Krásná, energická a dominantní. Chlapi se jí báli a říkali, že je nafoukaná a sobecká. Že by uražená velmoc? Tajnosti slavných

Foto: ČT

Popisek: Slávka Budínová byla pravá dáma, což kdekdo v jejím okolí nemohl vydýchat. Na snímku jako Valentina Nedobylová v seriálu z roku 1968 Sňatky z rozumu

Kolegové ji moc nemuseli, dokonce jí přezdívali malostranská hraběnka. Proslýchá se ale, že hlavním důvodem byla skutečnost, že si nezapomenutelná Slávka Budínová držela muže velmi rázně od těla. Když konečně potkala toho pravého, který podle zlých jazyků dokázal vydržet úplně všechno, bylo jí už skoro padesát.

Při vyslovení jejího jména se vám nejspíš vybaví paní Ofka z filmového muzikálu Noc na Karlštejně, která tak špatně snášela jízdu na koni, či Valentina Nedobylová ze seriálu Sňatky z rozumu, jehož pokračování Zlá krev Česká televize právě opakuje. Mimořádných filmových a televizních postav měla ale na svém kontě téměř sto třicet, o těch divadelních ani nemluvě. I když zpočátku narážela na velké problémy, šéfové jí vyčítali nedostatek talentu, či dokonce neschopnost. Byla skvělá herečka, současně ale proslula i hvězdnými manýry. Například prý byla v divadle velmi často nespokojená s tím, co jí připravily kostymérky, a když tato situace nastala, házela kolem sebe vším, co jí padlo pod ruku. Když náhodou dorazila na zkoušku nepřipravená, zpravidla se vymlouvala na urputné bolesti hlavy. A bohužel s přibývajícími lety stále více holdovala alkoholu. Na druhou stranu ale uměla být mimořádně velkorysá. Zkrátka malostranská hraběnka – jak jí přezdívali kolegové podle renesančního domu U bílé botky, který si koupila a nesmírně ho milovala stejně jako starožitnosti, obrazy i barokní a gotickou hudbu.

Jako Kateřina v shakespearovské komedii Zkrocení zlé ženy, na jevišti Divadla E. F. Buriana v roce 1968

Dostala padáka pro neschopnost

Dobroslava Stanislava Budínová se narodila 21. dubna 1924 v Heřmanicích, které jsou dnes součástí Ostravy. Její otec byl soudní referent, k divadlu ji přivedla maminka Alba, která byla nadšená ochotnice a zpívala v kostelním sboru. Otci se ale představa dcery-herečky vůbec nezamlouvala, a tak musela Slávka nejprve na obchodní akademii. Jenže její studium přerušila v roce1942 druhá světová válka, a tak nastoupila jako sekretářka ve Vítkovických železárnách. Před nucenými pracemi v Německu ji pak zachránila herečka ostravského divadla Marie Rýdlová, k níž tajně chodila na hodiny herectví. Díky ní se v roce 1943 stala Slávka elévkou s povinností účinkovat v baletu, a to za osm stovek měsíčně. Tatínek byl sice proti, dceři šlo ale o život, a tak nakonec ustoupil. V Ostravě vystupovala v činohře, opeře, operetě i baletu, vzhledem ke svému mládí byla ale většinou obsazována do rolí naivek, což jí ani trochu nesedělo. Na den přesně o dva roky později se stala členkou souboru činohry a o další dva roky později byla propuštěna pro neschopnost. Stejně dopadla po třech letech působení v Pardubicích, tentokrát oficiální zdůvodnění znělo – nedostatek talentu. Od 1. srpna 1950 se stala na deset let členkou činohry Krajského oblastního divadla v Olomouci a na toto období vzpomínala s láskou stejně jako na svou poslední a vrcholnou štaci – pražské Divadlo E. F. Buriana, kde setrvala až do 1. ledna 1987, kdy odešla oficiálně do důchodu.

S Janou Brejchovou v nesmrtelné hudební komedii režiséra Zdeňka Podskalského Noc na Karlštejně

