SuperStar, to bylo znásilnění. Aneta Langerová dala velký rozhovor k třicetinám; proč pořád mívá strašný vztek na maminku, zda bude mít dítě, jak dělala bráchovi křena, a její láska Olga…

Foto: Facebook

Popisek: Aneta Langerová objektivem své přítelkyně Olgy Špátové

Letos bylo Anetě Langerové třicet a už dávno to není plachá vykulená holka, co tehdy vyhrála SuperStar. V rozhovoru pro magazín Reportér mluvila o svém dětství, vítězství v SuperStar i vztahu s bratrem. Jen o soukromí moc mluvit nechtěla…

Talentovaná prý byla už jako dítě. A přitom o ní kdysi učitelka v lidové škole umění řekla, že je šumař. „To bylo dost zásadní. Do té lidušky mě přihlásila máma, ona chtěla, abychom se věnovali hudbě. Mohlo mi být nějakých šest, když jsem začala chodit na klavír. Učila mě taková přísná, shrbená paní, která děti klasicky mlátila přes ruce. Já nebyla schopná cvičit její etudy, zato jsem si doma skládala vlastní písničky, které jsem jí pak hrála. Ta o pejskovi ještě prošla, ale pak už mi právě bylo řečeno, že jsem šumař. Hrozně mě to naštvalo, hlavně proto, že jsem nevěděla, co to znamená. Představovala jsem si strašné věci! Až po nějaké době jsem to řekla mámě, ona šla tu učitelku uspořádat a já pak na klavír dlouho vůbec nehrála,“ vzpomíná Aneta.

Měla jsem na mámu strašnej vztek, že umřela

A později přešla na kytaru. „Mimochodem, cvičit neumím dodneška, hraju si podle svého,“ směje se. „Když jsem poprvé vylezla na pódium před plný kulturák, zazpívala a lidi mě vytleskali, byla to síla,“ vzpomíná na dobu, kdy zpívala ve sboru. Tehdy byla šťastná. A pak se jí změnil svět poprvé. Bylo jí čtrnáct a umřela jí maminka. Měla na ni prý vztek. „Strašnej vztek! A někdy se to vrátí i teď, občas to na mě odněkud vybafne. Myslím, že tyhle věci si člověk vnitřně zpracovává celý život. Tenkrát jsem měla vztek nejen na mámu, že odešla, ale i na tátu, na celou rodinu a samozřejmě nejvíc na sebe. Měla jsem pocit, že jsme jí nepomohli. Máma byla doma strašně silným pojítkem, pořád nás dávala dohromady. Když odešla, nastalo prázdno,“ říká Aneta.

Znásilnění všeho, to byla SuperStar

A pak přišel další zlom. SuperStar. „No, bylo to takové znásilnění všeho! Nicméně mě to naučilo jednu velmi cennou věc: že ať se kolem děje cokoliv, člověk se musí držet věcí, které zná a které má rád. To mu pomůže. Mně bylo tenkrát samozřejmě krajně nepříjemné vylézt před kamery a podstoupit celý ten kolotoč. Ale schovala jsem se za hudbu a díky tomu se to dalo přežít, díky tomu se mě ten cirkus už tolik netýkal. Co chci říct, řeknu, co chci zazpívat, zazpívám. A zase půjdu, hotovo. Byl to náraz, ale vlastně dobrý, velmi poučný,“ oklepe se hrůzou při té vzpomínce.

Dárek k narozeninám, co se vážně povedl

Do soutěže ji přihlásil otec. „Táta mi to dal jako dárek k narozeninám, podepsal za mě smlouvu. Naštvalo mě to, protože on, stejně jako celý zbytek rodiny, moc dobře věděl, že takovéhle věci prostě nemám ráda. Jenže pak mi ségra řekla, že bych byla srab, kdybych to neudělala. A to mě namíchlo snad ještě víc než ta samotná přihláška.“ A šla do toho.

Dělala bratrovi křena

Sláva jí prý na mozek nikdy nevlezla, i kvůli bratrovi, který se o ní stará. „Nikola kolem mě hned na začátku vytvořil jakousi bublinu, prostor, ve kterém mě nechal svobodně dospět. Chtěl, abych se přirozeně rozvíjela, aby mě tlaky okolí tolik neovlivňovaly,“ je staršímu bratrovi vděčná. Jsou si prý hodně blízcí. „S mojí ženou Ivou jsme spolu už hodně dlouho, myslím, že od šestnácti. Když jsme jako teenageři jezdívali na chalupu nebo chodili na rande, dost často jsme brali malou Anet s sebou. Byla takové naše první dítě! Odmalička byla stydlivá,“ vzpomíná Nikola.

