Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
MFF Karlovy Vary 2019

MFF Karlovy Vary 2019

Hvězdy, hvězdičky, róby, filmy i drsná kritika

Na vlastní kůži

Na vlastní kůži

Ivan Břešťák dělal krimi na Nově, má na kontě 1 200 reportáží. Nyní se vydává pro Krajské listy.cz tam, kam se bojí i benga

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Vycházející české hvězdy

Vycházející české hvězdy

Je jim sotva přes dvacet, přesto již nastartovaly raketovou kariéru

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho kulturního redaktora

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A kdy jindy než ve čtvrtek

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Filmové stopy

Filmové stopy

Zajímá vás, jak teď vypadá fabrika z filmu Marečku, podejte mi pero? Reportáže z míst, kde se natáčely kinohity

Český poutník

Český poutník

René Flášar a jeho dobrodružné putování Českem na našich stránkách

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Slečna svazačka odevzdala účtenky na záclony, aby mně mohli zaplatit 250 korun. Mišík vzpomíná na báječná léta pod psa, hospody, kamarády, pijatyky

14.03.2017
Slečna svazačka odevzdala účtenky na záclony, aby mně mohli zaplatit 250 korun. Mišík vzpomíná na báječná léta pod psa, hospody, kamarády, pijatyky

Autor: ČT

Popisek: Vladimír Mišík ve filmu k jeho sedmdesátinám s názvem Nechte zpívat Mišíka

„Ty vole, Vláďo, dej si s náma panáka, vždyť si posereš život!“ Čerstvý sedmdesátník Vladimír Mišík vypráví, jak ho lámali ke spolupráci estebáci, jak potkal Josefa Kainara a jak vážně nebyl v undergroundu, zato mánička byl pořádná. Poslanec z něj byl ovšem jen omylem a naštěstí jen na dva roky.

V osmdesátých letech hrát moc nemohl, ale hrál i tak. Po svém. „Hrál jsem v zákazu, více méně jen na nějakých festivalech, které většinou pořádali – jak jinak – svazáci. Třeba v Olomouci na setkání folkových zpěváků. Dokonce mi dali honorář, nějaká slečna svazačka odevzdala účtenky na záclony, aby mně mohli vyplatit dvě stě padesát korun. Takže ty lidi byli docela fajn a zase to nebylo černobílý,“ nabourává obraz socíku Mišík v rozhovoru pro časopis Reflex.

Neprožíval jsem to tak dramaticky a nikdy jsem nedostal na držku, vzpomíná Mišík

Stál ale mimo tehdejší underground, sám říká, že to byl spíš letmý dotyk. „Kdysi jsme chodili s Honzou Hrubým k Petrušce Šustrový na nějaké ty mejdany. Jenže oni pořád dokola poslouchali Plastiky a to my moc nemuseli. Až pak jednou Honza Petrušce povídá: „Hele, vypni to, to se nedá poslouchat, vždyť to je strašně falešný!“, směje se dnes zpěvák.  Nebyl prý ani hippie. „Teda je pravda, že jsem býval ověšenej, čím se dalo, ale to byla spíš legrace a částečně provokace. Já byl spontánní člověk, který byl šťastný, že se tím, co má rád, začal dokonce i živit, pak ta lehká euforie na pódiu, a navíc my muzikanti máme tu výhodu, že jak dohrajeme, lidi okamžitě zatleskaj’ – druhá euforka. Že tady chodili nějací „šediváci“ a že nás naháněli?  Sice přituhovalo, ale když jsme seděli v hospodě a blížilo se nebezpečí, zpravidla za náma někdo přišel a řekl: „Bacha, kluci! Už jdou!“ A z putyky jsme se zdekovali. Hospodskému jsme ještě po cestě stačili říct: „Přijdem za chvilku!“ Nikdy jsem to moc dramaticky neprožíval a taky jsem nikdy nedostal do držky,“ krčí rameny Mišík, který ze sebe na rozdíl od některých kolegů nedělá hrdinu odboje, a prostě popisuje, jaký život v těch „báječných letech pod psa“ vlastně byl.

