Na jeho osudu se podepsala i Baarová. Nikomu neublížil, nakonec to ale odnesl za všechny, kteří se chovali mnohem hůř. Tajnosti slavných

Foto: Knihovna Václava Havla

Popisek: Zakladatel Barrandova Miloš Havel

Pokud o něm za minulého režimu padla vůbec nějaká zmínka, pak byl prezentován téměř jako ztělesnění Satana. Sotva bychom ale našli někoho druhého, kdo za druhé světové války pomohl tolika lidem. Pak ale za vše tvrdě zaplatil.

Podle komunistů lapil do osidel kolaborace desítky herců a filmařů, ze všech sil se snažil vloudit do přízně nacistických pohlavárů a sváděl mladé umělce k nezřízenému životu. Proti nikomu jinému nevypovídalo během vyšetřování po druhé světové válce tolik svědků. Na druhou stranu bychom sotva našli někoho dalšího, kdo pomohl během nacistické okupace tolika lidem a kdo se zasloužil o takovou spoustu kvalitních filmů, jako právě Miloš Havel, strýc prvního českého prezidenta Václava Havla. Jenže cena, kterou za to vše zaplatil, byla až neúměrně vysoká.

Miloš Havel v podání Miroslava Plesla v seriálu České televize Bohéma

Synek, který se povedl

Miloš Havel se narodil 3. listopadu 1899 na Zderaze u Prahy jako mladší syn majitele stavební firmy Vácslava Havla. Až jeho přičiněním se ale rodinná firma stala jednou z nejvýznamnějších ve svém oboru a rodina Havlů se zařadila mezi pražskou společenskou smetánku. Havlovi se léta podíleli na hospodářském vedení Národního divadla, za první republiky sympatizovali s pravicovou Československou národní demokracií a Miloš se dokonce stal nakrátko členem Národní obce fašistické.

První část paláce Lucerna s průčelím do Vodičkovy ulice byla vybudována v letech 1907 až 1909. Stavba druhé části s průčelím do Štěpánské ulice (na snímku) byla zahájena v roce 1913.

V roce 1920 dokončil Vácslav Havel obchodní a zábavní středisko Lucerna. V té době už vlastnili pět kin a založili filmovou produkční společnost Lucernafilm, v jejímž vedení začal Miloš působit již v devatenácti letech a po vzniku samostatné republiky se stal hlavním dovozcem americké filmové produkce. Především jeho přičiněním zaplavily česká kina stovky westernů, které inspirovaly první trampy. Počátkem dvacátých let založili Havlové filmové továrny A-B a obrovský úspěch jim přinesl jeden z prvních českých zvukových filmů, C. a k. polní maršálek, který natočil v roce 1930 Karel Lamač a hlavní roli ztvárnil populární kabaretiér Vlasta Burian.

Tahanice o nejlepší ateliéry

Milošův bratr Václav pak začal s výstavbou luxusní vilové čtvrti na pražském Barrandově, kde současně nechal vybudovat pro Lucernafilm ateliéry, jejichž rozsah a vybavení neměly tenkrát v Evropě obdoby. Díky jejich kvalitě dosáhla společnost A-B ve třicátých letech ve filmovém průmyslu téměř monopolního postavení a výrobní komplex s kapacitou až osmdesáti filmů ročně nekompromisně odstavil ostatní společnosti na vedlejší kolej. První kampaň proti společnosti, jejímu monopolu a proněmecké orientaci odstartovala již v roce 1934. Miloš Havel totiž upřednostňoval německé firmy, s nimiž měl výborné kontakty stejně jako se zástupci Říšské filmové komory a německého ministerstva propagandy. To ale Němcům nebránilo, aby ho po okupaci o ateliéry nepřipravili. Již pouhý den po obsazení Československa, 16. března 1939, se čeští fašisté pokusili ateliéry převzít, jejich akci ale Havel zmařil. Poslal totiž předsedovi České filmové unie a antisemitovi Václavu Binovcovi dopis, v němž ho informoval o rezignaci svých židovských ředitelů Levoslava Reichla a Osvalda Koska a o propuštění židovských režisérů Jiřího Weisse a Waltra Schorsche. Nakonec ani tyto ústupky ale nepomohly.

Barrandovské ateliéry z ptačí perspektivy v roce 1930

Již v červnu skončil v nechvalně proslulém Petschkově paláci. Nátlaku gestapa po několikatýdenním věznění nakonec ustoupil. Říšský protektor nařídil zvýšení akciového kapitálu společnosti o 200 procent, které také upsal. Peníze sice nikdy nebyly do společnosti reálně vloženy, Miloš Havel tím ale přišel o svůj majoritní podíl. Následně došlo 26. 4. 1940 k dohodě, Havel svůj podíl ve společnosti prodal za 6 885 000 korun a bylo mu umožněno pronajmout si ateliéry pro natáčení nejméně pěti filmů za rok. Nacisté tak dosáhli svého, ovládli Barrandov a za velmi dobrou cenu získali kvalitní filmové ateliéry, v nichž mohli levně vyrábět své filmy.

