém posledním filmu Díky za každé nové ráno
Dva roky trápení
Zákeřná rakovina plic připravila Petru Čepkovi velmi kruté bolesti a strádání. Propukla u něj v roce 1992 při natáčení koprodukčního filmu Jiřího Švankmajera Lekce Faust, v níž hrál hlaví roli a dostal za ni sošku Českého Lva in memoriam. „Mezi herci se traduje, že Fausta je lepší nechat spát, protože nosí problémy, nemoci a smrt,“ svěřil se médiím jeden z jeho kolegů. „Petr ale na pověry moc nevěřil, navíc ho role doslova očarovala. Když ho skolila nemoc, spíš si uvědomoval, že mu jeho tělo účtuje za uplynulý život. Nijak se totiž nešetřil, pil i kouřil se stejnou vášní, jako hrál.“ Nepomohla ani operace, doslova se ztrácel před očima. Naposledy stanul před kamerou jen pár měsíců před smrtí, v komedii režiséra Milana Šteindlera Díky za každé nové ráno. Pak se uchýlil na chalupu do Horní Kalné, a když už nedokázal bolesti vydržet, svěřil se do rukou lékařů ve vrchlabské nemocnici. Když v září 1994 umíral, vážil sotva třicet kilo. Nikdo za ním nesměl, nechtěl, aby ho někdo takhle viděl. Zemřel 20. září 1994, pouhé čtyři dny po svých 54. narozeninách.
Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh na ');
Vložil: Adina Janovská