Chápu, že někdo podepsal

I jeho ale uháněli estébáci ke spolupráci. „Nejdřív mě zakázali a pak po několika měsících přišli, že se naskytla „situace“. Pozvali mě tehdy do Reduty. Trochu jsem se třásl. Jenže ten důstojník říkal chvílemi až tak komické věci jako třeba, ať si nemyslím, že by Elvis Presley nebyl tak slavný bez pomoci CIA … Tlak byl jasný, ale když jsem jim řekl: „Nezlobte se, musím vypadnout,“ estébák zkysnul a chlapík z vedení za mnou ještě běžel po schodech nahoru a volal: „Ty vole, Vláďo, dej si s náma panáka, vždyť si posereš život!“ Byl jsem dost rozhozenej. Takže chápu, když to někdo podepsal,“ říká Vladimír Mišík.

Na Dobříši s Kainarem

Texty na slavné Kuře v hodinkách mu psal Josef Kainar, tehdy velký papaláš na Svazu spisovatelů, pro Mišíka ale hlavně milovník amerického blues. Potkávali se prý na Dobříši. „On vyprávěl nám, jaké to bylo za války, a my jemu třeba o problémech se zákazama. Jak po nějakém koncertě někde v kulturáku, kde někteří mladí chodili na pivo do hospody a jiní se pomilovat do křoví, napsal jeden rozhořčený hasič dehonestující dopis ve smyslu toho, že „zapříčiňujeme absolutně asocialistické chování u mládeže“. Takže my kvůli tomu, že si to nějaké máničky šly rozdávat do křoví, dostali zákaz asi na tři týdny. Josef Kainar se u toho popadal za břicho a říkal: „To my za války jsme to měli s naším jazzovým orchestrem podobně.“ Takže jsme se bavili jako hudebník s hudebníkem,“ komentuje Vladimír Mišík.

V parlamentu měli malé lavice

Podobně nepateticky líčí Kainar i roky po revoluci. A to včetně těsně porevoluční doby, kdy byl poslancem za Občanské fórum. „Ty dva roky pro mě ale byly útrpné. Jednak jsem se ocitl v prostředí pro mě neznámém, k tomu tamní malé lavice, ve kterých se blbě sedí, a pak třeba – co může muzikant vědět o takovém důlním zákonu? Opravdu jsem nebyl příkladným typem poslance a jsem rád, že to trvalo jen dva roky. Ke konci jsem to měl jak na vojně, když se stříhá metr,“ usmívá se Mišík.

Dnes už jen popíjím single maltku

A dnes je z něj prý spokojený pracující důchodce, který má osm až 14 koncertů do měsíce, bezvadnou rodinu, skvělou kapelu, zaplaťpánbůh spoustu prima kamarádů. To, že vše není jen růžové, jen naznačí. „Manželka Eva by mohla popsat, v jakém stavu po leckdy dlouhých cestách přijíždím domů a jak hodně vzdychám. Doby, kdy jsme tři noci nespali a po koncertech na Moravě trávili čas ve sklípcích, jsou pryč. Já už brzdím a raději lehce doma popíjím už jen ty mé oblíbené single maltky. Ani mě moc nebaví chodit do hospod na kořalku, ne z důvodu, že by kolem nebyli známí, tady, na Letné, to žije. Většinou ale nabírám síly, abych mohl zase vyrazit na koncerty,“ říká zpěvák, který 8. března oslavil sedmdesátiny a bojuje s vážnou nemocí.

Má totiž neuropatii, a tak musí při chůzi používat hůl. I na koncertech už na jevišti nestojí, ale sedí. Sedmdesáté narozeniny oslavil premiérou dokumentu Jitky Němcové, který nese název Nechte zpívat Mišíka. Tenhle nápis se v 80. letech, kdy měl Mišík zákaz, objevoval na holešovických zdech, policisté ho vždy nechali odstranit, a druhý den se zase objevil jinde. Přejeme Vladimíru Mišíkovi, aby měl stejně tuhý kořínek!

Originální text najdete ZDE.

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh na .     

Vložil: Dáša Vrchotová

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace