Když má chlap ten absolutně dementní výraz a vypadá jak idiot, na konci vyvrcholení... Legendární Tornádo Lou je hodně otevřená dáma. Tajnosti slavných
30.03.2017
Foto: ČT
Popisek: Herecká legenda Květa Fialová v Banánových rybičkách
Je to již déle než dva roky, co se na jedinečnou Květu Fialovou začaly valit zdravotní problémy, a tak již dvoje narozeniny prožila mimo domov. A nikdy se tam už nebude moci vrátit, její zdravotní stav to nedovoluje. Děsivé zprávy, jak je slavná herečka povětšinou úplně mimo, ale nejsou pravdivé.
Legendární stálice české herecké scény prochází životem jako neznámou krajinou. Netuší, kde vlastně je, ví pouze, že je herečka. Zhoršující se problémy s pamětí sice přiznávala již dřív a brala je s humorem. Po vážných zdravotních obtížích se však její stav významně zhoršil. Informace, že je téměř neustále úplně mimo, se ale nezakládají na pravdě. Paní Květa trpí Alzheimerovou nemocí, takže vnímá, co se kolem ní děje, a také se svým okolím bez problémů komunikuje. Domů se už ale nikdy nevrátí, protože zvládnout samostatně běžné úkony každodenního života nedokáže. Ve své době byla nazývána českou Elizabeth Taylor, na rozdíl od slavné hollywoodské hvězdy se ale mužům vyhýbala obloukem. Hrála sice krásné osudové ženy, kterým leží chlapi u nohou, a dokonce i pár choulostivých milostných scén natočila, v osobním životě měla ale raději přátele z řad homosexuálů. Sice se také zamilovávala i vdávala, její partnerské vztahy ale byly jiné. Takové zvláštní.
Tornádo Lou v nesmrtelné westernové parodii Limonádový Joe
Trauma na celý život
Narodila se 1. září 1929 ve slovenské obci Vel'ké Dravce v okrese Lučenec. Její maminka byla výtvarnice, vedle malby se ale věnovala i sochařství. Na Slovensku žila rodina do roku 1938, kdy ji slovenští nacionalisté přinutili odejít do Čech. Krátce poté napsala Květa pod tíhou obav z budoucnosti dopis Adolfu Hitlerovi a zeptala se ho, zda má také rád české děti. K velkému překvapení dostala v obálce s hákovým křížem odpověď. Hitler jí odepsal, že české děti má také rád, a k dopisu přiložil svoji podepsanou fotografii. Jenže žádná válka si oběti nevybírá, a tak konec té druhé světové měla pak celý život spojený s traumatickým zážitkem. Bylo jí patnáct, když najednou u její postele stáli v noci dva vojáci. Drželi jí revolver u hlavy a dali jí na vybranou – buď jim bude po vůli, nebo zemře. Byla vydšená k smrti, a tak se na ní oba vystřídali. Tak dopadl její první intimní zážitek, a tak není divu, že se pak mužů bála a ze sexuálního kontaktu měla hrůzu.
Poprava jí jen přitížila
Přesto dokázala o svém zážitku otevřeně promluvit. Dodnes se o těchto incidentech příliš nemluví, odhaduje se ale, že během osvobozování bylo u nás znásilněno na dvacet tisíc žen. „Chování kozáckých jednotek je nanejvýš arogantní. A přicházejí obvyklé zprávy o případech znásilnění a loupení,“ bylo uvedeno ve zprávě, kterou obdržel 16. května 1945 o situaci v Československu britský premiér Winston Churchill. Nejhorší prý byli vojáci maršála Malinovského, pocházející z asijského vnitrozemí Ruska, na které měla právě paní Květa smůlu. Když se poté svěřila rodičům, viděla prý svého otce, bývalého ruského legionáře, poprvé plakat. Vzal ji ihned k lékaři, což její psychice moc neposloužilo. A ještě víc jí pak přitížilo, že byli oba vojáci před celým plukem i před ní samotnou zastřeleni.
