Lásku zdědil po kolegovi i s jeho dcerami. Každý diktát je stejně marný, říkal machr, který zapil ruskou okupaci smrtícím frťanem. Tajnosti slavných

Foto: ČT

Popisek: Režisér Martin Frič

Jméno Martin Frič bylo v české kinematografii již od třicátých let synonymem kvality. Urputný perfekcionista pracoval prakticky neustále, a když nemohl, nečinnost zapíjel. S alkoholem dokázal skoncovat, teprve když ho opustila životní láska.

Patřil k zakladatelům české kinematografie a jeho jméno bylo značkou kvality. Ke spolupráci s ním se rádi vraceli nejvýznamnější umělci období první republiky, od Vlasty Buriana přes legendární duo Jiří Voskovec – Jan Werich až po Hugo Haase či Oldřicha Nového. Významné postavení mezi tehdejšími režiséry si vydobyl nadáním natáčet projekty nejrůznějších žánrů i svou vytrvalostí, až urputností, s níž procházel všemi vývojovými etapami, od němého filmu až po 50. a 60. léta minulého století. Točil několik filmů ročně, v letech 1933 a 1937 si jich připsal do režisérské databáze dokonce hned šest, na svých snímcích se často podílel i jako scenárista a v nejednom si sám i zahrál. A stejně bohatý výrazový rejstřík měl na obou stranách kamery. Všechno, co kdy Martin Frič dělal, dělal vždy důsledně. „Když jsem několik dnů nedělal film, měl jsem pocit prázdna,“ říkával.

S Vlastou Burianem v roce 1932 ve slavné komedii Lelíček ve službách Sherlocka Holmesa

Hvězda kabaretu

Syn strojního inženýra se narodil 29. března 1902 v Praze, do mimořádně intelektuálně založeného prostředí. Od raného mládí hrál na kytaru, zpíval a velmi dobře maloval, a tak ani není divu, že nakonec přešel z reálného gymnázia na uměleckoprůmyslovou školu. Z tohoto období pocházely jeho první, podle kritiků velmi zdařilé karikatury. Rád také imitoval slavné komiky a tato záliba ho přivedla až do legendárního literárního kabaretu Červená sedma, kde měl nahradit právě odcházejícího Ference Futuristu. Po čase odešel do Bratislavy, kde pod pseudonymem Mac Ferry spoluzakládal kabaret Moderna, stal se jeho první hvězdou a současně i ředitelem. Následovalo krátké působení v Brně, odkud se konečně vrátil do Prahy, kde postupně vystřídal kabarety BUM, Revoluční scénu Emila Arthura Longena, Rokoko a Varieté. Ve slavné revui Karla Hašlera Nechytejte ho! se dokonce stal hvězdou po boku Jindřicha Plachty.

Martin Frič s manželkou Suzanne Marwille (vpravo) v roce 1940 na chatě u herce Antonína Novotného

Začínal plakáty

K filmu přičichl poprvé v roce 1919 jako výtvarník plakátu pro snímek Dáma s malou nožkou. Poté maloval dekorace, pracoval v laboratoři a začal se podílet jako spoluautor na psaní scénářů k filmům – tím prvním byla v roce 1922 loutková komedie Proč se nesměješ, v níž si také zahrál epizodní roli. V roce 1924 začal spolupracovat s Karlem Lamačem, jenž se stal jeho nejlepším přítelem a současně také učitelem. Začal se podílet na většině jeho tehdejších filmů jako umělecký poradce a asistent režie. V roce 1927 byl angažován firmou Bratři Deglové jako scenárista a téhož roku se dostal k režii. Sentimentální román vesnického kněze Páter Vojtěch měl původně natočit Lamač, dal ale přednost příležitosti filmovat v Berlíně, a tak režii přenechal Fričovi a ponechal si pouze hlavní roli. V roce 1931 začal s Lamačem režírovat a po krátké stáži ve francouzských ateliérech natočil v Praze svůj první samostatný zvukový film Dobrý voják Švejk, v hlavní roli se Sašou Rašilovem. A rychle se stal jedním z nejvýkonnějších a současně i nejúspěšnějších českých režisérů.

