Nacisté ho donutili hajlovat, komunisté ho nakonec zabili. Měl sice dvě velké lásky, na maminku ale neměla žádná. Tajnosti slavných

Foto: ČT

Popisek: Nezapomenutelný Karel Höger

Na noblesního a mimořádně charismatického Karla Högera měli spadeno mocipáni všech režimů, v nichž žil. Dráždil je totiž svou slušností, vyrovnaností a noblesou. Tak dlouho se po něm kdekdo vozil, až nakonec jedno velké bezpráví zaplatil životem.

Mimořádně charismatický muž, kterého seriál Bohéma tak trochu odstavil na vedlejší kolej. Karel Höger v podání Viléma Udatného se sice objevuje před kamerou ve třech dílech projektu, hlavní postavy příběhu ho ale zastiňují. Přitom patřil k největším hereckým osobnostem své generace. Filmovou kariéru sice odstartoval právě v době, kdy Československo přišlo o své pohraničí, do osvobození ale stihl natočit tucet celovečerních filmů. Tak slavný člověk, a přitom je tak obyčejný – říkávali o něm ‘obyčejní‘ lidé, k nimž se vždy choval vstřícně a uctivě. Sice nebyl typem krasavce, před nímž by ženy padaly na kolena, vyzařovalo však z něj cosi ušlechtilého. Jeho mimořádné charisma, navíc podpořené sametovým hlasem, totiž fungovalo i zprostředkovaně, přes filmovou kameru.

Vilém Udatný jako Karel Höger v seriálu Bohéma

V rolích milovníků i rozervaných intelektuálů se vždy obešel bez velkých gest, dokázal hrát pouhým náznakem a mimikou a svůj projev stavěl na silném vnitřním prožitku. Nejsilnější byl v postavách poctivých, přemýšlivých lidí, kteří se shodou okolností dostanou do složité situace. Byl sečtělý, přemýšlivý, noblesní a citlivý. Své city vždy přísně držel na uzdě a svůj celoživotní ostych překonával usilovnou prací. Na kontě neměl žádné skandály, a nejspíš právě tím své okolí dráždil, protože na něj nakonec měly spadeno všechny režimy, v nichž žil. Nacisté ho donutili hajlovat, po roce 1948 s ním pro změnu ‘zúčtovali‘ komunisté, a aby toho nebylo málo, počátkem 70. let minulého století, v období takzvané normalizace, to pro jistotu zopakovali ještě jednou. A poslední velké bezpráví nakonec zaplatil životem.

Kantorský zběh

Narodil se v Brně-Králově Poli jako nejmladší, v pořadí již třinácté dítě 17. června 1909, i když jeho maminka celý život trvala na tom, že přišel na svět již 14. června a na matrice to popletli. Tatínek pracoval jako topič v cihelně v Králově Poli, maminka prodávala v krámě a později na nádraží u vlaků. Ovdověla, když bylo Karlovi čtrnáct, přesto dokázala rodinu uživit a synům umožnila vzdělání. Měla malý obchůdek, později se věnovala podomnímu prodeji uzenin a střižního zboží a po večerech ještě prodávala cukrátka na tanečních zábavách.

Ve svém prvním filmu, romantickém dramatu Za tichých nocí

S divadlem přišel do kontaktu již v raném dětství, protože maminku doprovázel na ochotnická představení, kde prodávala cukroví, a se sourozenci hrál loutkové i činoherní představení. Ve škole měl výborný prospěch, a tak zamířil na učitelský ústav a v roce 1928 odstartoval kantorskou kariéru v Lomnici u Tišnova. Pak se ale definitivně rozhodl pro to, co ho lákalo mnohem víc, a začal studovat herectví na brněnské konzervatoři. První angažmá dostal v brněnském Zemském divadle v roce 1932 a za osm let vytvořil na jeho scéně zhruba 120 rolí. Při práci ale ještě stihl vystudovat estetiku na brněnské univerzitě. Když se pak za války usadil v Praze, vzal maminku s sebou.

Zanedbal prý vlastní výchovu

Před kamerou stanul poprvé v roce 1938 v instruktážním filmu o pedikúře, pro který si ho v brněnském Zemském divadle vyhlédl Elmar Klos. Natáčelo se ve zlínských ateliérech pod režijním vedením Otakara Vávry a devětadvacetiletý Höger ztvárnil roli snaživého prodavače.Následující rok se s dalšími brněnskými herci objevil v krátkých snímcích pro firmu Baťa Dobrý vedoucí a čtyřminutové reklamě na podlahovou krytinu Zlinolit, nazvané Čtyři lidé – jedna řeč. Kombinaci jeho zjevu, hlasu, ochoty a slušnosti zákaznice nedokázaly odolat, což byla ideální startovní pozice pro role milovníků. A tak v melodramatu Za tichých nocí dostal v roce 1940 rovnou hlavní roli po boku Lídy Baarové a okamžitě si získal srdce divaček silně prožívanou čistotou a vnitřní nerovností, vzdálenou dosavadním napomádovaným hrdinům. Vzápětí si koupil vlastní promítačku, aby mohl svůj herecký projev v klidu analyzovat, a další nabídky, které se mu začaly doslova hrnout, pečlivě zvažoval.

