Trnitá cesta kardinála Miloslava Vlka. Přesto mu nechyběl velký smysl pro humor

Foto: ČT / repro

Popisek: Pohřeb kardinála Vlka v katedrále

Češi se o víkendu loučí s nejvýznamnější církevní osobností naší současnosti, kardinálem Miloslavem Vlkem. To, čemu v životě čelil a čeho nakonec dosáhl, skutečně zaslouží obdiv. Tím spíš, že naše země patří k nejvíce ateistickým v Evropě. Přesto jeho činnost zaujala i papeže Františka, který ho nazval obětavým pastýřem a osobně se zajímal o jeho zdravotní stav. Své těžké nemoci vzdoroval stejně statečně jako dalším těžkým okamžikům své kariéry.

Podle svých blízkých byl až do poslední chvíle plný optimismu. I na poslední fotografii, kterou zveřejnila jeho sekretářka, se vlídně usmívá, i když leží těžce nemocný na smrtelné posteli. Ostatně úsměv pro něj byl tolik typický. Svým smyslem pro humor, a dokonce i pro recesi, se lišil od mnoha studených církevních papalášů a také proto patřil k nejoblíbenějším představitelům církve u nás.

Vlk a Karkulka

Svůj smysl pro humor názorně předvedl v pořadu České televize Třináctá komnata. Hned na začátku dal k dobru historku, jak se ho děti ptaly, co ta červená kardinálská čepička znamená: „Děti, já jsem Vlk a tohle je zbytek po Karkulce, kterou vlk sežral,“ odpověděl jim. A když vyprávěl, jak nesměl v minulém režimu vykonávat svoji práci kněze a dobrovolně se rozhodl, že bude v centru Prahy umývat výklady, názorně předvedl, jak to dělal. V košili a vestě se vrátil do jednoho ze svých rajonů a s oranžovým kýblem v ruce se navzdory svému pokročilému věku pustil do mytí jedné z velkých výloh. „Tady jsem se cítil nejsvobodnějším člověkem, protože jsem věděl, že už mi nic horšího udělat nemohou,“ vyprávěl opět se smíchem. Ale zároveň přiznal, že to pro něj bylo velmi těžké. A připomněl, že i při této práci jej sledovali příslušníci STB.

Trnitá cesta

Osud kardinála Miloslava Vlka sice nebyl tak krutý, jako v případě Ježíše Krista, ale také byl velmi trnitý. Pocházel z chudé zemědělské rodiny a už jako dítě poznal nejen bídu, ale také tvrdou dřinu. A po škole namísto snu, stát se pilotem, dřel ve slévárně. Na studia musel zapomenout. Křivdy překonával vírou. Po krátkém uvolnění politické situace nakonec vystudoval archivnictví na filozofické fakultě a později dokončil i teologickou fakultu. Když se stal knězem, vzápětí byl odklizen do malých farností na Šumavě pod záminkou, že je „zákeřné povahy“ a vyhledává inteligenci. Nakonec mu bylo práci kněze znemožněno vykonávat úplně, a tak ji vedle mytí oken provozoval ilegálně. Už v té době se těšil skvělé pověsti, dokonce i v zahraničí, a proto jej vyhledávali mnozí věřící se žádostí, aby se mu mohli vyzpovídat.

Nejsprávnější řešení

Teprve po roce 1989 mu bylo vráceno povolení ke kněžské činnosti a již za dva roky se stal nástupcem legendárního kardinála Františka Tomáška. O jeho mimořádném charakteru vypovídá i způsob, jakým nechal informovat o svém zdravotním stavu a jak se během těžké nemoci choval. Před rokem se u něj začaly objevovat bolesti pohybového aparátu, které byly léčeny v lázních, bohužel bez výsledku. Jeho stav se prudce zhoršil o Vánocích, kdy musel být okamžitě hospitalizován, ale za pár dnů byl propuštěn. Teprve po Novém roce lékaři na základě podrobných vyšetření konstatovali, že trpí rakovinou plic, která již metastázovala do kostí. Podle jeho blízkých přijal diagnózu v klidu a ujišťoval je, že je na správné cestě, protože se mu prý již vícekrát zdálo, že odejít „tam“ je to nejsprávnější řešení.

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh na

Vložil: Adéla Hofmanová