Štvanice. Když nejen nýmandi jako gay striptér Janda, ale i významní ´pravdoláskaři´ pořádají mediální hon na chartistku, která má svou hlavu
23.04.2017
Foto: DVTV / repro
Popisek: Lenka Procházková
Co se stalo? Pan prezident navrhl do Rady ÚSTR (Ústav pro studium totalitních režimů) spisovatelku, aktivistku a mnohem více (o tom bude řeč za chvíli) Lenku Procházkovou. Senát jeho nominaci zařízl. Až potud by vše šlo dle demokratických zvyklostí a tradic, kdyby mezitím nedošlo k doslova nechutné dehonestační kampani proti této dámě. V jednom šiku se jí zúčastnili nýmandi jako je šéf organizace Evropské hodnoty Jakub Janda, nagelovaný mladík, který proslul více než svými názory (jež ovšem podává ve stylu pátera Koniáše jako pravdu nejsvětější, pochybností netřeba) videem s gay pornem. Také ale mnohem úctyhodnější persóny jako je Mirek Vodrážka nebo katolický publicista Martin C. Putna, který ji dokonce vyzval, ať se zřekne podpisu Charty.
Tak to už je fakt silná káva. A smutné na tom celém je, že takřka jediné médium, které se Lenky Procházkové zastalo tím, že publikuje její názory, jsou ty ´pražskou kavárnou´ tak nenáviděné Parlamentní listy.cz. Také se pochopitelně o Procházkovou otřel Respekt, který jí v článku vyčítá především, že hovoří s Parlamentními listy.cz; toto není příliš překvapující, protože tento dříve skvělý týdeník se již nějakou dobu zapouzdřil ve své sociální bublině ´majitelů jediné pravdy, o níž se prostě nediskutuje´…
Kromě velkého rozhovoru, který vyšel na Parlamentních listech.cz dnes, se Procházkové věnuje i Petr Žantovský, mediální analytik, jenž na Parlamentních listech.cz publikuje pravidelně každý týden. Píše: „Jde o volbu-nevolbu Lenky Procházkové do Rady ÚSTR, kterému se říká ´ústrk‘. Myslím, že toto lidové označení nezískal náhodou. Dlouho dopředu bylo vidět, že se proti paní Procházkové jako kandidátce pana prezidenta do této funkce rozjela velká mediální kampaň, která působí dojmem, aniž bych chtěl šířit jakékoli konspirační teorie, organizovanosti a nenahodilosti. Neumím si představit, že by Procházková jako spisovatelka se svými názory a svou minulostí dokázala vyvolat naráz v tolika lidech na tolika místech tolik neuvěřitelného, často agresívního až ostrakizujícího ´zájmu‘, který se projevil na jedné straně otevřenými dopisy lidí pracujících v ÚSTR, na druhé straně mediální kampaní,“ uvádí Petr Žantovský.
Novináři členství v Radě ÚSTR berou jako trafiku
Petr Žantovský Lenku Procházkovou viděl na DVTV a myslí si, že rozhovor s moderátorem Martinem Veselovským zvládla s velkým přehledem. „Byl tam jeden velice zajímavý okamžik, kdy se Veselovský ptal Procházkové: ‚A vy byste chtěla být členkou té rady?‘ Procházková se zarazila, protože to zcela zjevně není otázka, který jí v této souvislosti připadla patřičná, protože být členem takového orgánu by přece neměla být kariéra, neměla by to být trafika, nemělo by to být vnímáno jako něco, co je společensky hodnoceno jako pozvánka do vyšších kruhů. V podstatě je to služba, což tak mohlo být při zakládání i míněno, ale v dnešní době to už určitě jako služba nefunguje. V tom smyslu, že to rozhodně nevnímá jako trafiku, také Procházková odpovídala. Ale to, že se vůbec Veselovský, a nejen on, tímto způsobem ptá, znamená, že ti tazatelé tu funkci jako trafiku vnímají,“ podivuje se Žantovský.
Mluvíš jinak než my, tak mazej zpátky do undergroundu
To je nutné brát jako naprosto evidentní kádrovací kampaň, která nepřipustí, aby do nějaké organizace v této chvíli kontrolované onou minoritní mediálně-politickou „elitou“ pronikl nějaký nežádoucí názor. „Teď nejde o paní Procházkovou. Paní Procházková je sympatická dáma a má za sebou velmi bohatou a velmi poctivou minulost, což jí snad nemůžou upřít ani ti největší pravdoláskaři ze všech bojovníků proti jejímu nástupu do ÚSTR. Koneckonců sama Procházková přece patřila k disentu celé období před rokem 89. Byla velmi aktivním bojovníkem proti nespravedlnosti, proti omezování svobody slova a podobně. A vlastně říkala totéž, co říká dnes. Jenom to říká na jiných platformách, protože na těch hlavních, které v některých případech obsadili její někdejší kolegové, různí ti Pithartové a podobně, nesmí. Tam ji nepouštějí, protože ohrožuje jejich homogenitu a jejich názorovou uniformitu,“ poukazuje Petr Žantovský.
