Měla ve smlouvě, že nesmí zhubnout ani deko, a tak kmitala mezi plotnou a jevištěm. Jenže pak se do ní zakoukal říšský protektor. Tajnosti slavných
03.04.2017
Foto: ČT
Popisek: Antonie Nedošinská v roce 1933, v psychologickém dramatu režiséra Martina Friče U snědeného krámu
V anketě o nejoblíbenější filmovou maminku, tetičku či hospodyni by dozajista vyhrála. Jenže za co ji filmoví diváci jzbožňovali, kvůli tomu nad ní v Národním divadle ohrnovali nos. Prý za tím byla obyčejná lidská závist. Jenže pak svou kyprou postavou a vlídností okouzlila i samotného říšského protektora K. H. Franka.
Členkou souboru činohry Národního divadla byla od roku 1928 a na jeho jevišti ztvárnila řadu krásných charakterních rolí. Kromě toho ale hostovala v řadě dalších scén, od Dělnického divadla na Kladně přes pražské Intimní divadlo a Divadlo na Vinohradech až po plzeňskou a pardubickou scénu. Navíc ale již od roku 1916 také filmovala, a právě to prý bylo příčinou, proč nad ní řada kolegů, a především kolegyň ve Zlaté kapličce ohrnovala nos. Vyslechla si nespočet poznámek kvůli účinkování v ‘pokleslých‘ komediích.
Začínající mladá herečka v roce 1909
Antonie Nedošinská proslula postavami žen z chudých poměrů, s dobrým srdcem a jazykem jako břitva, její hodné a laskavé, ale i rázné a výřečné manželky, matinky, hospodyně, domovnice, hokynářky a bytné diváci doslova zbožňovali. Důležité přitom nebyly jen její herecké schopnosti, ale i kyprá postava, takže jí producenti přímo ve smlouvě nařizovali, že v žádném případě nesmí zhubnout. To všechno ale nedělala jen z pouhé lásky k herecké profesi, a už vůbec nikoli z workoholismu. Již v osmatřiceti letech totiž ovdověla, a tak aby uživila sebe i dceru Jiřinku, měla se opravdu co ohánět.
Bankovního úředníka odvedla k divadlu
Narodila se 26. června 1885 na pražském Smíchově do rodiny vyučeného truhláře, který pracoval jako domovník v nakladatelství V. Neuberta a zpíval zpíval v souboru Hlahol pražský. Rodina bydlela ve služebním bytě v objektu tiskárny v Grafické ulici, Tonička měla tři sourozence – bratry Ferdinanda a Jindřicha a sestru Anastázii. Odmalička jí učarovalo divadlo, jenže racionální maminka byla jiného názoru. „Nejsi dost hezká, abys mohla být herečkou. Herečky musí být vzrostlé ženy oslňující krásy. Nauč se dobře šít a budeš šťastnější, než kdyby z tebe měla být nespokojená herečka,“ prohlásila, když rozhodla, že se dcera vyučí švadlenou. Antonie sice poslechla, současně ale chodila tajně na hodiny herectví ke Karlovi Želenskému.
Nakonec stejně k divadlu utekla. Prošla několika kočovnými společnostmi a na jedné štaci se seznámila s budoucím manželem Jiřím Nedošinským. „Slečno, když si mě vezmete, nebudete muset hrát divadlo,“ nabídl jí náruživý ochotník se solidním místem v bance. Jenže ona mu odpověděla: „Ale já musím hrát.“ A tak se Jiří z lásky k ní vzdal jistoty ‘pod penzí‘ a upsal se také divadlu. Nekonečné putování a strádání kočujících herců manželé časem vyměnili za stálé angažmá ve smíchovském Švandově divadle, a dokonce se jim podařilo pronajmout byt hned naproti, aby to neměli do práce daleko.