Opravdová dáma

Film ji dlouho neznal, po malé roli v Anně proletářce v roce 1952 a dalších dvou štěcích si jí filmaři všimli až počátkem 60. let, po jejím příchodu do Prahy. Bravurně zvládala role kladné i záporné a pro obě tyto polohy začala být vyhledávaná. Zajímavou roli jí například nabídl v roce 1969 režisér Pavel Juráček ve svém trezorovém filmu Případ pro začínajícího kata. Častým hostem barrandovských ateliérů byla i při natáčení kriminálních filmů. Pro majestátní vzhled ji režiséři rádi obsazovali do rolí dam z vyšší společnosti, do paměti diváků se ale nejvíc zapsala nezapomenutelnými rolemi komediálními. Opravdu velkou roli jí sice film nikdy nenabídl, mnohonásobně jí to však vynahradila televize. Její nejslavnější rolí navždy zůstane svérázná Valentýna Nedobylová v seriálu podle stejnojmenného románu Vladimíra Neffa Sňatky z rozumu z roku 1968, o dva roky později ztvárnila nezapomenutelným způsobem významnou historickou postavu 20. století v televizní inscenaci Mata Hari. V šedesátých a sedmdesátých letech šla v televizi z role do role, další desetiletí pro ni ale znamenalo téměř úplný útlum. Kdysi populární herečka téměř upadla v zapomnění a až po patnácti letech si na ni vzpomněl režisér Jan Svěrák, který jí svěřil postavu domovnice Buštíkové v oscarovém Koljovi. Následovala už jen role poslední v dramatu režiséra Jaromila Jireše Dvojrole, postava smutně ironické docentky, která většinu času leží v nemocnici, napojená na přístroje.

S manželem Ivo Tomanem při svatebním obřadu v mongolském Ulánbátaru

Chlap, který vydržel všechno

Kolegové ji většinou neměli rádi, protože působila na muže nadřazeně a poněkud odtažitě, například Josef Větrovec jí říkal carevna. „Ženské mají nejraději muže, na které se mohou důkladně rozzlobit,“ nechala se kdysi slyšet. Možná právě proto potkala jedinou lásku svého života až téměř v padesáti letech. „Jednou mi zavolala kamarádka: Přijď, máme báječnou večeři a je tady u nás režisér Toman. Já na to, že nikam nejdu. Že jsem ráda, když jsem jednou večer doma, a navíc žádného Tomana neznám. Když mě ale i moje maminka přemlouvala, tak jsem šla. Měl hezké modré oči, milý úsměv, působil klidně a vyrovnaně, moc toho nenamluvil, celkem sympaťák,“ vzpomínala na osudové setkání. Za nějaký čas ho potkala cestou z divadelní zkoušky, jenže náhoda to nebyla. Čekal na ni, aby ji pozval na schůzku. Svůj vztah nakonec zpečetili v roce 1977 v mongolském Ulánbátaru, během natáčení filmu Ve znamení Tyrkysové hory. Přiznala, že ji Ivo Toman žádostí o ruku zaskočil. Bylo jí už třiapadesát, opravdu ho ale milovala, a tak souhlasila. Jejich manželství prý bylo šťastné díky tomu, že se klidný a vyrovnaný Ivo dokázal energické, dominantní partnerce podřídit. Když pak Toman přestal pracovat, alespoň vozil Slávku do divadla E. F. Buriana a prožíval s ní její role. Když pak o Vánocích 1994 zemřel, herečce se zhroutil svět.

S Luborem Tokošem ve svém posledním filmu Dvojrole

Těsně před smrtí se nechala pokřtít

Po manželově smrti se paní Slávka znovu, a ještě mnohem více než dřív, uzavřela do svého mikrosvěta a zákeřná samota nejspíš přispěla i k tomu, že stále častěji holdovala alkoholu. Ve vyšším věku ji občas pronásledovaly děsivé představy, které byly zřejmě důsledkem alkoholických halucinací. Často pak vyprávěla podivnou historku, že když spí, chodí k ní do domu zloději a strhávají obrazy ze zdí. Žádné příbuzné neměla, a tak svůj milovaný domek nakonec odkázala v závěti oddanému příteli, starožitníkovi Rudolfu Příhodovi, s nímž se seznámila při natáčení Noci na Karlštejně. V představách ho ale prý mnohokrát prodávala, protože toužila po cestování. Jenže své sny nakonec nikdy neuskutečnila, protože ji začaly trápit potíže se srdcem, a navíc podstoupila onkologickou operaci. V červnu roku 2002 se její zdravotní stav dramaticky zhoršil a po měsíci v nemocnici 31. července zemřela, jen tři dny poté, co se nechala pokřtít. Do nemocnice za pacienty tenkrát docházel premonstrátský páter Pavel Petřina. Jednou si Slávka řekla o hostii, páter se ale zeptal, jestli je pokřtěná. Nebyla, a tak ho požádala o nápravu. Kněz jí pak sdělil, že jí Bůh křtem odpouští všechny hříchy, a ona odpověděla: „Jé, to jsem ráda, já jich mám.“

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh na

Vložil: Adina Janovská