Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Reflex byl největší omyl mé kariéry; ty soukromé kšefty šéfa reportérů… Známý novinář pracuje v médiích již od revoluce a vypráví, co zažil. Je to síla

11.01.2017
Reflex byl největší omyl mé kariéry; ty soukromé kšefty šéfa reportérů… Známý novinář pracuje v médiích již od revoluce a vypráví, co zažil. Je to síla

Foto: Facebook

Popisek: Ivan Brezina

Prošel Lidovkami, Reflexem, pánským časopisem Maxim, snažili se ho všemožně umlčet, byl nařčen z konspirace a nakonec se mu omluvil sám Miloš Zeman. Na jednu kariéru slušná porce vzrušení. Ivan Brezina je jedním z nejlepších a nejdéle ´sloužících´ aktérů polistopadové žurnalistiky.

Přírodovědec a novinář Ivan Brezina utvářel česká média už od Sametové revoluce. „Před listopadem 1989 jsem studoval přírodní vědy, které jsem si vybral proto, že byly nejméně prolezlé komunistickou ideologií. Novinařina se tehdy dělat nedala, tedy pokud člověk nechtěl být sám před sebou za režimního propagandistického prostituta. Můj spolužák z gymplu Pavel Žáček pak během revoluce založil Studentské listy, ve kterých jsem se ocitnul hned od začátku. Najednou to začalo mít smysl. Revoluce mě na přírodovědě zastihla ve čtvrťáku a novinařina mě naprosto pohltila“ vzpomíná Brezina v rozhovoru pro Mediahub.cz, web, náležející do stáje MFDnes a zabývající se profesionálně médii.

Novinář by neměl být diletant

„Ekologii jsem dostudoval jen tak tak, což mi ale zásadně pomáhá v práci. Novinář by neměl být diletant, který sice umí psát, ale ničemu nerozumí do hloubky. Měl by mít nějaké speciální vzdělání v konkrétním oboru – už proto, že to člověku dává jak vhled, tak i schopnost analýzy. S tímhle vědomím jsem ze Studentských listů přešel do Reflexu, což byl ale bohužel největší omyl mé kariéry,“ přiznává dnes novinář.

Reflex byl omyl

Proč? „Ten časopis se tvářil jako strašně pluralitní a názorově otevřený. Tvrdil o sobě, že je velmi svobodomyslný a že se v něm proto mohou objevovat nejrůznější pohledy na svět. Já v té době patřil k ostrým názorovým odpůrcům zelených nevládek. Z odborných pozic jsem v Reflexu odkrýval různé lži, které tehdy aktivisté šířili. Na jaře 2004 jsem se kvůli tomu dostal do sporu s tehdejším šéfem reportérů Tomášem Feřtekem, který se mi snažil zakázat do Reflexu psát. Proč? No protože byl lektorem Školy občanské iniciativy, pořádané Hnutím Duha. Takže pracoval pro skupinu, o které v Reflexu zároveň pozitivně psal. Byl to stejně krystalický střet zájmů, jako kdybych já v Reflexu pozitivně psal o Temelínu a zároveň potají pracoval pro ČEZ,“ vzpomíná Brezina.

Snažili se mě umlčet, Reflex je podfuk!

„Feřtekova snaha o moje umlčení šla naprosto proti všem těm vznešeným principům, kterými se Reflex zaklínal. Tehdejšímu šéfredaktorovi Petru Bílkovi to bylo jedno a nevadilo to ani nikomu z tehdejších redaktorů. Nikdo z těch „svobodomyslných” novinářů neřešil, že Feřtek chce z „pluralitní” redakce vyštípat kolegu s jinými názory – a to jen v zájmu svých soukromých kšeftů se zelenými nevládkami. A já si po skoro patnácti letech psaní pro Reflex uvědomil, že ten časopis je jen marketingová přetvářka. Pošlapával se v něm totiž základní princip profesní nezávislosti a všichni se tvářili, že se nic neděje,“ vysvětluje Brezina, proč z Reflexu odešel. “Názorově otevřený a politicky nekorektní” Reflex přelomu milénia prý považuje za největší mediální podfuk po roce 1989.

