A tak jsem se rozhodla, že odejdu od Michaela; šest týdnů jsem jezdila od Liberce až po Brno, poslouchala příšerné historky z rodiny, kde se všichni nenávidí… Abbasová o Kocábovi, genech, Africe i dalším dítěti

Foto: LUI repro

Popisek: Lejla Abbasová

Vypadá exoticky, ale narodila se v Československu jako dcera Súdánce a Češky. Lejla Abbasová pracovala jako moderátorka, ale také tisková mluvčí a poradkyně ministra pro lidská práva Michaela Kocába. S ním má syna Davida, dnes už ale spolu nežijí. Po pěti letech od něj krásná míšenka odešla a vrátila se k moderování, ale i charitě.

Lejla prý podědila africký temperament po předcích, je hodně energická. „Kdysi dávno jsem rozlítala pilotní průkaz na cessnu s představou, že mě létání zklidní. Jsem zrychlená, neumím vypínat, řeším deset věcí najednou. Jenže v tom letadélku, jak tak pomalu krouží, se mi pořád něco honilo hlavou – takže svůj účel nesplnilo,“ směje se neutahatelná Abbasová v rozhovoru pro Revue iDnes.

Táta ze Súdánu aneb geny hadrem neumlátíš

Prý jde opravdu o africké geny. „Člověk svoji krev nezapře. Vidím to přímo v naší rodině. Asi před sedmi lety jsme se sestrou našly našeho tátu, který žije v Súdánu, a když jsem ho viděla poprvé sedět vedle sestry, s úžasem jsem zjistila, že mají úplně stejnou mimiku, stejně se smějí, stejně zvedají obočí, když mluví, mají podobnou intonaci. Nebyla jsem vůbec schopna soustředit se na to, o čem se baví, ale jen na to, jak při tom vypadají. Bylo to neskutečné. A dodávám, že spolu nikdy nežili,“ vypráví Lejla.

Viděli jsme se dvakrát

Z jeho strany to prý vypadalo, jako by se rozešli včera. „Když mi byly čtyři roky, vzala mě máma za ním do Súdánu a pak, když jsem chodila do první třídy, přiletěl do Prahy on. To bylo všechno. Když jsme se pak potkali, měl tendenci chovat se k nám familiárně a to mě dost zarazilo; kdyby se tak choval jiný chlap, okamžitě ho vypoklonkuju, ale byl to táta. Od té doby jsme se viděli několikrát, dokonce jsem vzala do Súdánu syna Davida, když mu bylo 13 měsíců. Navíc jsem zjistila, že táta je aktivní v tématu ženské obřízky, stejně jako já, a to jsem ocenila,“ pyšně říká moderátorka.

Dědeček je Arab, prapraděda Turek, z máminy strany samí Němci

Díky africké půlce rodiny má spoustu příbuzných. „V první linii, tedy přes tetičky a strýčky, jde o úctyhodných 50 rodinných členů. Je ale pravda, že jeho děti z druhého manželství, především bratr, by si rád dopisoval se mnou přes sociální sítě. Takže jsme v kontaktu. Jsme vůbec zajímavě namíchaná rodina. Tak třeba z tátovy strany: dědeček je Arab, babička černoška, prapraděda Turek, také jsou tam Tuaregové. Z matčiny strany jsou pak samí Němci,“ vypočítává Lejla, co vše jí koluje v žilách.

Rozvojové národy bílou rasu převálcují

Nechtějí její afričtí příbuzní do Evropy? Prý ne. „I když hodně z nich žije v zahraničí, vnímají své pobyty jen jako dočasné. Když se na migraci podívám z nadhledu, tak je mi jasné, že něco takového tady není poprvé. Migrace jako taková v kontextu historie umožňuje zachování druhu. Každá statistika v západní zemi hovoří jasně - vymíráme. Některé ženy mají jedno dvě děti, jiné žádné - a lidí, kteří chtějí maximálně jedno, nebo dokonce nechtějí děti vůbec, přibývá. A pokud bílý člověk nezmění svůj přístup k životu, který je vlastně velmi sebestředný, tak rozvojové národy bílou rasu převálcují,“ myslí si moderátorka.

Syna vychovává jako Afričánka

Její zkušenosti s Afrikou, kde se zapojuje do charitativních projektů, ovlivnila i její výchovu syna Davida, kterého má s Kocábem. „Až s narozením Davida mi došlo, jak moc jsem ovlivněná svojí zkušeností s dětmi v Africe. Dobře vím, jak moc soběstačné musí být, aby přežily, a jak moc jsme my zhýčkaní. Davidovi bude pět let, chodí do lesní školky, šel už sám na nákup... Snažím se, aby byl co nejvíc samostatný, abych já byla jen jeho průvodcem v životě, a ne někdo, kdo ho drží pod křídly a neumožní mu, aby se obouchal životem. Jsem ten typ, který si myslí, že dětem by se měl dát maximální prostor – ale udělat ten prostor bezpečný. To, co zvládne pětileté dítě v Africe, a to, co zvládne tady, je neporovnatelné,“ říká Lejla.