Na povinné manifestaci v Národním divadle 24. června 1942, na níž museli umělci odsoudit atentát na říšského
protektora Reinharda Heydricha. Za neúčast hrozila smrt.

V témže roce stanul poprvé i na jevišti Národního divadla a zůstal mu pak věrný po tři desetiletí. Během celé války ale objížděl s kolegy český a moravský venkov a nadšenému publiku recitoval české klasiky. Působil i v odboji, mimo jiné ukrýval před gestapem spisovatele Františka Kožíka. Nacisté ho sice podezřívali, naštěstí se jim ale nepodařilo najít důvod k jeho zatčení. Přesto miláčkovi národa jeho popularitu velmi krutě spočítali. V roce 1942 vyšla v tisku fotografie Högera, hajlujícího v Národním divadle, k čemuž ho donutili v den vypálení vesnice Ležáky po atentátu na Heydricha. Další pohár hořkosti mu nechal vypít až do dna v únorových dnech 1948 Akční výbor Národního divadla, který trestal za protikomunistické postoje. Karel Höger byl postižen zákazem pohostinského vystupování a filmování na dva roky za to, že historickou manifestaci z 25. února 1948 na Staroměstském náměstí nazval shromážděním demagogů, což komise označila za závažný případ „zanedbání vlastní výchovy“.

Na maminku žádná neměla

Jeho zvláštní osobnost neunikla pozornosti žen, kterých měl kolem sebe vždy dostatek. Poprvé se oženil se svou bývalou žačkou na konzervatoři, herečkou Zdenkou Procházkovou, dál ale v jeho životě fungovala na prvním místě maminka, která mu vařívala jeho oblíbená jídla. A čím prostší, tím víc si pochutnal. Nejraději prý měl brambory s tvarohem, nudle s mákem, bramborové šišky a švestkové knedlíky. „Byli jsme herecké manželství. Každý měl svá představení, své zkoušky. O domácnost jsem se nikdy moc nestarala, na jídlo jsme chodili do hospody. A i kdybych se snažila něco uvařit, stejně bych nepřekonala kuchařské umění Karlovy maminky, od níž mu chutnalo nejvíc,“ dodávala Zdenka Procházková, s níž Höger žil sedmnáct let.

Další nespravedlnost a opět v Národním divadle. Populární herce donutiili mocipáni podepsat Antichartu.

Jeho druhou ženou se stala referentka z Československého rozhlasu Eva Vachková, která ho milovala již od svých dvanácti let a nevynechala jedinou jeho divadelní či filmovou premiéru. Když se za něj provdala, snažila se mu poskytnout to nejlepší zázemí, v kuchyni ale maminčiných kvalit ani ona dosáhnout nedokázala.

Udolala ho normalizace

Karel Höger ztvárnil nekonečnou řadu postav, svůj typický hlas propůjčil i mnoha rozhlasovým, filmovým i televizním nahrávkám, nejraději ale četl a hrál dětem. Možná proto, že své vlastní neměl. Mimo jiné namluvil Kocoura Modroočka, Rumcajse, kocoura Mikeše, Čapkova pejska a kočičku či vypravěče ze seriálu o Panu Tau. „Čekám, kam až je vylákám z půvabného zátiší jejich fantazie, kterou jen tuším. Je to hra na schovávanou i odkrývanou: jako kdyby přede mnou někdo otevřel dveře do rozkvetlé krajiny nečekaných krás,“ prohlásil. Později vedle herectví působil i jako pedagog na Státní konzervatoři, na DAMU i FAMU. V roce 1964 dostal titul národní umělec a o dva roky později byl jmenován řádným vysokoškolským profesorem.

Původně měl hrát primáře Sovu v Nemocnici na kraji města, už to ale nestihl. Po jeho náhlém úmrtí musela
Československá televize část materiálu přetočit a roli převzal Ladislav Chudík.

Vzápětí se ale na jeho osudu tvrdě podepsaly události po roce 1968. Od roku 1972, za ředitelování Přemysla Kočího, přestal v Národním divadle dostávat role, hodné svého umění a talentu. Kočí mu neustále zakazoval vedlejší práci pro film a televizi, a dokonce ho osočoval, že neumí hrát. V roce 1976 začal Karel Höger pracovat na roli primáře Sovy v seriálu Nemocnice na kraji města, stihl však natočit pouze jediný díl. Pak události nabraly tragický spád. Po nuceném podpisu anticharty počátkem roku 1977 podal 2. května výpověď z Národního divadla na protest proti vyhazovu Vlasty Fabianové. Přitom se tak rozčílil, že ho druhý den odvezli do nemocnice s infarktem a vzápětí 4. května zemřel. Na rozloučení s ním čekali lidé v dlouhých řadách od ranních hodin a nad rakví se s ním rozloučila Vlasta Fabianová slovy jeho maminky: „Karle, vem si teplou šálu, jedeš na dlouhou cestu.“

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh na

Vložil: Adina Janovská