Zkorumpoval Brezinu ČEZ?

Ne zcela dobrovolně odešel i z Lidovek. Kvůli Miloši Zemanovi, který tvrdil, že Brezinu zkormupoval ČEZ, aby hezky psal o jaderné energetice. „S Milošem Zemanem jsem celá létě bydlel v jednom domě v ulici Na Výtoni. Z dětství si ho pamatuji jako divného pána, který ve výtahu neodpovídal na pozdrav. Když pak v 90. letech vstoupil do politiky, začal mít stihy, že po něm všichni jdou a že je celý svět spiknutí. V jednom článku jsem tehdy všechny ty jeho paranoidní excesy shrnul. V květnu 1999 pak tehdejší premiér Zeman obvinil tehdejšího ministra zahraničí Zielence, že podplácí novináře, aby o něm psali hezky. Kolegové na Zemana uhodili, kdo to je, a on plácl moje jméno,“ směje se Brezina.

Kvůli Zemanovi ho vyhodili z Lidovek

„Zeman prostě rychle potřeboval někoho vytáhnout, a navíc na mě měl vztek kvůli tomu starému článku, což mám potvrzeno od lidí z jeho tehdejšího okolí. Zkrátka mstivá povaha… V té době jsem pracoval v Lidových novinách. Jejich tehdejší šéfredaktor Pavel Šafr mě z nich po Zemanově nařčení vyhodil. Ctil presumpci viny? Bál se Zemana? Dostal úkol vyhodit mě od tehdejšího německého vydavatele Lidovek? Nevím, ale bylo to prostě zbabělé a ušmudlané,“ vzpomíná novinář.

Po osmi letech přišla omluva

Vzedmula se vlna solidarity, kolegové novináři založili konto Premiér, které pokrylo soudní náklady. A po osmi letech byl Zeman konečně odsouzen k omluvě. „Takže mám doma oficiální papír od soudu s kulatým razítkem, na základě kterého můžu říct: Prezident České republiky byl usvědčen jako lhář prolhaná. Což je docela fajn pocit,“ usmívá se Ivan Brezina.

Ferrari a modelky po česku

Od politiky utekl k pánskému časopisu Maxim. „Byl to konzervativní pánský magazín, který bral svět strašně vážně. Psalo se v něm třeba, že největším štěstím každého chlapa je mít Ferrari a po boku modelku. Říkali jsme si: „Hmm, my máme auta z bazaru a po boku stárnoucí manželky… Takhle nafoukaný časopis přece nemůžeme dělat!” A aniž bychom to příliš promýšleli, původní koncept magazínu „úspěšného muže” jsme začali parodovat,“ směje se Brezina.

Po krk ve sračkách

„Češi milují sebeironii, schopnost nebrat se vážně. A my začali v Maximu v tomto směru dělat šílené věci. Třeba jsme pořád slýchali, jak je v Česku všechno na hovno a jak jsme tu všichni až po krk ve sračkách. Řekli jsme si proto, že ukážeme, jaké to je v nich být doopravdy, nejen v přeneseném smyslu slova. Vzali jsme si pláštěnky a rozmetačem fekálií na sebe na poli nechali rozstřikovat sračky,“ popisuje časopis, který neznal hranice.

Vážné téma se musí podat lehce

Taky si kvůli němu užil. „Část mých názorových odpůrců mi „časopis s nahotinkou na obálce” občas předhazovala. Jako ekologický expert jsem totiž kromě práce v Maximu i přednášel na odborných konferencích třeba o globálním oteplování nebo o kůrovcové kalamitě na Šumavě. Prolínání těch dvou odlišných rovin mne odjakživa bavilo. Vážné téma se totiž dá v médiích podat i lehkou formou. Sebesložitější problém se pak stane zajímavým i pro čtenáře, které by jinak nudil.“

