Jako soudruh se neosvědčil, přesto dostal od Husáka titul. Legendární komik jel na svérázný pohon, který nakonec zaplatil životem. Tajnosti slavných
07.05.2017
Foto: ČT
Popisek: Vladimír Menšík
Vždycky žil tady a teď a kamkoli vstoupil, bylo ho okamžitě všude plno. Nezapomenutelný Vladimír Menšík miloval improvizaci a vtipnou povídku dokázal udělat i z naprostého nesmyslu. Jenže měl obrovský handicap, na který předčasně doplatil – k fungování naplno se bez nějaké té skleničky neobešel.
S lehkostí sobě vlastní dokázal ztvárnit postavy komické i dramatické, nezapomenutelný herec, moderátor, lidový vypravěč a bavič miloval lidi a měl velké srdce. Jeho spontánní radost, nezaměnitelný humor i skvělé herectví však můžeme obdivovat už déle než čtvrt století pouze z televizních repríz. Cokoli v životě dělal, vždy přitom musel ‘jet na plný plyn‘. Denně dělal až tři besedy společně s několika kolegy a třeba i dvacetkrát za dva týdny. O prázdninách pak většinou natáčel filmy. V divadle sice hrál jen velmi málo, tím víc svérázných a jedinečných postav ale ztvárnil ve filmu a v televizi. Dohromady jich bylo na sto padesát. Aby se udržel v kondici, vozil s sebou stále velké množství léků, některé si dokonce nechával přivézt ze zahraničí. K hektickému pracovnímu nasazení měl hned několik důvodů. Jednak miloval kontakt s lidmi, navíc finančně podporoval velkou část rodiny. Chtěl se o všechny postarat, a také se postaral. Jenom mamince Andělce posílal každý měsíc na přilepšenou k důchodu tisíc korun, někdy i dva, což byla tenkrát spousta peněz.
Jeho souboj s nenažraným Bohouškem nás baví o vánočních svátcích již téměř půl století
Mimořádnou šanci prospal
Narodil se 9 října 1929 v Ivančicích a jako správný Moravák se po celý život cítil zodpovědný za celou rozvětvenou rodinu.Hrál závodně házenou a rekreačně fotbal, uměl hrát na piano a mandolínu. K divadlu poprvé přičichl v hudebním souboru Adolfa Pištěláka, nejprve ale dostudoval průmyslovou školu a nějaký čas pracoval v Brněnských strojírnách. Teprve později se pokusil dostat na brněnskou Janáčkovu akademii múzických umění, což se mu podařilo na druhý pokus. Po absolutoriu v roce 1953 nastoupil do Vesnického divadla, kde ho v roce 1955 objevil E. F. Burian. Dostal spoustu příležitostí a některé z nich dokonce promarnil. Například když měl přijít na první zkoušku divadelní hry Těžká Barbora, kterou režíroval Jan Werich, tak zaspal a druhou šanci mu Werich nenabídl.
S první manželkou Věrou, která zemřela na rakovinu, měl dceru Vladimíru a syna Petra
Rozchod kvůli filmu
Před kamerou stanul poprvé v roce 1956 v komedii Váhavý střelec, tenkrát spíš jako komparsista. Výrazněji na sebe upozornil až v následující sportovní komedii Dědeček automobil režiséra Alfréda Radoka. své práci u filmu se ale dostal do konfliktu s E. F. Burianem, který neměl film rád, a tak v roce 1958 z jeho divadla odešel a podepsal smlouvu s Filmovým studiem Barrandov. Pak už se na jeviště vracel jen výjimečně. V 50. a 60. letech se jeho kariéra rozjela naplno. Menšík totiž nebyl vyhraněný komik, dokázal bravurně ztvárnit i tragikomické, či dokonce dramatické postavy. Přesto se v 70. letech již objevoval převážně v komediálních rolích. Velký bavič, konferenciér a excelentní vypravěč byl nenahraditelným ‘materiálem‘ především pro rychle se vzmáhající televizní tvorbu. Vystupoval ve stovkách pořadů, nezapomenutelné je jeho konferování silvestrovských estrád. Za zmínku stojí mezi jinými pořad Bakaláři, který ale paradoxně neměl vůbec rád. Považoval ho za „kouli na noze, která je k uzoufání pravidelná a nudná, kde je sevřen banálním textem“.