Ta názorová uniformita znamená, že nemají žádný názor sami za sebe, ale jen drží nějakou kolektivní ideologickou výbavu, a tou se ohánějí. „A to je něco, co Procházková celoživotně nabourává. Nabourávala to za komunistů, nabourává to i dnes, proto je nežádoucí. To, že ji Senát nezvolil ve dvou kolech hlasování, a to způsobem velmi potupným z hlediska čísel, je opravdu nedůstojné. Ze strany sociální demokracie to lze chápat jako šprajc vůči prezidentovi a jeho návrhu, ale ze strany jiných to lze chápat jako ryze politický akt, který znamená: ‚My tě prostě nepustíme k veřejné možnosti promlouvat a říkat své názory. Říkej si je na náměstích, říkej si je někde v undergroundu, tak jak jsi zvyklá z minulosti. A my aspoň budeme moci říkat, že jsi underground, že jsi na náměstí, že jsi nekonformní a že s námi netáhneš za jeden provaz, a tím pádem, kdo nejde s námi, jde proti nám.‘ Takhle já čtu celou záležitost kolem Lenky Procházkové,“ přiznává mediální odborník.
Respekt a Lidovky v jednom šiku
V týdeníku Respekt číslo 14 vyšel článek Petra Horkého, který se jmenujte „Nekádrujte mě“, což je citací slov Lenky Procházkové. „Celý článek je do jisté míry souhrnem i toho, co jsem teď říkal. Píše se tam, že jejím handicapem jsou třeba články pro ParlamentníListy.cz, které jsou tam uvedeny v nějakém bloku nežádoucích mediálních půdorysů. A že by to neměla dělat, pokud by chtěla táhnout ´s námi‘ za ten ´náš‘ provaz. Ale nejhorší v tom článku je, když odborář z ´ústrku‘ Mirek Vodrážka, kterého znám dvacet let, vyčítá v otevřeném dopise paní Procházkové, že se nedostatečně vykazuje odbornou prací na témata, kterým se ÚSTR věnuje. Přitom pan Vodrážka napsal jen společenské zamyšlení Chaokracie, což rozhodně není vědecká práce. To mi přijde hodně obskurní a nefér právě od lidí, jako je Mirek Vodrážka, kteří také vzešli z oponence vůči minulému režimu a měli by dnes mít pro Lenku Procházkovou podstatně více pochopení,“ podotýká Petr Žantovský.
Při té příležitosti připomíná podobně vyznívající článek z Lidových novin. „Konkrétně šlo o článek Martina Putny, který vyzýval Honzu Schneidera a Lenku Procházkovou, takto chartisty, aby se zřekli svých podpisů, že vlastně jejich podpisy pod Chartou z hlediska jejich dnešního názorového vývoje nic neznamenají. To je jen další důkaz, že jde stále o stejnou politickou vlnu, a to dlouhodobě,“ píše Žantovský. Zlobí ho, že se otírají o tyto ve své době statečné lidi – a byla to doba, kdy statečnost nebyla levná. „O lidi, kteří tehdy riskovali své existence a všechno, co měli, kteří na rozdíl od Putnů a Blažků projevili svoji osobnostní integritu, si dnes tito pánové čistí boty. Tak to je silná nemravnost,“ rozhořčuje se mediální analytik.
Kdo nejde s námi, jde proti nám?
Lenka Procházková se ale jen tak nezalekne. Panu Jandovi adresovala toto: „Když jsem na dotaz pana prezidenta, zda jím navrženou kandidaturu do zmíněné rady přijmu, odpověděla kladně, bylo mi jasné, že zpráva vyvolá řadu negativních reakcí. Na štěkání rozdrážděných psů jsem dávno zvyklá, nedbala jsem na ně v době normalizace, kdy směli i kousnout, takže dnešnímu kejhání potrefené husy se můžu jenom smát. Pan Jakub Janda je teprve začátečník při hledání pravdy, což je ale celoživotní úkol, který bych nazvala cestou. Já jsem zřejmě ušla už delší štreku, takže vím, že pravda není kádrovák. Jinak řečeno, nevylučuje nikoho z cesty k ní. Zátarasy k poznání a šíření pravdy vždy stavějí jen lidé. Ať už ve jménu „jediné správné“ ideologie nebo víry. To, že vznikají ústavy a úřady plné badatelů, kteří na základě archívů mapují křivolaké cesty k pravdě a jejich četné oběti, je asi nutné. Zkoumání minulosti a rozpoznání příčin starých křivd nám může pomoci v tom, abychom je neopakovali.
