Nechali zavraždit partnera v jednání; za EU dohodu s Kaddáfím podepsal i komisař Fülle. Proč si za migrační krizi může Unie sama. Žádný politický pamflet, věcný rozbor
29.03.2017
Foto: Facebook
Popisek: Jan Keller
V nedávném rozhovoru pro Parlamentní listy hovořil o své nové knize sociolog, profesor Jan Keller. „Knížka vyjde v první polovině dubna v Sociologickém nakladatelství SLON. Vyjde v odborném nakladatelství, nebude se tedy jednat o nějaký politický pamflet, ale o věcný rozbor situace, v jaké se dnes nalézá Evropská unie. Migrační krize v ní slouží jen jako jakási zvětšovací lupa, pod kterou jsou lépe vidět rozpory, které dřímají už dlouho hluboko v základu evropské integrace,“ sdělil levicový poslanec Evropského parlamentu, který v roce 2014 úspěšně kandidoval za ČSSD.
„V zásadě byl vznik EU pokusem rozšířit princip sociálně tržní ekonomiky, který docela dobře fungoval ve třiceti letech po druhé světové válce, na všechny členské země. Kniha se snaží ukázat, proč se to v podmínkách nové vlny ekonomické globalizace nedaří a jak se v důsledku toho EU vzdaluje od cílů, které si sama stanovila. Kniha obsahuje scénáře možného dalšího vývoje EU, z nichž žádný nepočítá s tím, že by dosavadní směřování bylo třeba jen střednědobě udržitelné,“ dodal ke knize i krizi v Unii profesor Keller.
Nechali zavraždit svého partnera v jednání…
A dále vysvětluje: „V knížce ukazuji, do jaké míry zvláště některé země Evropy zavinily migrační krizi samy. Málo se ví o tom, že zástupci EU jednali s plukovníkem Kaddáfím o brzdění migračních toků výměnou za normalizaci vztahů s jeho zemí fakticky již od roku 2000 a oficiálně pak od roku 2003. Ještě počátkem října 2010 došlo v Tripolisu k podepsání dohody mezi EU a Libyí o spolupráci v oblasti migrace. Za EU dohodu podepsali komisařka Cecilia Malströmová a komisař Štefan Fülle. Za několik měsíců nato naši spojenci svrhli režim, s nímž vyjednávali o spolupráci, a nechali zavraždit svého partnera v jednání. Každý, kdo má dnes k migraci výhrady, je nařčen z nečestného jednání. Pouze ti, kdo to všechno způsobili, nejsou z ničeho obviňováni a dále pokračují ve svých úspěšných politických a vojenských kariérách.“
Václav Klaus? Jedna z možných hypotéz
Na poznámku tazatele, že Václav Klaus má tezi, že migrační krize byla vyvolávána a je podporována záměrně s cílem fakticky zničit původní evropské národy a vytvořit „nového evropského člověka“ bez národní identity, kdy imigranti silně rozředí původní národy, profesor řekl: „To, co říká Václav Klaus, je jedna z možných hypotéz a já tuto hypotézu nedokáži vyloučit. Ve své knížce ovšem pracuji pouze s oficiálními dokumenty a se statistikami. Z těchto zdrojů pochopitelně není možno tuto hypotézu potvrdit. Na to bychom potřebovali trochu jiné zdroje dat.“
K rozpadu EU již nemůže dojít
A proč by Evropa nemohla fungovat jako spolek suverénních států, ptaly se Parlamentní listy.cz dále. „Domnívám se, že ekonomiky i politické elity jádra evropských zemí jsou už natolik propojené, že k rozpadu EU na suverénní státy nemůže dojít. Dnes se hraje o to, jak velké zůstane jádro Evropské unie, které se bude dále stále úžeji propojovat. Pokud Německo a Francie i nadále upřednostní integraci, bude se rozhodovat vždy jen o tom, kolik a které další země zůstanou na tento střed integrace napojeny. Čím méně by jich zbylo, tím rychleji by proces jejich integrace pokračoval,“ sdělil svůj názor Jan Keller.
Největší paradox EU
Keller cituje knihu britské ekonomky Noreeny Hertzové, podle které síla největších nadnárodních korporací je už dávno vyšší než objem ekonomik většiny států. Čtvrtinu světových aktiv dnes spravuje tři sta nadnárodních korporací. Pouze jednadvacet států světa má vyšší HDP, než činí roční obrat každé z šesti největších nadnárodních společností... Tento fakt považuje profesor Keller za jeden z největších paradoxů Evropské unie: „Aby mohly země vzdorovat tlaku světových financí a nadnárodních koncernů, musejí vytvářet větší politické útvary. Jakmile ovšem vytvoří větší politický útvar a zbaví své členy i zbytku samostatnosti, nikde není psáno, že svoji sílu využijí k obraně před tlaky korporací, a nikoliv k tomu, že jim půjdou jejich elity na ruku. Kdo tento problém vyřeší, měl by dostat Nobelovu cenu za záchranu demokracie,“ končí na toto téma Jan Keller.
Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh na .
Vložil: Anička Vančová