Na přehlídky vláčely kufry, plné vlastních věcí, a výrazné řasy vytvářely krémem na boty. O tom, jak tvrdé bylo být manekýnkou za socialismu, vyprávějí dámy, které o tom vědí opravdu nejvíc

Autor: archiv Žena a móda

Popisek: Milada Karasová jako manekýnka

Soutěže krásy, vizážisté, stylisté, agentury… o tom si mohly manekýnky za minulého režimu nechat jenom zdát. Krásné dívky se musely o sebe postarat samy, na přehlídky vozily vlastní doplňky, o make-upu a účesu ani nemluvě.

Servis pro modelky, kterým se v dobách socialismu říkalo manekýny, existuje u nás až od roku 1989. Do té doby si krásné dívky, které propagovaly nejnovější módu, mohly o nějakých službách, péči a pomoci nechat jenom zdát. Rozhodně to ale nepociťovaly jako újmu, naopak si to užívaly. „Z dnešního pohledu mi připadá, že jsme prožívaly jeden velký flám,“ přiznala před časem serveru idnes.cz Milada Karasová, ředitelka a majitelka agentury Czechoslovak Models, a rozhodně ničeho nelituje. „Dostala jsem se do světa, aspoň třicetkrát jsem byla v Rusku, předváděla jsem v Kuvajtu, Německu, Mongolsku, Iráku...“ vypočítává své cesty za hranice všedních dnů, které pro většinu smrtelníků tenkrát byly jen velmi obtížně dostupné.

Módní přehlídka

Konec legrace

Než se ujalo slovo manekýnka, říkalo se jim demonstrátorka zboží. O tom, že by se o ně někdo staral, plánoval, co všechno budou potřebovat, a pečoval o jejich účesy a make-up, se tehdy dívkám ani nesnilo. Prostě jim přidělili jenom šaty, které měly předvádět, a tím to skončilo. A tak na cesty vyrážely s kufry, naditými kosmetikou, ale také botami a doplňky ze svého vlastního šatníku. Všechny tehdejší manekýny se shodují, že se sice česaly a líčily samy, přičemž vycházely jenom ze své vlastní intuice, ale byla to prý zábava. „Dneska už v modelingu legrace moc není,“ dodává Karasová.

Udělej si sama

Dříve měly manekýny zpravidla nějakou ‘normální‘ profesi. Jenom ty nejúspěšnější byly zaměstnankyněmi Domu módy, textilní exportní firmy Centrotex nebo ÚBOK – Ústavu bytové a oděvní kultury, který ve své době výrazně určoval vkus v socialistickém Československu a mimo jiné vydával i měsíčník Žena a móda. Organizace, která vznikla v roce 1959, se měla oficiálně věnovat teoretickému zpracování otázek vývoje a vzorování výrobků spotřebního průmyslu a vytváření reprezentativních kolekcí pro jednotlivé obory. V překladu do srozumitelné řeči to měl být elitní ústav soudobého spotřebitelského designu. Kousky, které se čtenářkám líbily v časopisech, zpravidla nebyly v obchodech k dostání. Ženy si musely sehnat látku a jít ke švadleně nebo usednout ke stroji a samy šít. Pomáhaly jim hlavně fotografie s modely, které našly buď ve střihové příloze časopisu, nebo ve Střihové službě Vkus.

Manekýnky Centrotexu

Extra kousky jen pro vyvolené

V rámci výběru modelů musel ÚBOK dbát na nositelnou, takže byla prezentovaná móda usedlejší. „Stále působily návrhářky nebo žákyně návrhářek, které byly za první republiky, takže to pořád byla taková elegantní móda ve stylu Adiny Mandlové a Nataši Golové. Ale mladé návrhářky občas také vykoukly ven. Nebyly spokojeny s touto prudce elegantní módou a chtěly trošku extravagance. Do časopisu se ale právě tohle nemohlo dostat. Na Bertramce existovaly módní přehlídky, víceméně soukromého rázu, kde se asi dvakrát do roka dělaly týdny této alternativní módy,“ prozradila v jednom rozhovoru bývalá redaktorka Ženy a módy Eva Uhrová.

Život celebrit

Média, především ta bulvární, výrazně přispěla po revoluci i k popularitě modelek. Žijí životy celebrit, lidé je znají jménem a poznávají na ulici. _Jejich kariéra ale není podle Karasové zdaleka tak dlouhá, jako bývají kariéry zpěvaček nebo hereček. „Každá dívka by měla počítat s tím, že modelkou nebude věčně, a včas se připravit na jinou profesi,“ upozorňuje. Právě paní Milada je příkladem modelky, která skončila na molech a neměla s dalším uplatněním problém. Zkušenosti zužitkovala při práci v modelingové agentuře. „Smutné je, když některá nepochopí, že už se přežila, že o ni není zájem, a je třeba jí to říct. Každoročně před Vánoci probereme všechna děvčata a tak s dvaceti z nich se rozloučíme,“ líčí nekompromisní konkurenční prostředí, které v současnosti v této branži panuje.