Koordinátorka rodinných trablů

Rodina je pro ni důležitá - a nejen ta vlastní. Jako koordinátorka se zapojila do projektu takzvaných rodinných konferencí. „Jde o nástroj pomáhající rodinám, kterým hrozí odebrání dětí do ústavní péče. Tahle metoda vznikla koncem sedmdesátých let na Novém Zélandu a postupně se dostala až do Evropy. Zjednodušeně jde vlastně o setkání členů rodiny, ale i přátel, známých, zkrátka všech, kteří mají s rodinou a danou situací něco společného. Práce koordinátora spočívá v tom, že zařídí, aby se všichni sešli. Zní to jednoduše, ale realita je dokázat přesvědčit rozhádané strany i jednotlivce, aby byli ochotni zapomenout na často hluboké a dlouhotrvající konflikty a začít přemýšlet nad osudem dítěte, které je vždy ve vleku sociálně patologických rodičů a vztahů,“ vysvětluje svou práci Abbasová.

Pomohlo mi to ukončit vztah s Kocábem

Organizování konferencí jí prý pomohlo ukončit vztah. „Svoji první konferenci jsem organizovala v době, kdy jsem se rozhodla, že odejdu od Michaela. Šest týdnů jsem jezdila od Liberce až po Brno, poslouchala příšerné historky z rodiny, kde se všichni roky nenávidí, a celou dobu jsem přemýšlela a přemýšlela. Konference nakonec nedopadla, ale mně to zamyšlení pomohlo k tomu, abych se v míru rozešla s otcem svého syna a abychom se na všem dokázali dohodnout,“ popisuje svou zkušenost.

Lížu si rány v koutě

O důvodu rozchodu ale mluvit nechce. „Vyřešila jsem si to jinde než před kamerami. Těžké chvíle byly, ale já nejsem ten typ, který by s tím chodil na veřejnost a vyplakával se před lidmi. Já si lížu rány v koutě a pak vstávám jak Fénix z popela. Někdy trochu kulhám, ale to je můj přístup,“ tvrdí Abbasová. „Nerada bych sklouzla ke klišé a zároveň bych nechtěla prozrazovat detaily. Ukázalo se, že naše světy, nebo naše povahy nejsou kompatibilní,” prozradila Super.cz důvod rozchodu. Proslýchá se ale, že Lejle dávaly zabrat Kocábovy děti, které ji prý nenávidí.

Kocáb je otcem jeden den v týdnu

Kocáb si čtyřletého Davídka bere na jeden den v týdnu.  „Musím přiznat, že se to dobře nastavilo. Mám pocit, že mám víc koncentrovaného času na práci, než jsem mívala dřív. Vzhledem k tomu, že mi strašně pomáhá máma, která je už v důchodu, tak to jde. Taky David chodí do školky a jeden den tráví s Michalem, u kterého i přespává, takže každé úterý mám volno, což jsou věci, o kterých se mi mohlo dřív jen zdát,“ libuje si Abbasová.

Adopce z Keni u nás není možná, lituje Abbasová

Geny ovšem David nepodědil. „Je blonďatý, modrooký,“ směje se Lejla, která syna učí vnímat svou milovanou Afriku. „Byl se mnou Súdánu, když mu bylo 13 měsíců, tak to si to ještě nepospojoval. Nicméně musím říct, že na to reaguje. Když pracuji na nějakých nadačních věcech, tak říkám, že pomáhám dětem v Africe, a on už se mě na ně ptá. Hlavně mu ukazuju fotky hubených afrických dětí a potom, jak to vypadá, když se jim daří lépe, tak na to taky reaguje,“ vysvětluje moderátorka, která by si z Keni, kde pomáhá, klidně adoptovala dítě. Jenže česká legislativa nic takového neumožňuje, legálně prý černouška adoptovala pouze jedna její známá, kterou to ovšem stálo zhruba milion korun.

A tak Lejla Abbasová tiše doufá, že ještě aspoň jedno dítě klapne přirozenou cestou. „Doufám a pevně věřím, že mi do cesty přijde nějaký muž a příroda mě ještě obdaří miminkem. Vůbec se nebráním mít další děti,“ přeje si exotická moderátorka. 

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh na .     

Vložil: Dáša Vrchotová