Maxim umřel, zanikl, už není

„Za smrtí časopisu nemůže ´složitá situace na trhu s tiskem´, ale debilní rozhodnutí Petry Fundové a Amalie Balsy zničit dobře fungující redakci před třemi lety,“ napsal na podzim bývalý šéfredaktor Vondráček. Na vysvětlenou (s nutným zjednodušením): Slavné tituly Elle, Marianne, Apetit či právě Maxim patřily nakladatelství Hachette Filipacchi. Jeho původní majitel Martin Shenar ho prodal napřed část, pak celé německé Burdě. A ta hned po převzetí vyhodila úspěšnou redakci s Vondráčkem v čele (kde byl i Ivan Brezina), po třech letech s jinou redakcí titul vloni na podzim zavřela úplně. Ke kauze, v mediálních kruzích široce diskutované, se poměrně obsáhle vyjádřil právě Brezina, opět na MediaHub.cz. A je to zajímavé čtení, zastavme se chvíli u neblahého konce originálního, kdysi velmi populárního časopisu – to, co se stalo, je nejen alarmující, ale i pro dnešní dobu v médiích symptomatické.

Zbylo europivo

„Jedním z důvodů dnešní krize médií je i standardizace obsahu. Zaměnitelní redaktoři píšou zaměnitelné články plnící zaměnitelné časopisy, připomínající europivo. Zažene žízeň, ale nepošmáknete si na něm a jeho značku obratem zapomenete. Maxim byl jiný, a pořád ještě jiný je. Důkaz? Když ho teď vydavatelství Burda zavírá, strhla se kolem toho obrovská polemika. Facebookový post bývalého šéfredaktora Pavla Vondráčka, ve kterém se ke konci Maxima vyjadřuje, má v toto chvíli 2300 lajků,“ napsal Brezina na úvod. Ivan Brezina následně přehledně vypichuje čtyři složky, které měly podle něj největší vliv na někdejší úspěch časopisu.

Otrokář vydavatelem

„Maxim by nevznikl bez osvíceného vydavatele Martina Shenara (majitele nakladatelství Hachette Filipacchi). Řada lidí na něj nadává, ale ten člověk byl mediální génius. Zaprvé měl čich na projekty, zadruhé si do firmy dokázal přitáhnout lidi, které práce opravdu bavila (a taky je zaplatit) a zatřetí měl odvahu dát nám volnou ruku. Nebyl přizdisráč a nikdy si nekladl otázku, jestli humor Maxima náhodou někoho neurazí,“ vysvětluje Brezina a dodává: „Shenar si uvědomoval, že nestandardní časopis se nedá vytvářet v korporátní kultuře zaměnitelných zaměstnanců, kteří se vejdou do excelových tabulek a při setkání s generálním ředitelem poníženě žmoulají čepici. Hádali jsme se s ním, což oceňoval.“

Ty kundohlave

O velmi interesantní osobě Martina Shenara, zajímavého muže v mediálním pozadí, ještě Brezina píše drobnou pikantérii: „Shenar se jednou s šéfredaktorem Vondáčkem o cosi vsadil a prohrál. Podle podmínek sázky pak musel strpět, když ho Vondráček na poradě oslovoval ´kundohlave´. Nejen že to strpěl a neurazil se, ale měl z toho legraci. Dobře totiž věděl, že v kontextu Maxima to jeho ředitelskou autoritu posílí – ne naopak. Umíte si tohle představit v jiném vydavatelství?“ ptá se novinář. 

A vyrojily se zástupy pijavic

„Druhou zásadní výhodou Shenarova stylu řízení byla absence mezičlánků. On, šéfredaktoři, redaktoři – nic víc nepotřeboval, a to i když mu nakladatelství postupně bobtnalo dalšími a dalšími časopisy a projekty. Firma díky tomu nepřipomínala neproniknutelný Dům o tisíci patrech ze slavného románu Jana Weisse. Ve vydavatelství panovala domácká atmosféra, ve které jsme kdykoli mohli zavolat přímo Nejvyššímu, nechráněnému neprostupnou hradbou nejrůznějších podržtašků. Neživili jsme tedy několik levelů manažerů, manažerů manažerů, publisherů, sekčních šéfů a podobných parazitů na tvůrčích profesích.  Tyhle zástupy pijavic se vyrojily až po prodeji Shenarova vydavatelství Burdě,“ vypráví novinář.