Přehlídka letních modelů

Přední socialistické modelky

Mnohem menší problémy s dalším uplatněním měly socialistické manekýnky, pro něž nebyl modeling od prvopočátku smyslem života, ale jen příjemným doplňkem, nabízejícím cestování, zážitky i zajímavé finanční přilepšení.

Milada Karasová
S modelingem začínala v sedmnácti letech a profesionální manekýnkou byla do pětatřiceti. Nyní je majitelkou prestižní agentury Czechoslovak models, kterou založila již v roce 1989. Její agenturou prošly takové hvězdy světového formátu, jako Eva Herzigová, Tereza Maxová, Daniela Peštová či Simona Krainová. Má dceru Denisu a po rozvodu o dalším manželství dlouhá léta neuvažovala.

Nakonec ale změnila názor, když do jejího života vstoupil Michal Dujka, příslušník jednoho z nejstarších českých šlechtických rodů Bubnů z Litic. Rodina Dujků vlastní například zámek v Doudlebách nad Orlicí, takže paní Miladě kromě hraběcího titulu spadl do klína i velký majetek.

Melánie Vančurová
Sestřenice herečky Jorgy Kotrbové vstoupila do světa modelingu získáním titulu Miss Dior, udělovaného předním pařížským salónem. Osudným se jí stalo pozvání na Liberecké výstavní trhy, kde poznala vlivného ředitele divadla Rokoko Darka Vostřela. Vzali se, Melánie dostala svatebním darem italského Fiata a na líbánky odletěli do Indie. Po sedmi letech se ale rozešli a do jejího života vstoupil Jan Vančura ze skupiny Rangers, který kvůli ní dokonce zhubl pětatřicet kilogramů.

Svatba s Darkem Vostřelem

Po rozpadu druhého manželství odešla Melánie do Německa, kde žila s bohatým italským podnikatelem. Po jeho smrti se vrátila domů a snažila se oprášit svoji někdejší kariéru modelky. Pracovala jako redaktorka, prodávala kožichy… V současnosti žije v Jizerských horách, kde jí dělají společnost kočky.

Renée Wevelsiepová
Bývalá manželka hudebníka Felixe Slováčka je provdána a podniká v Německu. Narodila se v rodině francouzského profesora, který byl v padesátých letech minulého století odsouzen na doživotí za vlastizradu. Ve dvaceti letech zvítězila v mezinárodní soutěži o nejvěrnější podobu Sophie Loren.

Populárního manžela jí ale počátkem 80. let přebrala herečka Dagmar Patrasová, s čímž se Renée, vlastním jménem Alena, dlouho nedokázala vyrovnat a Slováčkovi dělala ze života peklo. „Udala ho, že chce emigrovat do Německa,“ prozradil Slováčkův přítel a kapelník Ladislav Štaidl ve své knize Víno z hroznů. „Dopis s udáním jsem viděl na vlastní oči, musel jsem se před naším koncertem v Německu za Felixe zaručit.“

Marta Kaňkovská Pospíchalová
Její život byl doslova nabit náhodami. Náhodou ji koncem 50. let oslovily na ulici dvě dámy z ÚBOK a pozvaly ji na konkurz. Ve stejný den pozorovala natáčení filmu, když ji oslovil jeden z filmařů a vyřídil vzkaz od režiséra, aby s nimi druhý den jela filmovat na Máchovo jezero. Vzápětí dostala roli od Věry Chytilové ve filmu Strop. Její velkou láskou byl Miloš Kopecký, s nímž žila tři roky a prožila s ním i tragickou smrt jeho dcery Jany.

„Nejdřív jsem byla zaměstnaná v Domě módy, kde jsme přes den pracovaly v prodejně a pak vyjížděly na módní přehlídky. Pamatuji se, že jsme každou středu přebíhaly s šaty přes Václavák do Jalty, kde se konaly přehlídky. Dělaly jsme tehdy všechno samy. Česaly jsme se, líčily, o vizážistech jsme ani neslyšely. Musely jsme být soběstačné. Jen jednou, v Bejrútu, jsme měly každá přiděleného kadeřníka, a to byl zázrak!“ vyprávěla Blesku pro ženy. Provdala se nejdřív za fotbalistu Dukly Praha Františka Šafránka, s nímž má dceru Andreu, a pak za herce z Divadla Na zábradlí Petra Pospíchala. Od šedesátých let byla kmenovou manekýnkou ÚBOK a kariéra jí vydržela na dnešní dobu nepředstavitelně dlouho. Předváděla totiž celých dvaatřicet let. Později krásná rodačka z Moravy ještě vystudovala psychologii na vysoké škole.

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh na

Vložil: Adina Janovská