Když vstoupil, jako by všechno okolo zmizelo. Charismatický gentleman se z lásky dvakrát rozvedl, ta třetí si ho vzít odmítla. Tajnosti slavných

Foto: ČT

Popisek: Jiří Adamíra v seriálu Inženýrská odysea

Vysoký, pohledný, elegantní… hlavně ale mimořádně charismatický. Kamkoli vstoupil, všechny přítomné ženy byly rázem jako očarované. Jiřímu Adamírovi prostě nešlo odolat. Přesto se za něj třetí partnerka odmítla provdat, přestože ji o ruku žádal několikrát. Proč?

Co dokázal s lidmi udělat pouhou svou přítomností za první republiky Oldřich Nový, to bravurně zvládal v další herecké generaci Jiří Adamíra. Tím spíš, že v padesátých letech byl namísto zdvořilého, elegantního a pozorného muže propagovaným ideálem osvalený budovatel v montérkách, takže Adamíra mezi nimi vyčníval jako růže z trní. Mělideální předpoklady k úspěšné divadelní i filmové kariéře, pro své hlasové kvality byl ale bohatě využíván i rozhlasem, ať už v dramatizacích literárních děl, přepisech divadelních dramat nebo při recitaci poezie.

S Blankou Blahníkovou v představení zlínského divadla Lakomec

Svou vrozenou noblesou, šarmem a inteligencí byl předurčen k rolím aristokratů či intelektuálů, jimž nechybí hořkost, nadhled, ironie a cynismus. Maximálně to ale vyvažoval vznětlivostí a sex-appealem. Byl vychován postaru, nebyl ochoten ze svých zvyků slevovat a slavil tak úspěch především u žen. Většina při setkání s ním jen blaženě povzdychla, že gentlemani přece jenom ještě nevymřeli. A když k tomu přičetly ještě vysokou štíhlou postavu, elegantní vzhled a mimořádnou dvornost, nejedna byla ochotná zapomenout kvůli němu na všechna předsevzetí. A herec si prý jejich přízně uměl dosyta užívat.

Druhá manželka Ljuba Benešová mu porodila syna Marka

Němčinu rázně odmítl

Narodil se 2. dubna 1926 ve středočeské Dobrovici a po obecné škole a měšťance začal studovat gymnázium v pražských Vršovicích. V pouhých šestnácti letech dostal první honorář za povídku, která vyšla novinách České slovo, a sám ji později označil za romantickou. Za protektorátu se ale odmítal na protest proti okupaci učit němčinu, a tak musel gymnázium opustit. Přestoupil na smíchovskou elektrotechnickou průmyslovku, kde nakonec odmaturoval s pořádně odřenýma ušima, přičemž musel slíbit, že se s tímto oborem navždy rozloučí. Není divu, místo suchopárné vědy ho totiž mnohem víc lákaly radosti života a hlavně půvabné dívky. „Jednou jsem šel za školu, protože jsem měl rande. A moje maminka, která nikdy do školy nechodila, se zrovna ten den rozhodla jít se na mne zeptat. Nechápu, jak ji to napadlo, ale byla to smůla. Postih ve škole nebyl ani tak zlý, to spíš ta atmosféra doma,“ zavzpomínal v jednom rozhovoru. Jeho první lásky prý ale bývaly většinou platonické, protože neměl dost odvahy, aby dívkám, které se mu líbily, vyjevil své sympatie a obdiv.

Jako nacistický důstojník Bedřich Branske v televizním zpracování psychologické novely Arnošta Lustiga
Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou

Dělal psí kusy, aby ji získal

Měl mimořádně barevný a zvučný hlas, takže mu řada odborníků doporučovala, aby studoval zpěv a zaměřil se na kariéru zpěváka-basisty. Jiří měl sice hudbu rád, obzvlášť klasickou a jazz, a vynikal i jako tanečník. Přesto dal přednost činohře. V devatenácti letech začal vystupovat v Divadle mladých pionýrů, pak strávil několik sezon ve zlínském Divadle pracujících. Tam si také zahrál ve dvou krátkých filmech a stihl se poprvé oženit. V roce 1952 odešel do Ostravy, absolvoval základní vojenskou službu a propracovával se na špici tamního souboru. Na podzim roku 1955 přešla do ostravského divadla i Ljuba Benešová, jejíž manželství s Josefem Langmilerem ztroskotalo už ve Zlíně. Tou dobou ještě Adamíra nebyl rozvedený, ale za manželkou do Zlína jezdil stále méně a méně. „Byl milý a pozorný a dovedl dělat psí kusy, aby vás získal. To teda dělal... Protože jsem se napřed přece jenom trošku bránila... Byl sexy, to jo. Měl sexy hlas, dobře se pohyboval... Ten půvab tady byl a faktem je, že jsem neodolala a zabrala jsem,“ prozradila jeho pozdější druhá manželka, která mu porodila syna Marka.

