Zničit ten malý, méněcenný národ, který nemá ani práva žít! řval z jeviště Národního divadla. Nacisté ho zneužili, pak za to měl pykat. Tajnosti slavných

Foto: Filmové studio Barrandov

Popisek: Zdeněk Štěpánek v psychologickém dramatu režiséra Juraje Herze Znamení Raka

Velký dobrodruh, jehož názory byly leckdy rozporuplné, se stal legendou již během života. Přispělo k tomu nejen perfektní ztvárnění českých historických hrdinů, ale především mimořádná osobnost. Kvůli jeho ztvárnění v seriálu Bohéma nyní hrozí České televizi žaloba.

Názory měl opravdu rozporuplné, jako by si nedokázal ujasnit, kam vlastně patří. Jako legionář bojoval za vznik republiky a znal se s prezidentem Masarykem, přesto ale litoval rozpadu monarchie a hájil císaře pána. Po válce točil budovatelské filmy, i když komunisty nenáviděl. Pamětníci si ho vybavují jako jednu z nejvýraznějších osobností Divadla na Vinohradech a později Národního divadla, kde působil až do své smrti. Zdeněk Štěpánek byl označován za nástupce legendárního Eduarda Vojana a z jeviště, a v roce 1937 pak i z filmového plátna vykřikoval: „Zničit ten malý, méněcenný národ, který nemá ani práva žít!“ Nebylo to z jeho hlavy, ztvárnil totiž postavu maršála v Čapkově Bílé nemoci. V civilu se naopak všemožně snažil ten svůj malý národ povzbudit.

Zdeňka Štěpánka ztvárnil v seriálu Bohéma Michal Dlouhý

I Zdeněk Štěpánek byl po druhé světové válce obviněn z kolaborace, což právě zachycuje seriál České televize Bohéma. V červnu 1942 měl po atentátu na Heydricha přečíst na manifestační schůzi Národní rady rezoluci, která odsuzovala atentát a potvrzovala loajalitu Třetí říši. Proč právě on? Veřejně známý herec Národního divadla, bývalý legionář a vlastenec byl pro tuto nevděčnou roli ideální. A udělal to. Kdyby odmítl, šlo by jemu i celé jeho rodině o život. Po osvobození byl obviněn, že přivítal Josepha Goebbelse při jeho osobní návštěvě na Barrandově nebo že se stýkal s představiteli okupačního režimu. Ve vazbě strávil rok, na rozdíl třeba od Buriana byl ale již na podzim 1946 rehabilitován a mohl se vrátit do divadla. Soud i veřejnost uznali, že byl za protektorátu pod silným tlakem a jednal v zájmu republiky. Rezoluce, kterou v rozhlase přečetl, prý měla zastavit vyvražďování českých lidí. Nezastavila. Pro Štěpánka mluvilo i to, že během květnového povstání bojoval na barikádách a v prvních mírových dnech tlumočil sovětským důstojníkům. Seriál Bohéma mu přičítá i projev o Mnichovské dohodě, proti tomu se už ale velmi důrazně ohradil jeho vnuk, novinář Erik Tabery.

Útěk ze zajateckého tábora

Narodil se 22. září 1896 v Tvoršovicích u Benešova. Jeho prastrýc Jan Nepomuk Štěpánek byl významný divadelník, dramatik a ředitel Stavovského divadla. Matka pocházela z chodského mlýna a otec, ač příslušník selského rodu od Pardubic a hospodářský správce, byl muzikant a zpěvák. Zdeněk začal studovat v Rakovníku na reálce, pak přestoupil na hospodářskou školu. Po absolutoriu pracoval v lihovaru a od roku 1913 na statku v Josefově jako hospodářský praktikant. Nakonec ale zvítězila touha po divadle a nastoupil jako herec ke kočovným společnostem Adolfa Marka, Roberta Morávka a poté Karla Jičínského.

Jeho první historickou osobností se stal Josef Kajetán Tyl ve stejnojmenném němém filmu z roku 1925
(na snímku s Helenou Friedlovou a Ludvíkem Veverkou)

Roku 1915 narukoval do první světové války, již na podzim byl ale zraněn a zajat na ruské frontě. Podařilo se mu uprchnout a v Rusku pak zažil řadu nebezpečných příhod. Byl vězněn v kyjevské pevnosti, naučil se jazyk a pracoval jako dělník, kuchař, pekař, příručí, zpěvák či vedoucí hotelu. V roce 1916 se stal v Kyjevě režisérem a hercem českého krajanského ochotnického divadla, pak se přihlásil k České družině a stal se hercem, režisérem a dramatikem Divadla československé armády na Rusi. V legiích prodělal několik útoků a bojů a v roce 1920 se vrátil lodí kolem čínských a indických břehů a suezským průplavem do Prahy. Válečné útrapy později vylíčil v knize Za divadlem kolem světa.

