Divoký, dobrodružný, směšný i tragický život chartistů: Časopis posadil vedle sebe prominentního spisovatele disidenta a jeho dceru, která si to vyžírala v tehdejším ČSSR

Foto: Hans Štembera

Popisek: Spisovatel a disident Pavel Kohout

Kdo koho zklamal a kdo zradil? Otec emigroval, dcera myla okna, a trpěla tím, že ji otec v cizině nechce. Pavel Kohout a Tereza Boučková v rozhovoru pro magazín Reportér otevřeně promluvili o těžké době a složitém vztahu. A jak to bylo s Havlem a svlékací scénou v Boučkové Indiánském běhu?

Když Tereza slyšela v roce 1977 v televizních novinách o Chartě, bylo jí jasné, že táta už zase něco spískal. Už předtím si jako dcera Pavla Kohouta, který se z pěvce lepších zítřků stal disidentem, užila. Nedostala se na gymnázium, po maturitě ji nevzali na vysokou – a to už s nimi otec ani nežil, odešel, když byla malá. Maminka Anna ale pro změnu měla vztah s Václavem Havlem, který Tereza popisuje v knize Indiánský běh. To asi taky dvakrát nepomohlo. A po revoluci to nepomohlo ani Boučkové.

Psát o Havlovi? Zakázáno!

Když chtěla po revoluci vydat knihu, která otevřeně líčí vztah její matky a Havla, byť pod jinými jmény, narazila. „Vždycky za mnou někdo přišel, že bych měla z Indiánského běhu vyškrtat věty o Havlovi, protože on je teď prezident a v knížce je taková scéna, jak chce, aby se svlékla matka s dcerou, a že to je teď strašně nevhodné,“ vzpomíná Boučková v magazínu Reportér. Před revolucí jí všichni knihu chválili, po ní ji nikdo nechtěl vydat, dokud z ní některé scény nevyškrtá… Kniha vyšla nejdřív na Slovensku, ale i tam až v roce 1992. V Čechách až o rok později. Skandál se po vydání nekonal, ale s Havlem se Boučková úplně přestala stýkat. Tlak na vyškrtání prý totiž vycházel z jeho nejbližšího okolí…

Tereza Boučková v dokumentu České televize Ženy Charty 77

Zrada Pepíka Vinkláře bolela

V roce 1977 ale bylo mezi disidenty vše v pořádku. Po Chartě následovala anticharta. A deziluze ze slavných osobností i bývalých přátel. Boučková říká, že ji nejvíc mrzel podpis Jana Wericha. To její otec má zkušenosti ještě bohatší – najednou ho jako nežádoucí osobu přestali zdravit kamarádi. I když někteří se aspoň omluvili, jako třeba Radek Brzobohatý se svou tehdejší ženou Jiřinou Bohdalovou. Nebo třeba herec Jiří Adamíra. „Po Chartě za ním přišli a řekli: Tak se rozhodněte, buď budete kamarád Kohouta – poněvadž my jsme se stále stýkali, nebo už si nezahrajete.“ On navíc tenkrát opustil svou ženu Ljubu Benešovou a byl v čerstvém vztahu s mladou herečkou Hanou Maciuchovou, která se bála, že ji také zakážou,“ vzpomíná Pavel Kohout. Pochopil – a po revoluci navázal na přátelství. Nejvíc ale bolela zrada kamaráda, se kterým vyrůstal. Herce Josefa Vinkláře,  který v roce 1977 v televizi řekl, že jejich lodi pluly dlouho společně, ale teď pluje každá jinam. 

Josef Vinklář si to ale „vyžral“, vlastně je to humorná příhoda, kterou vyprávěl Reportéru Pavel Kohout: „Josef měl v roce 1977 patetické vystoupení v televizi, kde říkal, že naše lodi pluly dlouho společně, ale teď pluje každá jinam. Na to navazovala hezká historka z restaurace Olympia. Byli jsme tam a hrozně pršelo, vrchní nám zavolal taxík, a když přijel a ohlásil „je tu taxi“, Josef se k němu hnal. A vrchní mu říká – „pro vás, pane Vinkláři, přijede ta loď“."

V době pohřbu měli motorkáři nařízeno túrovat motory 

Naopak tragický je popis pohřbu profesora Patočky. „My jsme věděli, že nás před pohřbem seberou, poněvadž to rádi dělávali. Tak nás, Jelenu a mě, Pavel Landovský přemluvil, ať se ukryjeme v bytě jeho sestry. Tam sice estébáci přišli, ale byli nějací venkovští, tak považovali pár Mašínová–Kohout za dvojici, která zahýbá partnerům, a nechali nás. Rychle jsme uprchli do bytu Marty Kubišové a potom s pršiplášti přehozenými přes smuteční šaty jsme došli kordonem policistů až na hřbitov. Takže jsme zažili tu neskutečnou scénu, kdy přikázali motocyklovému mužstvu Rudé hvězdy, jehož areál sousedil s břevnovským hřbitovem, aby celou dobu túrovalo motory. A aby toho nebylo dost, tak se nad tu rakev asi do výše třiceti metrů snesl vrtulník. Opravdu otřesné," vyprávěl Pavel Kohout.

Důchod šest tisíc aneb Jak zacházíme s disidenty dnes
Boučková po roce 1977 uklízela, její bratr myl okna. Bylo jí dvacet a nikde ji nechtěli zaměstnat. Odejít ale nechtěla, byť strávila nějakou dobu v cizině. Stýskalo by se jí po rodině. Přesto ji ale mrzelo, že se otec snažil do Rakouska, kde žil, dostat rodinu své ženy Jeleny, ale ji ne. Zůstala – a tak brala podřadná zaměstnání. A dnes málem nedostane ani důchod, byť požádala o vysvědčení, že byla v odboji. „Jsem celkem čerstvá důchodkyně a můj důchod je necelých šest tisíc korun. Tři roky se nic nedělo, a pak jsem se neoficiálně dozvěděla, že mi účastnictví v odboji nedají, protože jsem vlastně nic nedělala. Přitom jsem ke své žádosti dodala téměř sto stran materiálů. Měla jsem pocit, jako by ta komise, která je prý složena především z třicátníků, nechápala, že jsme většinu těch věcí dělali tajně, opisovali Chartu, roznášeli ji, opisovali další materiály. Nechlubili jsme se tím ani si u toho nepořizovali dokumentaci,“ dodává hořce Tereza Boučková.

(Zdroj: Magazín Reportér)

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh na

Vložil: Dáša Vrchotová