Na krizi středního věku zapomeňte a užívejte si života. I když třeba trpíte pedofobií. Že nevíte, co to je? Ouha
02.05.2017
Foto: Ilustrační foto pixabay
Popisek: Přibývají vám šediny a vrásky? Nezoufejte! I po pětapadesátce je prý stále co vyhlížet
Z krize středního věku se podle Miloše Čermáka hroutit nemusíme. Přinášíme vám to nejlepší z jeho komentáře, který vyšel v Hospodářských novinách. Takže konec depresí a hoďte se „do pohody“. Svět se přece nezboří.
Miloš Čermák se v textu zamýšlí nad tím, jak si představujeme inovátora. Většina lidí ho prý vidí jako dvacetiletého člověka v neformálním oblečení. Rozhodně prý nemáme před očima „usmýkaného čtyřicátníka či čtyřicátnici s padesátkou na krku“. Svět se točí kolem mladých lidí, vidíme je v reklamách, jsou zkrátka všude. Člověku pak připadá, že všechny velké věci musí stihnout do třiceti. Čermák uvádí: „Podívejte se na Google nebo Facebook. Podporuje to názor, že ve čtyřiceti a padesáti člověk sice pracuje jako šroub, ale už nemění svět. Což není pravda, samozřejmě. Potvrzují to i studie, o kterých minulý týden referoval deník New York Times.“
Tyto studie nám ale říkají něco úplně jiného. Podle nich ten nejlepší čas pro to velké v životě prý přichází mezi 40 a 55 lety života. „A také po 55 je pravděpodobnější, že se vám něco velkého podaří, než ve věku pod 30. Průměrný věk inovátora je 47 let. Dobře, osobně jsem o rok tento ‘sweet spot‘ už prošvihl, ale i tak to potvrzuje mou teorii, že střední věk je možná to nejlepší období života,“ uvádí v Hospodářských novinách Miloš Čermák a přináší přehled sedmi důvodů, proč je prý krize středního věku naprostý nesmysl.
Máte z obličeje vrásčitou bramboru? Nezoufejte
Podle prvního bodu už prý nezáleží tolik na tom, jak vypadáte. Hlavní jsou tady schopnosti, nikoli zevnějšek. Mladí a hezcí lidé ve dvaceti třiceti letech mají díky vzhledu lepší výchozí pozici pro skvělé zaměstnání. V padesáti to už ale zkrátka neplatí. „Když máte od narození obličej jako bramboru a ve středním věku se z ní stane vrásčitá brambora, není to takový rozdíl. Ale když vypadáte jako Brad Pitt a najednou máte obličej jako vrásčitou bramboru, je to strašný sešup dolů,“ tvrdí Čermák. Také už podle něj nemáte v tomto období života přehnané sny, vidíte vše realističtěji. Jestli někde vyhrajete medaili nebo budete první v tom a tom, je vám vlastně ‘šumák‘. Máte rádi svůj klídek a pohodičku, v hlavě to máte srovnané, ale stále si jdete za svým.
Strach z dětí je dávno pryč
U mužů je v mladším věku problémem pedofobie – strach z dětí. Čermák to vysvětluje jednoduše: „Pedofobie je reakce normálního muže, kterému někdo do náruče vrazí malé dítě a on nemá nejmenší potuchy, co s ním.“ Hlášky tipu „miluji svoje děti“ jsou podle něj stále aktuální, ale ta láska k nim už se trochu posunula. Hlavně to bude asi tím, že už dětmi nejsou. V těšení se na vnoučata má taky jasno: „Netěším. Vysvětluju ženě, že kdybych se těšil na další malé děti, tak si je pořídím ‘v balíčku‘ s mladou ženou.“ Proč se ale hnát v padesáti do náruče mladé ženy? To je podle něj největší omyl evoluce. „Možná je to důkaz, že Bůh opravdu není muž, jak říkají feministky, nýbrž škodolibá žena.“
To, že muži myslí na sex každých sedm vteřin, je podle něj nesmysl. Blíže k pravdě jsou prý studie, které tvrdí, že chlapy ‘na to‘ myslí tak devatenáctkrát denně a ženy desetkrát. Když vám táhne na padesát, tak se sice na skupinu sličných mladých dívek rádi podíváte, ale to je tak všechno. Pak se raději zase zahledíte do rozečtené fajn knihy.
Už nemusíte mít sex, kdykoliv se namane příležitost
Vtipně glosuje i roli sexu v našem životě. „Nejdřív nemáte s KÝM. Pak nemáte KDE. A když máte s kým a kde, zjistíte (třeba protože se vám mezitím narodily děti a vy jste začali chodit do práce), že nemáte KDY,“ uvádí. Ve středním věku je všechno tohle pryč. Už prý prostě nemusíte mít sex, kdykoliv se namane příležitost.
Tuhle citaci z jeho textu by bylo škoda neuvést:
„Miláčku, ty asi nemáš chuť?“ ptáte se vy s laškovným úsměvem a zároveň trochu napjatě.
„Mám,“ odpovídá manželka, velmi nepřesvědčivě.
„Ano?“ pronesete vy jakoby udiveně a nedůvěřivě.
„Jo,“ říká manželka, ještě méně přesvědčivě. A pak dodá: „Tobě se moc nechce?“
Zavrtíte hlavou, že je to nesmysl. „Mně se chce.“
Manželka odpoví: „Mně taky!“ a vy v tom slyšíte všechen smutek a neštěstí světa.
Takže opatrně, plni citu a empatie, zašeptáte: „Hele, a co kdybychom si otevřeli víno a pustili film?“
„No tak jo,“ vydechne žena.
Městskou hromadou dopravou už podle Čermáka můžete taky jezdit naprosto v klídku. Půl života se prý bojíme, že budeme muset pustit někoho staršího sednout na naše místo. Ve středním věku už to neplatí, netřeba asi vysvětlovat proč.
Místo strachu nastupuje zvědavost
Střední věk je prý také posledním dobrodružným obdobím, kdy se máme na co těšit. To je úplně v pořádku. Také už se ale přestáváme bát smrti, místo strachu prý podle nastupuje zvědavost. Je najednou velmi lákavé vědět, co po smrti přijde. Miloš Čermák to vystihuje naprosto přesně: „Připomíná mi to jednu hollywoodskou historku. Za hercem Bobem Hopem, který se dožil sta let, přišla už v pokročilém věku jeho žena. Řekla mu, že na slavném hřbitově Forest Lawn jsou dvě volná místa. Jedno s výhledem na krásné cypřiše a druhé na údolí. Zeptala se, kterému dává přednost. Herec se zamyslel. A pak řekl: „Překvap mě.“
Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh na
Vložil: Antonín Pořízek