Zbožňovaný Lála miloval Štěpničkovou, šílená fanynka Divá Bára ho ale donutila k svatbě. Pak si naštěstí našla další cíl. Tajnosti slavných

Foto: Bontonland

Popisek: Nezapomenutelný herec a mimořádný komik Ladislav Pešek

Okouzlující, zdvořilý a galantní gentleman byl mimořádně společenský, přátelé ale o něm říkali, že vlastně nikdy nepřestává hrát. Trefným a inteligentním humorem prý nezapomenutelný Ladislav Pešek odváděl pozornost od svého soukromého života, který zase až tak veselý nebyl.

V divadle mu říkali jeho dávnou přezdívkou Lála, kterou dostal již v raném dětství. Měl velké osobní kouzlo, vždy byl slušný, zdvořilý, galantní a úslužný, zkrátka pravý prvorepublikový gentleman. Přitom hrával většinou prosté lidi z nižších společenských vrstev. Jeho postavy byli ale vždy chytří lišáci s fištrónem, takže dokázali svého, většinou mnohem silnějšího protivníka přechytračit. O všech svých rolích dlouho a do hloubky přemýšlel a byl vždy dokonale připraven. Ladislav Pešek byl nejen mistrem slova, ale také pohybu, a i v pozdějším věku dokázal zvládnout fyzicky náročná představení. Po celý život trpěl obrovskou trémou, ještě mnohem silnější ale byla touha hrát, strhnout na sebe pozornost a být odměněn potleskem. Díky tomu vždy dokázal úzkostné stavy překonat.

Slavní rodiče Ema a Ladislav Pechovi

Toužil být fotbalovou hvězdou

Narodil se jako 4. října 1906 jako Ladislav Pech v Brně, do významné umělecké rodiny. Otec Ladislav Pech i matka Ema Pechová, rozená Pešková, byli herci. Navíc k jeho předkům z matčiny strany patřil i Václav Thám, zakladatel slavné české divadelní společnosti. Ladislav měl ještě o devět let starší sestru Marii, později provdanou Waltrovou, která se stala rovněž herečkou. Poprvé se ocitl v divadle v pouhých čtyřech letech. Oba rodiče totiž tenkrát hráli, a protože nesehnali nikoho na hlídání, vzali ho s sebou a posadili do budky nápovědy. Nestalo se to pouze jednou, takže si malý Lála brzy na divadlo zvykl. V dětství se ale věnoval i jiným zálibám, především sportu, a snil o kariéře fotbalisty. Tatínek ho přesto podvědomě připravoval na hereckou dráhu. Radil mu, aby pozoroval na ulici lidi, a pak doma zkusil napodobit jejich mimiku, výraz a činnost.

S Hugo Haasem jako student Divíšek v komedii z roku 1933 Okénko

Nenapravitelný darebák

Nakonec se rodiče shodli, že by pro Lálu bylo lepší mít solidní povolání, a tak nastoupil na živnostenskou školu. Ve školních škamnách vždy patřil k vyhlášeným darebákům a neustále vyváděl různá alotria, podobná těm, které později předváděl ve slavných studentských veselohrách. Po škole měl nastoupit v papírenském obchodě, rázně se ale vzepřel a přes nesouhlas rodičů se přihlásil na brněnskou konzervatoř. Hereckou dráhu odstartoval v Zemském divadle Brno, a aby si ho diváci nepletli s otcem, přijal jako pseudonym matčino jméno za svobodna. A byl opravdu dobrý. Svědčí o tom i fakt, že mu bylo pouhých třiadvacet let, když mu legendární režisér a šéf činohry Karel Hugo Hilar nabídl angažmá v Národním divadle, a tak se Ladislav Pešek stěhoval v roce 1929 do Prahy. Hilar ho přijal pod svá křídla a vychoval z něj velkého herce s výrazným komediálním potenciálem. Divadlo Ladislav Pešek ale nejen hrál, ale od roku 1947 také učil herectví na DAMU.