Kreativitu do excelové tabulky nenacpete

„V hlavě mi utkvěla třeba jakási slečna v kostýmku, která nám z titulu své funkce publisherky moudře radila, abychom si fotoshooty krásných žen fotili sami malým kompaktním foťákem. Že prý to vyjde levněji, než najímat profesionální fotografy. Jo, myslela to vážně… Mediální zkušenosti zmíněné publisherky přitom spočívaly jen v tom, že byla dřív food stylistkou v Betynce. Přesto ale formálně stála nad šéfredaktory a mohla prosazovat totální nesmysly, které Maxim postupně ničily,“ popisuje Brezina. 

„Poučení pro vydavatele? Svoboda a kreativita se nevejdou do excelových tabulek. Chytří šéfové to vědí, ti ostatní se obklopují přikyvovači,“ nabádá Brezina a dodává z historie redakce: „S oblibou jsme “prodávali” i své vlastní nectnosti, nedostatky a věci, které většina lidí raději schovává. Příkladem byl třeba můj velký rozhovor o mužské pleši. Jen nápad poslat Vondráčka na liposukci a z jeho tuku pak vyrobit mýdlo jsme už bohužel nestihli realizovat…“

Milujeme kolouška Bambiho

Tak třeba ekologie anebo původní Brezinův obor. K té se v médiích vyjadřuje každý. „Všichni přece máme rádi vonící les, něžného kolouška Bambiho a povlávající barevné kvítí na palouku, že? Jenže příroda je mnohem složitější, než si laičtí novináři představují. Nechci se přeceňovat, ale jsem asi jediný publicista v Česku, který má v tomhle vědním oboru formální vzdělání. Díky tomu jsem si už v 90. letech všímal, jak laické ekologické iniciativy řadu zelených témat překrucují. Geneticky modifikované potraviny, globální oteplování, jaderná energetika… Stačilo jen trošku zašťourat v tiskových zprávách a mohl jsem ukázat, že nám aktivisté velmi často neříkají pravdu,“ tvrdí novinář.

Ekoaktivisti se pletli, konec světa se nekoná

Podle Breziny se postupně ukázalo, že většina z toho, co nám v 90. letech zelení aktivisté tvrdili, prostě není pravda. „Lokální problémy jistě přetrvávají, ale zelené strašení prostě nevyšlo. Ekoaktivisté připomínají Svědky Jehovovy. Ti také údajný konec světa pořád odkládají a jsou kvůli tomu k smíchu. V 90. letech ale zelené řada mých kolegů brala vážně. Sympatizovali s nimi, nebo byli dokonce sami jedni z nich, jako třeba Feřtek. Proto jsem vždy trochu vyčuhoval,“ krčí rameny Brezina.

Stojí novinařina ještě za to?

V novinařině už prožil snad všechno. A přežil. Teď ale svou budoucnost v oboru vážně zvažuje. „Po listopadu 1989 z médií odešli „slouhové režimu” a nahradili je idealisté. V 90. letech byla novinařina oborem, který člověka při rozumném objemu práce docela dobře uživil. Teď je to ale čím dál horší. Objem práce v médiích je pořád větší a platy jsou menší. Vydavatelé šíleně šetří, a na obsahu je to znát pořád víc. Už dávno nejde o kvalitu, ale o množství. Novináři musí chrlit jeden článek za druhým a pomalu už ani nestíhají přemýšlet, o čem a proč. Stojí mi novinařina ještě vůbec za to? Pomalu přemýšlím, jestli se nevrátit k vědě. Nebo se možná naučím žonglovat s pochodněmi, abych se místo médií uživil aspoň v cirkuse,“ konstatuje na závěr novinářský matador Ivan Brezina. 

Originální text najdete ZDE.

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh na .     

Vložil: Dáša Vrchotová