Odvážný záběr z psychologického dramatu Den sedmý, osmá noc, který natočil v roce 1969 režisérský tandem Evald Schorm a Jan Kačer
Před sexem utekla do márnice
Ve své generaci byla paní Květa vždy nezvykle otevřená a se svými životními zážitky se podělila s fanoušky v řadě moudrých knih. Navzdory prožitému traumatu po lásce toužila, jenže ani další intimní zkušenosti situaci nevylepšily. Naopak jen znásobily její zklamání a odpor. Poprvé se provdala v jednadvaceti letech za dramaturga českobudějovického divadla Jiřího Joska. Buď detaily o jejích špatných zkušenostech neznal, nebo s nimi nedokázal citlivě zacházet. Každopádně negativní vztah své ženy k sexu ještě prohloubil. „Bylo to příšerné,“ upřímně zhodnotila později své první manželství paní Květa s tím, že manžel požadoval postelové hrátky každý den. „Pokud vás tyhle záležitosti baví, je to něco jiného, ale když vás nebaví, je to příšerné,“ svěřila se. Cítila se tak strašně, že nakonec raději utekla před manželskými povinnostmi na hřbitov do márnice, protože neměla peníze na podnájem. „Než bych žila s živým chlapem, tak jsem raději volila tenhle přístřešek,“ vysvětlovala. „Ti mrtví, co tam kdysi bydleli, byli úplné nic proti tomuhle.“
Obral ji o všechno
Zakrátko se vášnivě zamilovala do kolegy z kolínského divadla Gustava Opočenského. Jenže o devět let starší syn bohémského básníka a novináře Gustava Rogera Opočenského byl sice skvělý herec, ale bohužel ještě větší milovník alkoholu, takže hereččina další velká láska nabrala opravdu dramatický spád. Kvůli své vášni totiž Opočenský dokázal během několika měsíců připravit paní Květu i její maminku nejen o peníze a všechny šperky, ale i o střechu nad hlavou. Nakonec před ním utekla až do slovenského Martina, kde získala v divadle angažmá. „Každá ženská je tak trochu blbá,“ vysvětlovala důvody, proč si s ním vůbec něco začínala, když dobře věděla, jakou má pověst. „Jsme takové samaritánky, věříme, že můžeme mužský zachránit.“
V roce 2013 v televizním pořadu pro děti Čtení do ouška
S něhou si vystačila
„Pokud je to na bázi takové něžnosti, jako se zvířátky, že se čumáčkujeme, že se držíme za ruce, hladíme, objímáme, tak je to fajn,“ říkávala. Zamilovanost ji ale pokaždé rychle opustila, když po ní začal partner chtít víc než jen něhu. „Na konci vyvrcholení, kdy ten chlap začne mít absolutně dementní výraz, najednou pomine všecko, jakákoli poezie. Vypadá jak idiot,“ vyjádřila pragmaticky své pocity. Se svým druhým manželem, režisérem Pavlem Hášou, prý spala jen kvůli početí dcery. Přesto v manželství vydržela až do jeho smrti v roce 2008, nicméně jen proto, že ji toleroval, měl pro ni pochopení, nic si nevynucoval a v ničem ji neomezoval. „Celých dvaapadesát let se obětoval,“ připustila paní Květa, která až v pětaosmdesáti letech potkala lásku, po které celý život toužila. Lásku bez sexu. Její přítel, o pětačtyřicet let mladší herec Josef Kubáník, je totiž gay. Nabídl jí čistě duševní lásku, psali si esemesky, několikrát denně si telefonovali, drželi se za ruce... „Všichni pořád čekají, že někdo za ně něco udělá, štěstí hledají skrze někoho jiného. Jsou na velkém omylu,“ řekla paní Květa před časem Blesku. „Štěstí je jenom filozofie, pouhý úhel pohledu, všechno trápení nás učí vážit si toho, co máme, každého pohlazení. Maminka mi říkávala, že by si člověk neměl stýskat, měl by překonávat překážky a neulejvat se.“
Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh na
Vložil: Adina Janovská