V Lesním divadle v Řevnicích v představení Pražský flamendr

Film nepovažoval za umění

Po prvních zkušenostech před kamerou nabídky zprvu odmítal, protože film nepovažoval za umění. Brzy ale zjistil, že oč je méně hodnotný, o to je ekonomicky výhodnější. Navíc ho začala přemlouvat i jeho tehdejší partnerka Jiřina Štěpničková, a tak se od roku 1934 začal objevovat až několikrát do roka na stříbrném plátně. Většinou ale pouze ve vedlejších komických rolích. Až na sklonku 30. let se navždy zapsal do paměti diváků jako Áda Čuřil v komedii Škola základ života! a Vojta Kulík ve filmu Cesta do hlubin študákovy duše. A pak už byly jeho další postavy nepřehlédnutelné, ať již to byl autor brakových detektivek Kryšpín v krimikomedii Těžký život dobrodruha, redaktor Jan Valtera v komedii Roztomilý člověk, úředník-vtipálek Bejšovec v komedii Valentin Dobrotivý, kominík Vašek v komedii Karel a já nebo jako malíř Holec ve veselohře U pěti veverek. Stejně rychle se plnila jeho filmografie i po válce, koncem 50. let začal spolupracovat i s Československou televizí a hrál až do poslední chvíle. Zatímco na jevišti vytvořil zhruba osmdesát postav, před filmovou a televizní kamerou jich bylo více než tři stovky. Naposledy ztvárnil postavu kouzelného dědečka v roce 1985 v televizní pohádce A co ten ruksak, králi?

S Jaroslavem Marvanem v roce 1968 na jevišti Národního divadla v Čapkově dramatu Bílá nemoc

Divá Bára ho donutila k svatbě

Lála byl mimořádně společenský. Zábavný kumpán a výborný vypravěč ale ve skutečnosti nikdy nepřestával mezi lidmi hrát. Říkalo se o něm, že si jen tak někoho nepustí k tělu, a na spoustu lidí působil jako osamělý muž se smutnou duší. Nádech tajemnosti mu dodával i fakt, že velmi důsledně střežil své soukromí. Jeho velkou láskou byla kolegyně Jiřina Štěpničková, s níž v polovině 30. let několik let žil, nakonec se ale stal obětí citového vydírání nepříčetné fanynky. Žena, která se podepisovala Divá Bára, by dnes nejspíš skončila před soudem za stalking, tenkrát ale právo takový trestný čin zdaleka ještě neznalo. Zprvu mu posílala zamilované básničky, a když na ně nereagoval, přitvrdila. Začala vyhrožovat sebevraždou, a tak se s ní nakonec Pešek z donucení oženil. Z vynuceného svazku mohl odejít až po válce, když se jeho žena zaměřila na někoho dalšího a mohl se s ní rozvést. Po čase se znovu oženil se vzdělanou a moudrou profesorkou, s níž měl dceru Zuzanu.

V legendárním seriálu Sanitka

Radost rozdával až do smrti

Za své mimořádné výkony pan Ladislav Pešek samozřejmě posbíral celou řadu ocenění. Titul Zasloužilý umělec mu byl udělen již v roce 1954, o čtyři roky později se stal Národním umělcem a v roce 1981 obdržel Řád republiky. Své vzpomínky shrnul do knížky Tvář bez masky, která vyšla poprvé v roce 1977. Kromě dalších profilových publikací s ním již v roce 1959 režisér Jiří Patočka natočil medailon Národní umělec Ladislav Pešek. Koncem 70. let ho začala sužovat vážná choroba, přesto dál rozdával všem okolo radost a energii. I díky tomu dokázal hrát studenty a rozverné mladíky až do čtyřiceti let. V roce 1976 sice sám odešel do důchodu, dál ale vystupoval například v pražské Viole a řadě mimopražských divadel. Zemřel 13. července 1986 a je pochován na Vyšehradském hřbitově v Praze.

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh na

Vložil: Adina Janovská