Velký šéf

Lucernafilm ale Havlovi zůstal a stal se skutečným filmovým magnátem. S talentem na řízení velké firmy se zřejmě již narodil, svá přání nebo příkazy prý dovedl tak formulovat, že mu málokdo dokázal odporovat. A přestože nikomu neublížil, někteří podřízení se ho báli. „Mluvil tiše, zvolna, zdvořile a tímto způsobem uměl říkat laskavosti i arogance,“ prozradil o něm později režisér Jiří Brdečka. Potrpěl si prý na přitakávače a šanci u něj měli lidé loajální a snaživí, kteří ani nemuseli mít potřebnou kvalifikaci. Přitom sám Havel pobíral mnohem nižší plat než jeho špičkoví zaměstnanci.

Legendární Barrandovské terasy byly slavnostně otevřeny v září 1929 a během prvního dne si je prý přišlo prohlédnout neuvěřitelných 50 000 návštěvníků. Od paláce Lucerna pak k nim od dopoledne až do půlnoci jezdily levné autobusy, provozované firmou Havel.

Oblíbeným tématem bývá i jeho homosexualita. Sice se v roce 1934 oženil s Marií Weyrovou, na počátku války se ale po vzájemné dohodě rozvedli. Jenže nacisté se na homosexualitu dívali jako na nebezpečnou odchylku, kterou je třeba brutálně potlačit. Hrozilo mu tedy zatčení či koncentrační tábor. Naštěstí byl pro německé úřady důležitou osobou ve vysoce ceněném oboru. Režisér Otakar Vávra sice tvrdil, že Havlova orientace ovlivňovala chod firmy, Brdečka to ale rázně popíral. „Zaměstnanci, poctění jeho důvěrnější přízní, neovlivňovali – jak tomu někdy bývá v podobných případech – chod podniku. Takové pokoutní vměšování pan předseda prostě nepřipustil. Především byl vždycky big boss,“ prohlásil.

Kdo chce s vlky výti…

Na začátku války stál Havel před rozhodnutím, zda pokračovat v práci, a tím spolupracovat s okupanty, nebo se stáhnout do ústraní. Zvolil první alternativu. Pokud chtěl zachovat firmu a zaměstnávat české herce a filmaře, musel s Němci jednat. Dosáhl v tomto směru mimořádné obratnosti. Na jedné straně pomohl desítkám lidí, na druhé se přátelil s představiteli okupační moci. Nejproblematičtější byly bujaré večírky, které pravidelně pořádal a jichž se účastnili kromě českých hvězd i zaměstnanci Úřadu říšského protektora a významní členové SD a gestapa. Němci si přítomnost českých hereček přáli a ty se zřejmě bály odporovat. Řada svědků později doložila jeho tvrzení, že mu styky s Němci měly umožnit pokračovat v práci a získávat informace o plánovaných opatřeních v české kinematografii, která mohl včas zvrátit. Od opilých Němců leckdy také získával pozitivní rozhodnutí, kterých nedosáhl na úřadech.

Vila Miloše Havla na Barrandově

Intervencemi u německých úřadů dosáhl Havel propuštění mnoha obyvatel protektorátu. Jeho přičiněním nemusely stovky kulturních pracovníků nastoupit na nucené práce do říše. V říjnu 1944 ho navštívili spisovatelé Václav Řezáč a Jan Drda se žádostí, aby u sebe zaměstnal spisovatele, kteří mají být nasazeni do práce. Havel jim vyhověl. V posledním údobí války zaměstnával mnohem více herců, než bylo ve skutečnosti třeba. Finančně podporoval rodiny zatčených i ilegální pracovníky a zasadil se i o zastavení stíhání několika svých blízkých, mimo jiné i Vítězslava Nezvala. Po zvážení jeho aktivit je třeba dát za pravdu jeho zdánlivě přehnanému tvrzení, že bez něj by „tisíce filmových pracovníků místo na českém filmu pracovalo v továrnách na kanóny“.

Zapomenutý květinář

Po válce osmkrát vypovídal před disciplinární radou Svazu českých filmových pracovníků. Byl obviněn z nepřístojného chování v době okupace, přitížila mu svědectví Jana Drdy, Václava Řezáče a Lídy Baarové. Většina filmových pracovníků ale vypovídala v jeho prospěch. Na předem daném rozhodnutí to však nemohlo nic změnit. Byl vyloučen z jakékoliv činnosti v české kinematografii, pro odsouzení ale chyběly důkazy, a tak bylo řízení v prosinci 1947 zastaveno. Miloš Havel přišel o Lucernafilm a v červenci 1949 byl zadržen při pokusu o emigraci do Rakouska. Následný verdikt zněl – dva roky vězení. V roce 1952 se mu pak podařilo uprchnout do Mnichova, kde založil restauraci, a v 60. letech vlastnil květinářství. Pražského jara se ale nedočkal, zemřel 25. února 1968.

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh na

Vložil: Adina Janovská