Pan Janda říká, že tahle zem je naše. Současně ale varuje před svobodou slova a názoru v té naší zemi. Tím mi připomíná jednoho z vyšetřovatelů, který mě v dobách „nedávno minulých“ předvolával do kachlíkárny na výslechy. V autobiografickém románu „Smolná kniha“ jsem mu dala přezdívku Chlapeček. Nebyl sice tak fotogenický jako pan Janda, ale intelektuálně by mu byl rovnocenný. Na rozdíl od pana Jandy měl ale intuici a ke konci roku 1989 už působil jako vyplašený králík. Po změně režimu, když jsem Chlapečka náhodně potkala na ulici, se mi omluvil a plaše se ptal, jestli ho nenávidím. Řekla jsem mu, že ne. Protože nenávist ke slouhům jakéhokoliv režimu je zbytečná a jenom bere sílu pro další cestu. Ani pohrdání zmanipulovaným mladým člověkem není dobré. Protože MY (Čechové, Moravané a Slezané) nejsme početný národ a pro své přežití musíme trpělivě a ustavičně přibírat každou dušičku, co bloudí. Zatím jsme to ještě napříč generacemi a navzdory různým typům normalizace a totality nikdy nevzdali. Na závěr chci dodat, že je mi opravdu jedno, zda mě Senát do té rady schválí. Já si svou svobodu slova a názoru ustojím i bez „funkce“.“
Vaculík na čtyřech a každý týden opečenky
O čemž ani v nejmenším nepochybujeme. Spisovatelka, dcera jednoho z největších scenáristů a spisovatelů své doby Jana Procházky, který zemřel, uštván v roce 1971 normalizačními komunisty a po němž jako nejstarší dcera zdědila psací stroj, dlouholetá partnerka Ludvíka Vaculíka, jenž byl znám svou proslule tvrdou moravskou palicí a díky tomu spoustou nekonformních názorů (mají spolu dvě z jejích tří dětí), signatářka Charty 77. Svobodná matka, která když ve věku pana Jakuba Jandy podepsala Chartu 77 a režim jí onálepkoval jako nepřátelskou osobu, schovala diplom z Filozofické fakulty do šuplíku a chopila se na dvanáct let smetáku a kbelíku, aby uživila děti, jak to sama popsala, se nějaké mediální štvanice nelekne a nezaleze do řady těch, co zastávají jediný správný názor, ať už jsou to komanči či dnes ´pražská kavárna´ nebo jak to nazvat.
„Když vás vysazují z vlaku jenom proto, abyste nemohla jet do Bratislavy na pohřeb, nebo když Vaculík doma leze po čtyřech, protože venku sedí v autě policajti a my děláme, že doma není, tak máte všechno tak posunuté, že vám to ani nepřijde. Maminka dělala uklízečku za pár peněz, takže jsme občas opravdu neměli nic jiného než ty suché rohlíky, ale co jako? Tak jsme si vymysleli opečenky, to je výborná věc! Opečené kostičky ztvrdlého chleba, okořeněné a pokapané sojovkou, moc dobré, opravdu. V určitém období jsme je měli dvakrát třikrát týdně k večeři. Ale to neznamená, že je to křivda a vy jste chudáček, tak to prostě je,“ popsala tu dobu Procházkové nejstarší dcera Maria, dnes známá televizní režisérka, v rozhovoru pro iDnes.cz .
Vždycky je to jen na vás
A dodala: „Pro mě zkušenost disentu neznamenala strach, spíš díky maminčině přístupu určitou formu dobrodružství. A to, že jsme byli chudí, si uvědomuji vlastně až v dnešním kontextu. A ústrky byly vyvážené tím, kolik zajímavých lidí jsem poznala. Naopak mě zpětně trošku mrzí, že mi nebylo víc, abych docenila a pochopila rozhovory, které se kolem mě často vedly. Zůstalo vědomí, že člověk může všechno, co chce, když je ochoten pro to něco obětovat. A to platí i dneska, i když trochu jinak. Je to prostě jen na vás.“
Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh na .
Vložil: Anička Vančová