Proč všichni princové, princezny i králové vypadají, jako by měli na hlavách opuštěné ptačí hnízdo, půjčili si paruky u ochotníků, anebo plesnivěli? Koukněte na fotky, v ČT se snad pomátli. Plus ta bezva hádka s jejich ředitelem… TÝDEN V OBRAZECH

Foto: ČT

Popisek: Lukáš Vaculík jako král v nové štědrovečerní pohádce, na kterou se všichni dívali. Co si o ní ale mysleli, to je otázka...

Čtvrtek 29. 12. kolem poledne: Mlha se zvedá, sluníčko svítí na oběšence, který se kývá na terase (kolegyně Vrchotová mne obdařila dvěma bažanty, jednoho jsme už sežrali, druhý čeká na Nový rok). Rozhodla jsem se oprášit ještě jednou vánoční pohádky, z neobvyklého úhlu, věnuji se převážně tomu, co mají herci na hlavách… A ta hádka, ta mne k tomu vlastně inspirovala. Začalo to zjištěním novináře Kubíka, který na Twitteru poznamenal: „Tohle mi poslal kolega - nevěřil vlastním očím; ČT komplet zkopírovala loňský štědrodenní program, včetně času vysílání. Tradice se musí dodržovat.“ (Opět foto jako důkaz – naleznete níže.) Což vyvolalo ostrou diskuzi, jíž se účastnil programový ředitel ČT Milan Fridrich: „ČT každý rok vyrobí štědrovečerní pohádku plus další dvě a to je hlavni pilíř vysílání, to se doplňuje tím nejoblíbenějším a nejlepším, co vzniklo a hodí se k Vánocům... Tak to udělá každý, kdo rozumí programování!“ „Ale houby,“ odpověděl diskutér Petr Pixy Staníček. „Teď fakt nevím, jestli tomu upřímně věříte, nebo je to bohapustá lež. Letošní pohádky ukazují, že místo tří hodně špatných nových pohádek by měla ČT zaplatit spíš pár dramaturgů navíc a udělat jednu aspoň průměrnou. To extrémní až obludné vyprašování archivů je věčné téma. A jestli tvrdíte, že když se vánoční program osvědčil, pak je dobrý nápad ho zkopírovat beze změny, pak to ukazuje, že programování opravdu nerozumíte. Upřímně, zahraniční rozhlasový zpravodaj není úplně nejlepší kvalifikace, a ČT jde programově a kvalitativně do kopru synchronně s vaší přítomností v ní. Jestli si nějaký zájemce o privatizaci přál někoho, aby tu veřejnoprávní službu úplně rozložil a zdiskreditoval, tak musí skákat radostí, jak dobře to děláte. Zpravodajství ze špičky do podprůměru, ČT2 noční klub a ČT1 retro pro důchodce,“ opáčil pan Staníček. „Divácky nejúspěšnější televize roku 2016, pane... Tak važte slova, když nekoukáte na Rapla,“ rozhořčil se ředitel programu. Vida, taky nekoukám.

Tradiční počasní, atmosférické foto, tentokráte hned dvakrát. Jako vždy jsem loupila na Facebooku. A zaujaly mne husy kamarádky Ley Hniličkové, úplná pastorální idyla.

A nádherná ´Praha v prosinci´ scenáristy Marka Dobeše 

Krásné paruky, pochvalovala si hlavní maskérka Dvanácti měsíčků (uff)

Než se dostaneme k těm letošním, dovolte upozornit na jednu předloňskou s názvem Dvanáct měsíčků. Tak tu jsem také viděla sotva do poloviny. Poslední léta totiž po štědrovečerní večeři zkoušíme, a to prosím každý rok, shlédnout celá rodina novou pohádku. Jednak máme již asi čtyři roky krásnou velkou plazmovku, na které se můj muž dívá takřka výhradně na sport a my ostatní vůbec (sledujeme filmy a seriály, které si stáhneme, na kompu), také máme zato, že to k Vánocům tak nějak patří. A rok co rok to končí stejně: Zoufalým zavytím, jakou nebetyčnou kravinu to zas ČT vyplodila, a hromadným odchodem ke kompu, čímž se ze svátečního dne tak nějak stává den všední. Možná to má podobně více lidí, čímž by se vysvětlil ten „monstrózní divácký úspěch“, z něhož jsou v ČT tak poprdění… (Letos jsme myslím skončili u Inferna podle Dana Browna, není to bůhví co, ale aspoň to točili profíci.) Těch Dvanáct měsíčků ale, k mému velkému překvapení, odvysílala na Štědrý den jako hlavní dětský pořad jedna z největších televizních společností v Evropě, německá veřejnoprávní televize ZDF. Nám ji pak ČT naservírovala v rámci opakování úspěšného 24. prosince od půl páté odpoledne.

