Kolem Charty byla spousta srandy, vypráví slavný muzikant. Naštěstí jsem už tak starý, že se nedožiju průseru, který přijde. A on přijde

Foto: oficiální stránky skupiny PPU

Popisek: Vratislav Brabenec

Vratislavu Brabencovi je 73 let a je saxofonistou skupiny Plastic People. Přesněji řečeno, donedávna býval, pak došlo ve skupině k rozkolu a on odešel. O tom ale toto povídání není… Když se podepisovala Charta, zrovna ho pustili z vězení, jak vzpomíná v rozhovoru pro časopis Reportér. „Havel řekl,“ vypráví, „tohle bys měl podepsat, tak jsem to přečetl a říkal si, že to není žádná bomba, spíš normální povídání, ale podepsal jsem, k ránu přijel domů, probudil svou milou a povídám: Marie, já podškrtl nějakej dopis vládě, parlamentu, nebo komu, byly tam normální věci, ale myslím, že z toho bude průser… A byl,“ vzpomíná Brabenec na rok 1977.

„Tou dobou jsem dělal zahradníka na zámku Veltrusy, sedmého ledna po ránu tam seděl s budoucí manželkou u okna, kouřili jsme cigára, a najednou vidíme, jak v zasněžené krajině bloudí šestsettrojka. Řekl jsem jen: ´To není dobrý – kolik máme cigaret?‘ Odvezli mě na Ruzyni k výslechu, z Veltrus mě pak propustili, pásl jsem krávy, i odtamtud mě vyhodili, nakonec jsem skončil s píchačkami v Armabetonu, a po pár letech musel odejít do Kanady. Ale nelituju se – byla kolem toho spousta srandy...,“ krčí rameny chartista.

Porevoluční zklamání

Vývoj po roce 1989 ho zklamal. „Zklamalo mě skoro všechno. Na druhou stranu jsem ale nečekal, že to dopadne dobře, nejsem typ optimisty, jakým byl Havel, který například roku 1968 věřil ve funkčnost socialismu s lidským ksichtem,“ říká muzikant.

Lidi se přemnožili, říká muzikant

A dneska je prý ještě hůř. „Největší hrozbou je vždycky blbost a obecně taky to, že se lidi přemnožili – já když chodil do školy, tak nás učili, že je na světě dvě a půl miliardy lidí. Navíc za můj život vyhynulo obrovské množství živočišných druhů, a o tomhle když slyším, musím si pak číst na uklidnění dlouhé hodiny Kabalu. Z ní nakonec chápeš jen to, že nic nechápeš,“ mudruje Brabenec.

Když tak odletím do Kanady

Ani volit prý už není koho. „Když jsem střízlivej, tak volit jdu, ale je to těžký. Líbili se mi zelení, ale i u nich se to nějak pokazilo. Tak nevím.“ Budoucnosti se nebojí? „Nebojím. Když tak odletím do Kanady,“ krčí rameny. V Kanadě už nějakou dobu byl. A snažil se narušit tamní optimismus. „V Kanadě jsme Kanaďanům nadšeným pro socialismus říkali, že kdyby jim tady zavedli socialismus padesátých let, tak tady do dvou let nemají pšenici a za další dva roky ani dřevo.“

Na Trumpa bych si vsadil

Do Států by nešel kvůli Trumpovi. „Škoda, že jsem na něj v sázkové kanceláři nepoložil sto litrů, dneska bych měl tři sta tisíc. Byl jsem si jistý… jako u nás vyhrál Zeman a jeho připitomělé kecy, které imponují šedesáti procentům lidí, ve Spojených státech to je stejné,“ myslí si hudebník.

Já ty mladý lituju, přijde průser

O něj už v jeho věku až tak nejde, ale co mladá generace? „Já je lituju. Mám výhodou – jsem už tak starý, že se nedožiju průseru, který přijde. A on přijde. Ať už kvůli ekologii, nebo politice,“ předpovídá Brabenec. „Blížíme se na úroveň Sicílie devatenáctého století, což není dobrá zpráva.“

Posraný strany s programy, co stojí za ho…

Překvapený z vývoje ale prý nijak zvlášť není. „Nebyl jsem takový optimista, který by si myslel, že se tato společnost najednou promění. Spousta věcí se prošvihla. Průser je v tom, že šmejdy, kteří jsou v každém národě, v každé společnosti, u nás nikdo netrestá. Havel se svojí partičkou viděl základní naivní myšlenku v tom, že tady bude Forum Romanum, Občanské fórum, které nebude patřit žádným posraným stranám. Nakonec ale stejně do něj vnikly ty posraný strany, jejichž programy stojí za hovno. Jsou v nich prospěcháři a hajzlové, kteří si z lidí dělají srandu,“ zlobí chartistu.

Samí hajzlové a šmejdi

„Ve světovém politologickém slovníku najdete defenestraci, což je slovo od nás. Jednoho dne pak přijdeš za tímto úředníkem a řekneš mu, už mě štveš a letíš skrz okno. Tak v této situaci jsme. Protože jsou to takoví hajzlové a šmejdi, že to normální člověk nemůže strávit. Když si člověk přečte noviny, tak v nich najde, že někdo ukradl čtyři miliardy a odpustili mu je. To je špatný příklad pro lidi, kteří žijí v malých domcích. Ti si pak řeknou: ukradnu si milion nebo i míň a oni mi to odpustí, což je nejsmutnější,“ krčí rameny Brabenec.

Jsi mladý? Vem nohy na ramena

Svým vrstevníkům a spolusignatářům Charty se prý vyhýbá, s těmi dědky není o co stát. Brabenec navíc má poslání. „Snažím se mluvit spíš s mladými lidmi – infikuju je, ať co nejrychleji odjedou, naučí se jazyky, pak se klidně vrátí, ale ať na Česko nespoléhají a vždy mají pootevřená zadní vrátka,“ vysvětluje na závěr svou misi. 

Originální text najdete ZDE.

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh na .     

Vložil: Dáša Vrchotová