Než si vzít Jandáka, raději zůstala svobodnou matkou. Nádhernou Viktorku z Babičky na světě nechtěli a krutá byla i její smrt. Tajnosti slavných
10.05.2017
Foto: Filmové studio Barrandov
Popisek: Libuše Geprtová jako bláznivá Viktorka v Babičce
Melancholická kráska neustále vyzařovala vnitřní smutek, jakoby předem tušila, že se s ní život nebude mazlit. Tvrdila, že má na chlapy smůlu, a tak zůstala svobodnou matkou, i když prý otce svého dítěte velmi milovala.
Byla nekompromisní a nedokázala se někomu podbízet, což o ní tvrdili i kolegové. Tvrdá, ale laskavá, někdy hrubá, aby vzápětí pohladila. Nejslavnější rolí krásné Libuše Geprtové se stala postava bláznivé Viktorky v televizní adaptaci Babičky Boženy Němcové. Výrazná a charismatická brunetka se smutnýma očima se stala pozoruhodnou osobností českého filmu, televize, rozhlasu i divadla. Kromě hereckého talentu ale měla ještě další nadání, kterým si vážně komplikovala život – neomylně si vybírala ty nesprávné partnery. Své soukromí ale pečlivě střežila a nikdy o něm na veřejnosti nemluvila. A pak ji tížila vážná rodinná zdravotní zátěž, z níž měla po celý život obrovský strach a která zřejmě do jejích očí vtiskla věčný smutek. Nakonec jí neunikla, zákeřná nemoc předčasně připravila o život nejen ji, ale všechny její nejbližší. Jí jenom dopřála na tomto světě trošku více času.
S Jarmilou Kurandovou v televizní adaptaci Babičky
Pro matku znamenala přítěž
Narodila 21. prosince roku 1941 v Kolíně a měla ještě starší sestru, která bohužel brzy zemřela. Přišla na svět jako druhá z dvojčat a bratr-dvojče později odešel do emigrace. Jenže oba přišli na svět za války, a tak maminka nebyla právě šťastná, že se jí narodily hned dvě děti současně, zřejmě kvůli nelehké existenční situaci. Odmítnutí, které projevila vůči druhému dvojčeti, si pak budoucí herečka nesla celý život v sobě. Rodinnou historii poznamenala brzká úmrtí na onkologická onemocnění, otec zemřel, když bylo Libuši pětadvacet. Výchova v intelektuální, spořádané a vážené rodině byla velmi přísná a bez bližších citových projevů. I přes chladný vztah s rodiči se však Libuši podařilo jít si za svou dětskou touhou, kterou bylo herectví. Již v dětství navštěvovala různé dramatické kroužky, později působila v ochotnických spolcích.
Ve svém prvním filmu, kriminálce Kohout plaší smrt
Útěk za snem
Nejprve se se stala učitelkou a nějakou dobu učila nejprve ve Zlonicích u Slaného, a pak v Hořicích. K divadlu ji to ale táhlo stále víc, a tak zběhla k divadlu. Postupně vystřídala několik hereckých společností, dva roky byla členkou souboru divadla v Karlových Varech a někteří pamětníci dodnes vzpomínají na její uhrančivou Manon Lescaut. Poté hrála v Těšíně a Jihlavě, aby nakonec zakotvila v Brně. Původně ještě chtěla vystudovat herectví na DAMU, nakonec ale dala přednost praxi. Vypracovala se na výbornou divadelní herečku a brzy dostala příležitost předvést své umění i ve filmu. Poprvé stanula před kamerou v roce 1961 v dramatu Kohout plaší smrt. Následovalo několik menších rolí ve filmech či televizních inscenacích. Pak ale nastal obrovský zlom, když dostala roli bláznivé Viktorky v televizní adaptaci Babičky, kterou zfilmoval v roce 1971 režisér Antonín Moskalyk. Nezapomenutelným a výrazným způsobem ztvárnila postavu zlomené zamilované dívky, později pomatené ženy. Chladná krása a uhrančivý pohled jejích očí dodaly Viktorce realistickou přesvědčivost. Díky ní také dostala v roce 1973 nabídku angažmá v pražském Divadle Na zábradlí. V němž zůstala déle než třicet let.