Tak to mě fakt překvapilo a zavzpomínala jsem na časy, kdy Barrandov býval středoevropský Hollywood a všichni, hlavně Němci (východní i západní) s ním chtěli točit. Tak tohle rodinné stříbro jsme v rámci budování kapitalismu v letech devadesátých vyhodili do luftu (díky, pane Marhoule) a exportní úspěchy českého filmu od té doby nestojí za řeč a pokud už vzniknou, tak ne díky, ale navzdory systému. Jen taková malá poznámka, ryze kapitalistická: Zajímalo by mne, kolik již vydělaly „normalizační“ Tři oříšky a kolikrát se zaplatily, i když v době vzniku nebyly levné (a proto vypadají pořád k světu)? Stotisíckrát? A pořád se sypou penízky, každý rok…

No a ten Janákův mrazíkovský opus? Myslím, že diskutéři na ČSFD.cz se dost trefili: „Atmosféra sice vykrádala Tři oříšky pro Popelku, macecha s nevlastní sestrou zase jako by přijely na prasaty tažených saních přímo z Mrazíka, nicméně klady tu byly. Především představitelka Marušky, neokoukaná, moc hezká a přirozená dívka. Líbila se mi i kamera, která si zasněžené exteriéry vyloženě užívala a spolu s hudebním doprovodem vyráběla vcelku působivé scény. Škoda, že pohádka byla až příliš ukřičená, jak už to u českých pohádek poslední doby bývá, že si měsíčkové až příliš hráli na „něco na způsob nebe z Anděla páně" a že celé to „velkolepé" finále bylo pořádně směšné. Dvě a půl hvězdy, čistý průměr. Den po zhlédnutí zaokrouhluji dolů,“ píše Slarque.     

Podtrženo shrnuto ze Slovenska: „Ok, deti javili známky spokojnosti, ale starší, hlavne tí s lepším zrakom a pamäťou určite neprehliadnu prílišnú až okatú snahu o napodobeninu ruského Mrázika. (Macocha a Květa) Občas vtipné, občas trápne, ale rozhodne to malo na viac a v peniazoch to nebolo. Květa nebola zas tak škaredá ako by mala byť, jej povahe som akosi neveril, ale to je nepresvedčivým herectvom. Dobrá rozprávka sa u nás už dlho nevydarila, ale toto je celkom pozerateľný priemer.“

Poklid podhorské vesnice naruší v předvečer vánoc návrat rodáka – mladého muže Karla z ciziny, kde se mu zjevně dařilo. Karel se rázem stane lákavou partií pro všechny dívky na vdávání ve vesnici, a to do té míry, že vezmou jeho chalupu útokem… Mrkněte na mladého muže Karla, Romana Vojtka (v době natáčení mu bylo dvaačtyřicet), inspirace Ivánkem nepřehlédnutelná… Vojtek je docela pohledný chlap, když mu ale narazí na palici tuhle paruku, no, nevím. Ale dejme tomu, budou horší. Zůstaňte s námi, jak se říká v televizi.

K té sledovanosti: Ano, miliony diváků získaly premiérové vánoční pohádky uvedené Českou televizí. Pravý rytíř režiséra Martina Dolenského na Štědrý den od 19.00 upoutal 2,7 milionu lidí starších 15 let (podíl na publiku 64 %), Slíbená princezna Ivana Pokorného pak 25. prosince od 20.00 a Zázračný nos Stanislava Párnického zaujaly shodně 1,7 milionu diváků při podílu na publiku 38 %. No jo, ale druhá v pořadí sledovanosti byla… pohádková klasika Tři oříšky pro Popelku, k nim usedlo 2,5 milionu diváků. Pohádka z roku 1973, kterou jsme všichni viděli tisíckrát. Což dává ten úspěch ČT do správné perspektivy, že?

Nebohý Lukáš Vaculík

Nejsem žádný filmový expert, ale i já vím, že film vypráví především obrazem… a dialogem, není to rozhlasová hra. Takže když český scenárista (čti matlal, až na výjimky, které by šlo spočítat na prstech) hned v prvním obraze štědrovečerní pohádky nudným dialogem dvou králů, vracejících se očividně z válečné výpravy, jen popíše, co všichni vidíme, udělám si o jeho „tvrdé práci na scénáři“ obrázek. A to hned v první minutě… Jeden král má hlavu jak kulečníkovou kouli (Korn), ten druhý má paruku (Vaculík). Ale jakou – vypadá chudák, jako by pomalu plesnivěl. A ten podivný vous – tvůrci se zřejmě inspirovali, bůhví proč, španělskou klasikou, měl Vaculík navodit dojem dona Quijota, nebo to jen tak dopadlo? A pokud, proč? A Sancho Panza má být jeho ušatý syn?