Monumentální Hus i Žižka

Před demobilizací hostoval v Divadle na Vinohradech, stal se členem divadla na Kladně, a poté se znovu vrátil do Prahy. Po pohostinských vystoupeních ho K. H. Hilar přijal do souboru činohry Národního divadla, kde setrval až do smrti. Přijali by ho již dřív, Vinohrady ho ale nechtěly pustit. Kromě herectví se dál věnoval režii, psaní divadelních her, umělecké recitaci a četbě. Ve filmu se objevil poprvé v roce 1922, v pohádkovém příběhu Zlatý klíček, který se ale nedochoval. O tři roky později ztvárnil svou první historickou postavu ve filmu režiséra Svatopluka Innemanna Josef Kajetán Tyl, ke kterému napsal s Bohušem Stejskalem i scénář. Na konci němé epochy mu režisér Jan S. Kolár svěřil hlavní roli v historickém velkofilmu Svatý Václav.

Jako Maršál 29. ledna 1937 na jevišti Národního divadla v dramatu Karla Čapka Bílá nemoc

Po nástupu zvuku si zahrál ve dvou filmech, pak se načas odmlčel a pravidelně se začal objevovat na filmovém plátně až v polovině 30. let. Za okupace se snažil opět uplatnit i jako scenárista. Po osvobození byl nařčen z kolaborace s nacisty, vyšetřován Disciplinární komisí, pro sezónu 1945/1946 vyřazen z práce v Národním divadle a předán Mimořádnému lidovému soudu. V této atmosféře natočil s Otakarem Vávrou podle svého scénáře a divadelní hry renesanční komedii Nezbedný bakalář. Ještě týž rok byl osvobozen v plném rozsahu a mohl se vrátit do Národního divadla. Až do své smrti byl pak stále vyhledávaným a oblíbeným filmovým hercem. Vyvrcholením jeho historických kreací se stali Mistr Jan Hus a hejtman Jan Žižka z Trocnova ve velkolepé Husitské trilogii Otakara Vávry Jan Hus, Jan Žižka a Proti všem. S kinematografií se rozloučil menší rolí kapitulujícího německého generála Schwarze v Novákově tragikomedii Maratón. Film byl však uveden do kin až po jeho smrti.

Užívat si uměl

„Vždy mi šlo o to, vytvořit na scéně pravdivého, živého člověka, to znamená člověka, který dnešního diváka zcela zaujme svým pravdivým, niterním psychologickým přesvědčením, z něhož zcela přirozeně vyplívají i všechny psychotechnické vnější znaky: maska, gesta, chůze, držení těla i mluva. Tímto vnitřním procesem dostává se k slovu i cit herce. Jakékoli citové pohnutí, vzrušení, ať je to smích nebo pláč, dostavuje se ne vlivem textu či předepsanou poznámkou autora, ale vlivem hercova vnitřního prožitku, který musí sám v sobě vyvolat,“ prohlásil Zdeněk Štěpánek kdysi o svém herectví. Ve 30. letech se zúčastnil Divadelního a filmového festivalu v Moskvě a aktivit Společnosti přátel nového Ruska a protifašistického Klubu českých a německých divadelních pracovníků. Po roce 1945 v práci pokračoval a byl mimo jiné členem Ústředního výboru Svazu československých divadelních a filmových umělců.

Zdeněk Štěpánek s dětmi – zleva Martin, Kristýna, Jana a Petr

Třikrát se stal laureátem Státní ceny za dramatické umění a posbíral celou řadu dalších cen včetně Národního umělce, Řádu práce a Řádu republiky. Jeho životní styl a filozofii výrazně předurčila i povaha, zděděná po otci. Byl bouřlivák a hazardér, měl dobrodružnou mysl, odvahu a užíval si plnými doušky. Herečkou byla i jeho první manželka Elena Hálková a děti Jana, Martin a Petr. Nejmladší dcera Kateřina Taberyová je divadelní režisérkou a televizní analytičkou. Zdeněk Štěpánek zemřel náhle 20. června 1968 v Praze, čtvrt roku před dvaasedmdesátými narozeninami. Pohřben je na vyšehradském Slavíně.

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh na

Vložil: Adina Janovská