S Václavem Sloupem a Karlem Augustou v Divadle Na Zábradlí, v představení Největší z mušketýrů
Svatbu odmítla
Svou životní lásku potkala až ve třiatřiceti letech. Zamilovala se do herce Vítězslava Jandáka a otěhotněla. Vdát se ale odmítla a raději se rozhodla zůstat svobodnou matkou a vychovávat dítě sama, přestože byl prý její cit k Jandákovi velmi silný. Porodila syna Svatopluka a vztah mezi Libuší a Jandákem byl kvůli jejímu rozhodnutí dlouho velmi napjatý. Později se ale stali dobrými přáteli. Otec a manžel sice v rodině chyběl, ale podle svých slov nechtěla herečka nikomu patřit. Svatopluk navíc přišel na svět v době, kdy byla Libušina sestra těžce nemocná a nakonec zemřela, takže o to víc se herečka na jediné upnula. Velmi se o syna bála i později v dospělosti. Byla sice několikrát zamilovaná, nikdy to ale dlouho nevydrželo. Později v jednom rozhovoru prozradila, že neměla v partnerských vztazích štěstí, a také si chtěla udržet nezávislost.
S Petrem Skálou v seriálu Třicet případů majora Zemana
V divadle nedodrželi slib
Z Divadla Na Zábradlí, ve kterém strávila tolik let, nakonec odešla. Bylo jí sice přislíbeno, že se s ní počítá i do dalších let, ale to nakonec nebyla pravda. Hrát sice nepřestala naráz, role ale postupně ubývaly. Pro ženu, zvyklou vždy tvrdě pracovat, to byl problém, bez práce a milovaného divadla se cítila nesvá. Najednou zůstala s prázdnýma rukama, protože syn už měl svoji rodinu. Stesk po herectví jí vynahrazovali alespoň vnuci. Za peníze po otci si pořídila auto, kterému říkala děvenka, ráda vyrážela po různých místech, vzpomínala a přemýšlela. Rozhodně ale na svět nezanevřela. Dbala o sebe, byla upravená, cvičila, chodila s přáteli na delší procházky… V té době pracovala pro Český rozhlas, kde uváděla svůj pořad rozhovorů se zajímavými hosty, nazvaný Co máš v rozhlase rád aneb Splněná přání. Když už to vypadalo, že se na jeviště nikdy nevrátí, vzpomněl si na ni v roce 2004 s nabídkou Karel Heřmánek z Divadla Bez zábradlí. Po několika letech znovu stanula na jevišti jako paní Stoneová v legendárním muzikálu Cikáni jdou do nebe.
S Bolkem Polívkou ve své poslední filmové roli, jako hospodyně německém životopisném dramatu o Boženě Němcové A tou nocí nevidím ani jedinou hvězdu
Svým odchodem všechny překvapila
Zdálo se, že vše se vrací k dobrému, nemilosrdný osud ale rozhodl jinak. Stačila si ještě zahrát pod vedením Antonína Moskalyka v úspěšném seriálu Četnické humoresky. V divadle účinkovala až do jara 2005, to už ale byla těžce nemocná. Krásná, cílevědomá a nesmírně pracovitá žena se nemínila vzdát. V létě 2005 podstoupila na neurologii Všeobecné fakultní nemocnice na pražském Karlově náměstí operaci nádoru na mozku a věřila, že nemoc překoná. O svých zdravotních problémech nikdy veřejně nemluvila, bojovala s nimi sveřepě a sama, jako ostatně po celý život o všechno, čeho kdy chtěla dosáhnout. Boj o život přesto prohrála. Poslední měsíce života strávila v pražském hospicu, kde ji navštěvoval pouze syn Svatopluk. A protože si vždy tak tvrdě chránila soukromí, bylo pro mnohé velkým překvapením, když se 18. listopadu 2005 dozvěděli o její smrti.
Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh na
Vložil: Adina Janovská