Nemohla dýchat, text se jí vykouřil z hlavy... málem už bylo pozdě. Zachránil ji moudrý muž, který umí zahrát na city
08.04.2017
Foto: TV Prima
Popisek: Iva Janžurová u Krause
Iva Janžurová je navzdory 75 letům a umělé chlopni nezmar. Čerstvě má za sebou první divadelní režii - Hru Báječná neděle v parku Creve Coeur už si kdysi vyzkoušela jako herečka. „V roce 1979 jsme ji nazkoušeli s Eliškou Balzerovou a Danielou Kolářovou ve vinohradském divadle, režíroval nás můj muž,“ říká v rozhovoru pro OnaDnes s tím, že díky tomu je její Slávek i po smrti aspoň trochu s ní.
Hraje i ve hře Na mělčině, tam se komika točí kolem urny manžela její postavy. A hrála ji i v době, kdy byl Slavomír Remunda těžce nemocný. „Život je takový. Zpětně vidím, že nejklopotnější bylo zajistit v době, kdy jsem zkoušela, péči o něj. Byla náročná jak na obsluhu, tak na psychiku, protože vidíte milovaného člověka odcházet. V divadle jsem od těch starostí odpočívala, působilo na mě osvěživě,“ vzpomíná paní Iva.
Hrála, když jí zemřel muž i maminka
A na jevišti stála, i když manžel před pěti lety zemřel. „Jely jsme se Sábou do Brna na představení, dozvěděly jsme se od Theodorky, že Slávek zemřel, a odehrály jsme to beze stopy té události. Když mi umřela maminka, hrála jsem komedii v Banské Bystrici. Čtvrt hodiny před začátkem jsem dostala telegram. Odvedla jsem roli bez jakéhokoli žalu, diváci se smáli na plné pecky. Ten žal pro tu chvíli musíte odložit někam na čekačku,“ popisuje své pocity herečka.
Myslím, že by ze mě měl radost
A dnes? „Už na to nemyslím, mám to zahojené. Přilítne mi myšlenka jako: „Měl bys tu Sabinu vidět, to bys měl radost." Vzpomínky, které jsou asi běžné pro každého opuštěného člověka. Teď, když zkoušíme novou hru, mě často napadne, co by tomu říkal, protože chodil na všechny moje generálky. Ctižádostivě věřím, že by mohl mít ze mě radost,“ usmívá se Iva Janžurová.
Rodinný klan pod jednou střechou
S Remundou má dvě dcery, herečku Sabinu a dokumentaristku Theodoru. A všechny bydlí v jednom domě, i s partnery a dětmi. A vycházejí spolu prý skvěle. „Theodorčin partner Tomáš Hoštička mi před pár dny volal, že objevil v bazaru telefon, který by se nám mohl hodit do Williamse. A Sabinin manžel Adam Pitra nám dělal scénu. Naše vztahy se spíš zlepšují, ale fakt je, že já jsem čím dál horší babička. Mám míň a míň času. Teď je mi to líto kvůli nejmenšímu Tondovi. Jsou mu čtyři roky, jeho nejstarší brácha Alfréd má s kamarádem velmi bohatou filmografii na YouTube pod názvem Dva gauneři. A prostřednímu Kajetánovi jdu zítra na koncert do Břevnovského kláštera, učí se na violoncello. Nesmím to prošvihnout,“ chlubí se pyšná, ale zaměstnaná babička.
Kolaps na jevišti
Nestíhá nejen vnoučata, ale i péči o vlastní zdraví. Tak dlouho odkládala operaci srdce, až málem bylo pozdě. „Hráli jsme Božskou Sarah v Olomouci a já nemohla dýchat. Pak jsem zjistila, že se mi z hlavy vykouřil text. Odešla jsem do zákulisí, obecenstvo, které před představením bublá jak papiňák, bylo tiché jako pěna a čekalo. Nechtěla jsem to představení zrušit, tak jsem si vzala text, že roli začnu číst a pak se mi vybaví. Nevybavil, dokončila jsem to s textem v ruce,“ popisuje.
Kdybyste byla moje matka, říkal mi jeden doktor za druhým
„Druhý den se mi paměť vrátila, tak jsem to nechtěla dramatizovat. Přes Theodoru jsem se dostala až k profesoru Neužilovi, kapacitě přes srdce, ten se podíval na moje echo a udělal na mě velký nátlak. Že kdybych byla jeho matka... Pak přišel jeho kolega a „Kdybyste byla moje matka..." Říkala jsem si, že to je na Homolce heslo na pacienty, co nechtějí na operaci. A utekla jsem,“ vzpomíná. Jenže pak ji rodina a přátelé k operaci přece jen přesvědčili. „Bála jsem se, že na mě budou v Kalichu i v Národním divadle dělat kyselé obličeje, a oni ne, všichni byli starostliví a laskaví, včetně šéfa činohry Špinara,“ usmívá se dojatě.
Dnes opět hraje divadlo, točí a teď i režíruje. Nekritizují dcery její nasazení? „Občas řeknou, že mám pět vnoučat. A že bych mohla něco uvařit. Nečíhají na schodech, kdy chodím domů. Ale když jdu pozdě, vždycky si vzpomenu na Slávka, ten číhal. Čekám, že dostanu vynadáno,“ říká smutně Iva Janžurová.
Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh na .
Vložil: Dáša Vrchotová