S Karlem Deglem v roce 1942 při natáčení dramatu Barbora Hlavsová

Úlitba nacistickému bohu

V roce 1928 si vzal českou hvězdu němého filmu, o sedm let starší Suzanne Marwille, vlastním jménem Martu Schöllerovou, která přivedla do manželství dvě dcery. Jejich biologickým otcem byl režisér Václav Binovec, jenž rovněž v němé éře působil jako herec pod pseudonymem Willy Bronx. V té době čtrnáctiletá Marta a dvouletá Eva přijaly Fričovo příjmení. Marta se později stala herečkou a zahrála si i v několika Fričových filmech, například v komedii Počestné paní pardubické či Poznej svého muže. Právě v té době se Frič profesně rozjel naplno, točil perfektně řemeslně zvládnuté filmy, které měly současně vysokou uměleckou úroveň. Obrovský úspěch slavily i jeho studentské komedie. Během druhé světové války mu nezbylo nic jiného než natočit i dva filmy pro Němce – odmítnutí by zcela jistě znamenalo přinejmenším konec kariéry, navíc velmi pravděpodobně i vážné ohrožení života celé rodiny. V roce 1943 natočil hudební drama Der zweite Schuss (Druhý výstřel), v němž hráli vedle německých herců Susi Nicoletti a Ernsta von Klipsteina také Hana Vítová pod pseudonymem Hanna Witt a Raoul Schránil. O rok později ještě propůjčil své režisérské umění komedii Dir Zuliebe (Z lásky k tobě) pod jménem Martin Fritch. „Není pravda, že ten samotný holý fakt, jak mi podhazovala jedna z mnohých pomluv, jsem kdy tajil. Konečně nutno dodat, že nevím, co by zde mohlo být shledáno závadným. Jistě, když se to hodí, hůl se dá udělat ze všeho. Nikdo vám pak neuvěří ani jinak pochopitelnou ambici, totiž že člověk chce uspět vůbec, za hranicemi pak zvlášť, taková reprezentace přeci nemůže vadit,“ prohlásil později. (z knihy Rudolfa Miholy …byl to gigant. Martin Frič a jeho filmy – pozn. red.)

V dokumentu České televize Martin Frič, klasik českého filmu

Život není černobílý film

Ihned po osvobození dokončil detektivku 13. revír, v hlavní roli s Jaroslavem Marvanem, na níž začal pracovat ještě za okupace. Po zestátnění se stal díky svým zkušenostem jednou z nejvýznamnějších osobností rodící se československé kinematografie. Pokračoval v realizaci různých žánrových filmů a pomáhal v dramaturgických skupinách. Po roce 1949 se stal členem jednoho z poradních dramaturgických orgánů a občas si odskočil i k dokumentu. V první polovině 50. let fungoval jako krabička poslední záchrany u mnoha ideologicky vyhrocených látek. Počátkem 60. let začal spolupracovat i s Československou televizí a díky své reputaci stoprocentního profesionála se stal předsedou FITES (Filmový a televizní svaz). Navzdory tomu, byl členem komunistické strany, se ale ani jemu nevyhnuly takzvané kádrové problémy. Dokonce se setkal i s námitkou, že nemá vystudovanou FAMU, a tak by měl na Barrandově dál působit pouze na pozici asistenta režie. „Nevím vlastně, co je to – to správně ideové. (…). Nevím, proč jsem se musel smířit s tím, že nelze vyhovět každému. Pytlákova schovanka byla pro mne v tom smyslu dokonalou sondou, z reakcí se dalo usuzovat na mnohé. Našli jsme mnoho spřízněných, kteří pochopili, bavili se dokonce a byli i vděčni, že někdo šel do věcí, o kterých se nemluví nahlas, totiž že vše může být i jinak. (…) Ale v šoku jsem byl, když z orgánů, kde mají co do činění s ochranou čistoty kultury, se nechali slyšet, že opovrhujeme obyčejnými city našich pracujících. (…) Nevím si s tím rady. Nevím, proč jsme se ještě nedohodli, že v životě to nechodí jako v černobílém filmu. Že je marný každý diktát, každá doktrína…“ posteskl si.

S Jiřinou Šejbalovou a Janem Werichem v roce 1962 při natáčení televizní inscenace Slzy, které svět nevidí

Při okupaci si dal smrtícího frťana

V době, kdy nemohl točit naplno, začal vždy pít. K abstinenci se uchýlil až po manželčině smrti v roce 1962 a dokázal se důsledně vyhýbat alkoholu celé roky. Přesto když spolupracoval s Milošem, Formanem na scénáři filmu Nechte to na mně, našel Forman v jeho příborníku láhev koňaku. Frič prý pouze pokrčil rameny a řekl: „Jednou, až mi bude všecko fuk, si z toho báječnýho koňáčku naleju pořádnýho frťana.“ Ta chvíle nastala 21. srpna 1968, když do Československa vtrhla ‘spřátelená‘ vojska. Martin Frič letitou láhev otevřel a vypil. Našli ho až druhý den v bezvědomí a byl převezen do krčské nemocnice, kde 26. srpna 1968 zemřel. „Přínos Martina Friče českému filmu je, podle mého názoru, stále nedoceněný. Jedni o něm prohlašují, že byl největším naším filmovým profesionálem, jiní nad ním ohrnují nos a tvrdí, že to byl jen řemeslník. Už to tak je a nikdo ten fakt nezmění, že filmová tvorba se neobejde bez toho, aby režisér znal pořádně její řemeslnou stránku. Frič ji znal, a že byl umělec, to mu tak už nikdo nevezme. Zůstalo po něm spousta filmů, v nichž to prokázal,“ prohlásil Jaroslav Marvan, který si zahrál ve více než třiceti jeho filmech.

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh na

Vložil: Adina Janovská