Když vyhrála, byla malá holka

„V SuperStar byly stovky dětí, které kamery vyhledávaly, zatímco Anet se před nimi raději schovala někam za sloup. Když vyhrála, byla ještě pořád malá holka. Na druhou stranu už tehdy věděla, co chce. Nebo spíš co nechce. Mým úkolem bylo ji chránit, aby si mohla všechno pořádně rozmyslet a necítila se tak pod tlakem. Pro mě to bylo taky nové, ale řídil jsem se jednoduše selským rozumem. Anet byla spoustě lidí sympatická, a tak nám mnoho z nich pomáhalo a radilo, v tom jsme měli štěstí,“ říká bratr a manažer v jedné osobě.

Toužím být babička

Aneta už mezitím dospěla, v listopadu jí bylo třicet. Jak vnímá věk? Mění se nějak? „Mně se v životě všechno děje tak nějak postupně. I když vlastně… Jedno očekávání přeci jen mám! Už odmalička toužím být babička. No jako starší paní! Která bude sedět na zápraží a pozorovat svět. Budu mít nadhled. Fakt se na to těším,“ směje se Aneta.

Je tu spousta dobrého, ale…

Neplánovala někdy zahraniční kariéru? Prý ne, anglicky by zpívat nechtěla, má radši češtinu.  „Líbí se mi jazyk, který je košatý a úchvatný. Líbí se mi povaha Čechů, například že chvilku trvá, než se vám otevřou. Líbí se mi, že se tady nic tak úplně nepřehání. Zkrátka tohle je můj domov a já jsem ráda, že jsem jeho součástí. Přijde mi, že je tu spousta dobrého. Ale přiznávám, že to může být hodně lidmi, které mám kolem sebe,“ upozorňuje.

To není normální!

Jedním z jejích přátel byl i Václav Havel. „Pamatuju si, že když Václav Havel zemřel, všichni kolem mě z toho byli zdrcení. Říkali: Teď jsme sami! Teď už to musíme všechno zvládnout sami! A člověk by si býval strašně přál, aby to opravdu byli všichni. Jenže dodneška pořád zjišťuju, kdo všechno to tak nemá. A říkám si, že to přeci není normální! Vždyť je potřeba mít lídry, kteří jsou zároveň lidští, nejdou jen po moci a vlastních zájmech. Takže ano, tohle mi chybí. Nevidím nikoho, ke komu bych se mohla přiklonit,“ kritizuje dnešní politiky Aneta.

Pro koho to vlastně zpívám?

To, že je doba jiná, vidí i taková bytostná optimistka. „Pořád si říkám, že to přeci není tak strašný, ale pak se vždycky stane něco, čemu se ani nechce věřit… Nemám pro to žádné konkrétní pojmenování, ale čím dál víc zjišťuju, že jediné, co v takovéhle nepříznivé době funguje, je dělat věci, které v lidech vzbuzují potřebu za něco se postavit. Ať už v práci, nebo v soukromí. Je potřeba zkusit lidem dodat sílu. Já rozhodně nejsem zastánce Miloše Zemana a to, co se děje v naší politice, mě děsí,“ vysvětluje Langerová. Jenže… „Žiju mezi lidmi se stejnými názory a kolikrát si ani neuvědomím, že třeba zpívám někomu, kdo by zrovna ty uprchlíky zavřel do klece a poslal zpátky. Možná si to ani nepřipouštím.“

Olga je prý blízký člověk

O svém soukromém životě moc mluvit nechce, ve vztahu s dokumentaristkou Olgou Špátovou je ale prý šťastná. „Ona je prostě můj blízký člověk, tak bych to ukončila.“ Plánuje rodinu, přece jen, třicítka na krku...? „U sebe si dokážu představit, že děti mít budu, že jde o to je nějakým způsobem neizolovat. Jsem stoprocentně přesvědčená, že bych jim dokázala předat lásku, kterou v sobě chovám, a postarala se o ně,“ řekla zpěvačka kdysi v rozhovoru pro Revue iDnes.

Na adopci dětí homosexuálními páry přitom vyhraněný názor nemá. „Je to pro mě velmi těžké téma. Sama stále přemýšlím nad tím, zda to je, nebo není správně. Třeba u žen mi to připadá přirozené, protože to dítě odnosíte a je to zkrátka vaše dítě. Těžko říci. Je to zkrátka téma na delší dobu.“

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh na .     

Vložil: Dáša Vrchotová