S Hanou Maciuchovou v roce 1987 v historickém dramatu Španělé v Praze

Hanu žádal o ruku marně

O deset let později se Jiří Adamíra přesunul do pražského Realistického divadla, brzy ho následovala i Ljuba a jejich manželství se zklidnilo. Pak se ale začalo nezadržitelně rozpadat. „To trvalo dlouho... pomalu se to rozkližovalo. On trpěl přes ty ženský... a já nejsem člověk, který umí bouchnout do stolu a říct: To nejde! Takže jsme se postupně v klidu rozešli...“ prozradila paní Ljuba. Přesto dál pracovali v jednom divadle, hráli na jednom jevišti. V roce 1971 se mu stala osudovou televizní inscenace režiséra Jana Matějovského První radosti, díky níž se blíže se seznámil s Hanou Maciuchovou. Byla krásná, mladá, temperamentní, inteligentní a o téměř dvacet let mladší, takže není divu, že ho okouzlila na první pohled. Vzápětí prý ale pocítil i nečekanou vzájemnou duchovní propojenost, harmonii a radost ze společného bytí. Jenže měl rodinu a především syna, a tak dlouho bojoval sám se sebou. „My jsme se s Jiřím nehledali. Potkali jsme se při práci, on byl ženatý a měl jedenáctiletého syna. Já byla buchta z Moravy a neuměla jsem si představit, že bych rozvedla rodinu. Rok jsme se scházeli a rozcházeli, zásadně a několikrát, a přesto jsme spolu museli být. Někdy si říkám, že člověk hledá lásku a ani neví, jak marná je jeho snaha. A pak někoho potkáte a přes všechny problémy s ním jste,“ popsala kdysi v časopisu Instinkt počátky osudového vztahu jeho třetí životní partnerka. Nakonec se Jiří přece jen rozvedl, ale Hana si ho nikdy nevzala, přestože ji prý o ruku žádal několikrát. A později litovala. Syn Marek, který je dnes vyhlášeným kardiochirurgem v pražském Institutu klinické a experimentální medicíny (IKEM), to ale vidí jinak a zradu svému otci nikdy neodpustil.

S Jiřinou Jiráskovou ve svém posledním filmu Kadeř královny Bereniké

Náročný k sobě i druhým

Podle kolegů byl Jiří Adamíra stoprocentní profesionál. Na zkoušky přicházel vždy dokonale připraven a soustředěn, náročný k sobě i druhým. Vždy dokázal režisérovi nabídnout několik řešení, a ještě poradit partnerům, jak to udělat, aby výsledek byl co nejúčinnější. Není divu, že se mu brzy po příchodu do Prahy začaly nabídky práce pro film, televizi, dabing či rozhlas přímo hrnout. V roce 1965 dostal první ocenění, Státní cenu Klementa Gottwalda, za bravurní ztvárnění postavy důstojníka SS Bedřicha Branske ve válečném dramatu režiséra Antonína Moskalyka Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou. V roce 1987 dostal Cenu Jaroslava Průchy a o dva roky později se stal Zasloužilým umělcem. Jeho poslední divadelní štací bylo Národní divadlo, kam přešel z Realistického divadla po roce 1989 a současně také začal vyučovat na pražské DAMU. Pedagogické povinnosti mu ale znepříjemňoval stále se zhoršující zdravotní stav. Osudnou se mu nakonec stala rakovina páteře. Zemřel 14. srpna 1993 a je pohřben na pražském Vyšehradě. „Když Jiří zemřel, zkolabovala jsem, přestala jsem spát, ochořela jsem. Ale hlavně, vůbec nic mi nepomáhalo,“ přiznala paní Hana Maciuchová s tím, že ho nikdy nepřestane milovat, a dodala: „Jiří Adamíra byl celý můj svět.“

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh na

Vložil: Adina Janovská