Věrná až do smrti
Díky řediteli divadla Antonínu Fenclovi se Antonie dostala již v roce 1916 poprvé k filmování. Zahrála si matinku v komedii Zlaté srdéčko, kterou její divadelní šéf režíroval. Natáčeli na dvoře divadla, kam zřízenci vynesli kulisy měšťanského pokoje, a z okolních pavlačí jejich počínání přihlíželi zvědaví nájemníci. Jiří si zahrál o rok později plavčíka Maňase ve filmu Pražští adamité, více než jako herec byl ale známý jako manžel paní Nedošinské. Objevil se pak ve vedlejších rolích ještě v několika filmech, v roce však v pouhých 43 letech zemřel. Paní Antonie se stala v pouhých osmatřiceti letech vdovou a musela se o sebe a třináctiletou dceru Jiřinku postarat. Jediné lásce svého života dál zůstala věrná a manžela přežila o sedmadvacet let.
V roce 1939 v Národním divadle, v představení Strakonický dudák
Jako herečka byla paní Antonie skvělá, coby hospodyně a kuchařka ale přímo nepřekonatelná. Její dcera ještě po letech nostalgicky vzpomínala na jejího zajíce na smetaně nebo karbanátky z trojího masa a speciálního koření. Nutily ji k tomu ale okolnosti. Divadlo totiž vždy na konci sezony herce propustilo, aby je nemuselo během prázdnin platit, a tak manželé vždycky sbalili dcerku, kostýmy a vyrazili na štaci. Během roku zase Antonie kmitala mezi domovem a divadlem, a když se prosadila jako nepostradatelný typ do filmu, vařila ještě víc než dřív. Pro režiséry totiž byla důležitá i její kyprá postava, a tak mívala ve smlouvě, že nesmí v žádném případě zhubnout.
Partner před kamerou
Nejeden divák si myslel, že tvoří pár s Theodorem Pištěkem, protože se často objevovala před kamerou po jeho boku, většinou jako manželka. Jejich prvním společným filmem byla v roce 1921 komedie Děvčata, vdávejte se!, posledním v roce 1947 Čapkovy povídky. Ve skutečnosti se ale Pištěk v roce 1930 oženil s o čtrnáct let mladší Máňou Ženíškovou, která se kvůli němu vzdala kariéry. S Nedošinskou byli jen skvěle sehraní partneři, a dokonce zvítězili v anketě České televize o nejoblíbenější filmový pár století.
Jediný přepych, který si kdy Antonie s dcerou dopřály, byla dřevěná chatička na břehu Berounky, kam se jezdily opalovat a večer se vracely vlakem nebo taxíkem do Prahy. Hodně peněz utratila za kostýmy, které si vzhledem ke své postavě musela nechávat šít na míru, a pěkně oblékala i dceru. Navíc pilně háčkovala a vyšívala ubrusy, dečky, polštáře a gobelíny. Říkávala, že ji ruční práce uklidňují, a tak háčkování nebo pletení vytáhla z kabely během sebemenší pauzy v natáčení. Když dostala větší honorář, většinou investovala do nákupu obrazů současných malířů, porcelánu, šperků a starožitností.
Zhlédl se v ní říšský protektor
Zatímco velké osobnosti Národního divadla jí zpravidla nemohly přijít na jméno, mladí kolegové ji milovali a nedali na svou divadelní mámu dopustit. Přesto postupně dostávala stále méně rolí. Její odchod v roce 1940 byl zdůvodněn zdravotními problémy a ukončení angažmá nesla prý paní Nedošinská velmi těžce. O rok později skončila i s filmováním, protože měla strach z nátlaku německých producentů. Chtěli totiž, aby hrála ve filmech říšskoněmecké společnosti Pragfilm, dokonce prý toto přání vyslovil sám zastupující říšský protektor K. H. Frank.
Ve svém posledním filmu Čapkovy povídky
To pro ni bylo dostatečným varováním, s nacisty si prostě zadat nechtěla. Své odmítnutí zdůvodnila problémy se srdcem, a aby nevzbudila podezření, pilně se pak jezdila léčit do Poděbrad. Na veřejnosti se znovu objevila až v roce 1946, opět s Theodorem Pištěkem, a tehdejší ministr informací Václav Kopecký jim u příležitosti výstavy 50 let kinematografie předal pamětní diplomy. Před kamerou stanula naposledy v roce 1947 ve filmu Martina Friče Čapkovy povídky jako služebná Máry. Zemřela 17. července 1950 v Poděbradech.
Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh na
Vložil: Adina Janovská