Druhá žena Olga mu také porodila dvě děti – Martinu a Jana
Pohádal se s ředitelem
Mnohem raději měl natáčení pořadu Křeslo pro hosta, do kterého si zval především vědce a lékaře. Jakmile byl však nucen zvát i komunistické funkcionáře, snažil se z pořadu vyvázat. Pohádal se kvůli tomu i s tehdejším ředitelem Československé televize Janem Zelenkou. Nakonec se účinkování v pořadu přece jen zbavil, údajně tak, že jednou prostě dorazil na z natáčení opilý, čímž si vysloužil okamžitého padáka. Zatímco jeho pracovní tempo bylo hektické, z ‘celospolečenského‘ hlediska se vůbec neosvědčil. Sice se stejně jako většina kolegů stal v 50. letech členem KSČ, z oficiálních akcí se ale vždycky nějak vykroutil, a tak byl po deseti letech ze strany vyloučen pro pasivitu. Přesto si jeho umění tehdejší mocipáni natolik vážili, že ho na udělení titulu národní umělec osobně navrhl tehdejší prezident Gustáv Husák.
Scénky s Jiřinou Bohdalovou byly vždy zárukou úspěchu
Bez panáka nefungoval
Přestože léta trpěl těžkým astmatem, byl silný kuřák, navíc závislý na alkoholu. Ani trochu se tím netajil, dokonce říkával, že dobré výkony vůbec není schopen bez nějaké té skleničky podávat. Tato vražedná kombinace ho postupně zdravotně zcela zdecimovala. Dobře věděl, že je s ním zle, a tak když byl za ním jeho synovec Pavel Svozil naposledy v Praze, dal mu pro maminku Andělku do obálky peníze skoro na celý rok dopředu. Naposledy stál, resp. seděl před kamerou v pátek 27. května 1988 v pořadu ABECEDA. Po natáčení odjel do Brna, kde měl druhý den vystupovat na galavečeru v brněnské hale Rondo. V tu dobu také slavila jeho maminka narozeniny. Před odjezdem se ještě stavil v pražském bytě, kde na něj čekala ošetřující lékařka ze Sanopzu, která mu naordinovala léky. Po příjezdu do Brna se zastavil v nemocnici, i když si syntophyllin píchal sám, protože už nebylo kam píchnout, měl do žíly zavedenou kanylu. Když pozdě večer přišel k mamince, na první pohled bylo jasné, že je mu zle.
Jako čeledín Vincek vstupuje do našich domovů každý Štědrý večer v pohádce Tři oříšky pro Popelku
Vražedná ‘samoléčba‘
Podle svědectví synovce si střídavě aplikoval do kanyly antihistaminika a léky na povzbuzení srdce. Navíc ještě bral léky na bolesti žaludku, co snědl, vyzvracel. „Těžko posoudit, zda si touto ‘samoléčbou‘ spíš neubližoval. Možná vícenásobně překračoval přípustné maximální dávky léků,“ konstatoval Svozilv rozhovoru pro deník Aha!. V Rondu nakonec pořad moderovala místo něj Magdalena Dietlová. Celé Rondo ho na dálku zdravilo potleskem vestoje, jenže Menšíkovi bylo zle. Volali na pohotovost a ráno lékař rozhodl, že o převozu do nemocnice U svaté Anny. Do sanitky ho už nesli na nosítkách, a když se ho zeptali, zda s sebou něco nepotřebuje, zažertoval: „Hokejové štulpny!“ A naposledy se zasmál, přestože ho už bolel každý dotek. V neděli 29. května zemřel. Bylo mu pouhých 58 let.
Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh na
Vložil: Adina Janovská