Co tě nezabilo, to tě zmrzačilo, tvrdí psycholog, který se považuje za vztahového secondhanda. A ten náš tragikomický výklad lidských práv…

Autor: Facebook

Popisek: Jeroným Klimeš

Rozpad vztahu je větší trauma než prodělaná rakovina, říká psycholog, který zažil oboje. Dnešní generaci třicátníků označuje Jeroným Klimeš ve velkém rozhovoru pro únorové číslo časopisu Téma za vztahové secondhandy a recyklátory a radí, jak se rozvádět méně. A jako vždy, jeho názory jsou sice kontroverzní, ale dokonale vyargumentované, takže nutí přehodnocovat zažité stereotypy.

Už v roce 1967 podle něj američtí psychiatři Thomas Holmes a Richard Rahe nechali pět tisíc lidí seřadit stresující události, které sami v životě zažili – a zjistili, že rozchod či rozvod lidé považují za horší životní událost než rakovinu. Tedy ti lidé, co rakovinu někdy měli. Proč? Podle Klimeše je to proto, že léčba rakoviny většinou trvá tři čtvrtě roku. „Já sám jsem se s ní začal potýkat v lednu a tentýž rok v prosinci jsem už byl v rekonvalescenci. Po rozchodu jsem jakž takž začínal fungovat až za rok a půl. U rozchodu většinou přijdete o mnohem víc: o polovinu kamarádů či času s dětmi, víc než o polovinu majetku,“ vypočítává, jak vám rozvod změní život.

Nejlepší je nedělat nic

Podle psychologů trvá zhruba pět let, než se z rozchodu vzpamatujeme. Pět let života – a stejně se pořád rozcházíme. Co děláme špatně? „Nechce se tomu věřit, ale někdy je nejlepším řešením nedělat nic. Jsme totiž geneticky naprogramovaní, že když jsme v nepohodě, máme puzení něco udělat, alespoň do něčeho kopnout. Například všichni vědí, že život s psychopatem je vpravdě šílený. Ale zapomíná se, že rozvod s ním je skutečné peklo,“ říká Klimeš. Chce nám tím vážně říct, že rozvést se s nesnesitelným partnerem je chyba?

Chcete přijít o dítě?  Rozveďte se

Psycholog uvádí poněkud vyhrocený příklad ženy, která má sedmiletého syna, manžel nebývá doma, nadává jí, držkuje, ale permanentně na ni dlabe. Jasně, není to skvělý vztah, ale co se stane, když se s ním žena rozvede? Muž se najednou zaktivizuje. „Pečlivě si ji dá do hledáčku a zhruba od osmi do čtrnácti let věku toho dítěte ji neustále dusí. Každý den mu musí psát reporty a řve na ni při každém předávání syna. Zaměří se na syna a vytvoří si životní metu poštvat toho kluka proti ní. Takže u rozvedených matek jedináčků je navíc velká pravděpodobnost, že až synovi bude čtrnáct, ona o něj úplně přijde, protože syn ji zavrhne a přistoupí na otcovy argumenty.“ Rozvod tedy klid nepřinese, naopak v mnoha případech hrozí ztráta dítěte, které v období pubertálního vzdoru uteče k druhému rodiči.

Sebepoškozující děti už ani nekomentuju

Co tedy Klimeš proboha vlastně radí? Zůstat v nevyhovujícím vztahu? Ano, ale „jen“ do 15 let nejmladšího dítěte. „Zažil jsem, že se pomočují devítileté děti při předání mezi rodiči. Slýchávám, že expartneři uvažují o úkladných vraždách. Viděl jsem případ matky, která uškrtila své dítě, když jí manžel hrozil rozchodem. Sebepoškozující děti ani nekomentuji. Problém je v tom, že ve většině těchto případů stát nezasáhne,“ stěžuje si odborník. Posouzení „problémovosti“ partnerů je totiž podle něj těžké a dlouhodobé – a sociální pracovníci na to prostě nemají čas.  A soudci se spory rozvedených rodičů o děti nechtějí podle něj zabývat. „Osobně si myslím, že je to hlavně tragikomický výklad lidských práv, co vede soudce k tomu, že konflikty mezi rodiči řeší rozseknutím dítěte vedví - střídavou výchovou. Výsledkem je masakr dětí i masakr expartnerů, kteří nejsou schopni pracovat, založit nové rodiny a jsou z nich uzlíčky nervů,“ kritizuje práci soudů  Klimeš.

Stát manželství znevýhodňuje a lidi se do něj taky nehrnou

Stát dělá podle něj všechno i proto, aby lidi odrazoval od manželství. Třeba tím, že nelze zaručit, že vás váš protějšek beznadějně nezadluží a vy nebudete mít na krku polovinu jeho dluhu – a ani o tom nebudete vědět.  „Státní manželství, podotýkám že ne církevní, je nastaveno tak, aby bylo pro lidi nevýhodné,“ tvrdí psycholog. Lidé se podle něj dnes ani brát nechtějí, nedůvěřují vztahům. A proč? Důvodem jsou podle Klimeše přechozené vztahy. Tedy čím déle spolu dvojice chodí, tím se snižuje pravděpodobnost sňatku. Každé dva roky prý o polovinu. Nejlepší šanci na výdrž tak mají vztahy, kdy si kolem dvaceti po škole vezmete kluka a za dva roky máte děti. A ne, pokud jsme s někým byli dlouho, neznamená to, že jsme si z toho něco odnesli a příští vztah bude úspěšnější. „První vztah s dětmi má poločas rozpadu 22 let, ale druhý a třetí už jen 17 let. Čtvrté vztahy mají poločas rozpadu 13 let. Ti lidé nejsou zkušenější, ale rozchody je naučily nevěřit ve vztahy. Po třicítce jsme zkrátka všichni vztahoví secondhandi a recykláti. Prostě šohajek - hlava porubaná,“ konstatuje psycholog Jeroným Klimeš.

Lidi jsou podle něj prostě rozchody zmrzačení. „Co tě nezabilo, to tě neposílilo, ale zmrzačilo. Neříkám, že ti, které to posílilo, neexistují, ale spočítali bychom je na prstech jedné ruky. Sám osobně nevím jistě, jestli se mám cítit zralejší, nebo zmrzačenější,“ přiznává odborník. 

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh na .     

Vložil: Dáša Vrchotová