Pohádka o rytířích, unesené princezně a kouzelném náhrdelníku… ČT píše: „Vincent (Jan Komínek), rozvážný a mírumilovný mladík, který rád čte a maluje, je pravým opakem svého otce (Lukáš Vaculík). Ten mimochodem sám číst neumí a vzděláním až okatě pohrdá. A má jako vysloužilý a ambiciózní rytíř silnou potřebu svého syna neustále opatrovat a zahrnovat ho důležitými radami. Dokonce jej doprovází i na zkušenou do světa. Na cestě se setkají s černokněžníkem, vystaví nebezpečí říši víl a musejí svoji chybu napravit. A samozřejmě osvobodit i krásnou princeznu (Lucie Černá). Nakonec rytíř pochopí, že ne vše se dá vyřešit mečem, a Vincent si uvědomí, že se zlem je nutné bojovat. Láska krásné princezny a půl království k tomu je pak zákonitou odměnou.“ No, jak říkám, neviděla jsem to celé, ale bylo to prostě blbé. Nudné, popisné, šroubované dialogy, se kterými si herci evidentně nevěděli rady, psychologie hrdinů primitivní i na sedmileté dítě, rádobyvtipné scény (jako boj s tupými loupežníky – proč musejí být loupežníci, a čerti, v českých pohádkách vždycky tak neschopní?), triky pitomě jednoduché (hořící kruh, to je toho – a to jsme bývali triková velmoc, chjo) a tak dále, a tak dále. 

Princ je ušaté torpédo, princezně spletli vlasy do copánků a pak rozpustili (to byla móda v osmdesátkách). Princezna není moc hezká a charisma taky nic moc, ale na to už jsme si tak nějak zvykli. Každý rok „objeví“ nové mladé herce, prince a princezny, ti dostanou svých pět minut slávy v médiích před Vánoci, ale do příštího roku po nich pes neštěkne. A jejich jména si nikdo nezapamatuje. Good casting.

Tohle je strašlivý černokněžník, Jaromír Hanzlík, kterému nalepili nos a oblékli ho do peří, takže vypadá jako nedůtklivý kohout. Neptejte se, netuším.

Táňa Pauhofová jako královna říše víl. Zas ta paruka. Každý kadeřník by řekl, že ty vlasy vypadají jak suchá sláma a musí se s nimi něco dělat. Že by se šetřilo?

Pohádkový steampunk: Vyvolal válku režisérů, ale má i své příznivce 

Na Boží hod vánoční běžela Slíbená princezna. „Pohádka na motivy klasické Zlatovlásky podle Karla Jaromíra Erbena získala letos a hodně neotřelou podobu. Docela jinou, než ji Češi znají. Prostor dostal i kulomet, mrtvoly, operace siamských dvojčat i spoře oděné princezny svádějící piráty. Poprask, který tohle dílo režiséra Ivana Pokorného rozpoutalo, žádný jiný snímek v poslední době nepamatuje. Došlo to dokonce tak daleko, že vypukla válka pohádkových režisérů. Zdeněk Zelenka, Zdeněk Troška nebo Václav Vorlíček se do pohádky-nepohádky veřejně pustili,“ napsal Blesk.cz. Nebudeme opakovat, co pánové svému kolegovi sdělili, byly to samé sprosté nadávky…

Mému manželovi se ale Slíbená princezna překvapivě docela líbila a… dokoukal jí do konce. Mirákl! I Pirát Ivan Bartoš byl spokojený: „Než 27. 12. zase „oblíkneme civil", tak bych chtěl teda říct, že nevím, jestli je třeba se vždy trefovat do nějakýho archetypu poctivý český pohádky, ale mě se ta věc „Slíbená princezna" fakt docela líbila. Asi teda nebyla úplně pro děti. Je pravda, že to mám hozený trochu - jsou tam piráti - vždycky o něco lepší než bez. Nekoukám na seriály, takže pro mě neprovařený herci. Nádech steampunku. Civilní výkon. Mluvící zvířátka. Zajímavý lidi. Úchylný oblečení... pár mrtvol, no. Ten kůň to určitě rozdejchal,“ napsal na svém Facebooku. Také ovšem scénář napsala ceněná autorka dětských knih Iva Procházková.

Jen ta paruka, zase. Koudelovitá Zlatovláska, vypadá jak ochotnická Mařenka z Prodanky. Ale tahle pohádka byla natolik šílená, že to patrně byl záměr. I místo zlaté pampeliškově žlutá.

Dovolím si připomenout asi poslední charismatickou i krásnou princeznu, Markétu Fischerovou. S mladým Karlem Rodenem v povedené pohádce O štěstí a kráse. To jsem zvědavá, jestli se jí nějaká mladá krasava alespoň přiblíží...

Od králů a princů na skok k císařům. Takhle nedůstojně vyvádějí dva z nich, Max a Rudolf, slůňata z pražské Zoo, pojmenovaní po i v Čechách vládnoucích habsburských císařích, které vyfotil pan ředitel Bobek.

A ten televizní program na závěr, kdybyste si chtěli ověřit, zda ČT fakt opsala loňský program. No jo, opsala.

Anna Vančová

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh na .     

Vložil: Anička Vančová