Po pravé straně silnice, opřena o zábradlí mostku, stála smrt. Čekala. Vypráví slavná herečka, která si už přes padesát let vyčítá tragickou smrt jediného syna i StB. Stáří není pro sraby, dodává. Tajnosti slavných

Foto: ČT

Popisek: Vlasta Cramostová

Tři životy – herecký, disidentský a život návratu – vedla podle svých slov herečka Vlasta Chramostová. Tomu poslednímu věnovala knihu a nadělila si ji k devadesátinám, které oslavila 17. listopadu. „Vyjde ale až někdy po Novém roce," dodává na iHned.cz chartistka, kterou označovali za svědomí národa.

V roce 1968 jí komunisté zakázali hrát. Na jeviště se vrátila až v roce 1989 a to rovnou do Národního. „Bylo to po odmlce zpočátku těžké, ale strávila jsem tam od svých pětašedesáti let celých devatenáct sezon a ztvárnila přes dvě desítky rolí. Hrála jsem do čtyřiaosmdesáti a končila Babičkou," shrnuje závěr kariéry herečka, která pro svou poslední postavu musela zvládnout čtyřiasedmdesát stran textu. „Ale jak jsem odešla, dostavilo se stáří," podotkla Chramostová.

Slepá, hluchá, sklerotická

„V devadesáti letech si už nepískám. Jsem slepá, hluchá, sklerotická," prohlašuje Chramostová, ale hned svá slova proměňuje v bonmoty: „Mladí říkají, že stáří není nemoc, ale ještě to nevědí. Stáří není pro sraby, a tak s ním bojuji, i když jde o nákladnou disciplínu."

Smrt čekala na mostě

Tragédiím politickým, které Vlastu zasáhly po roce 1968, předcházela velká osobní tragédie, přišla o malého syna Konráda. „Po pravé straně silnice, opřena o zábradlí mostku, stála smrt. Čekala. Nízké pozdně odpolední květnové slunce za jejími zády mne u volantu oslňovalo. Byl pátek,“ popisuje ve své životopisné knize herečka Vlasta Chramostová zjevení, které měla, když se jednoho květnového podvečera vracela se svým čtyřletým synkem Konrádem do Brna.  Bylo 25. května 1963 a Chramostová havarovala. Řidička skončila s těžkými poraněními v nemocnici, malý Konrád nehodu nepřežil. A Chramostová si jeho smrt nepřestala vyčítat.

Za války totálně nasazená

Neměla to lehké už jako mladá. Studovala na konzervatoři, tu ale nacisté zavřeli. „Byla jsem totálně nasazená. Jezdila jsem jako sedmnáctiletá válečným promrzlým vlakem z Králova Pole do Kuřimi. Mou prací byla kontrola součástek německých letadel. Dodnes doufám, že letadla i díky mně padala,“ říká herečka při vzpomínce na válku. 

Proč se upsala agentka Klára?

Po ní šla k divadlu, její první větší role byla Leninova sestra Olga ve hře Rodina I. Popova. V roce 1950 se provdala za zapáleného komunistu Miloše Pavlince, jenž v té době zastával post šéfa brněnského rozhlasu. Jenže pak se ukázalo, že manžel má škraloup a v době procesu se Slánským se stal psancem. A tehdy začala herečku uhánět StB, aby si z ní udělala svého člověka. Dostavila se šikana – všudypřítomná černá auta, vyrušování o nedělní siestě, slídění u sousedů... V roce 1957, po té, co se první manželství rozpadlo, se herečka StB upsala, ve spisech figuruje jako Klára.

Nikomu jsem neublížila, chtěla jsem hrát

Byla mladá a měla strach. Svou spoluprací prý nikomu neublížila, sama StB ve svých spisech přiznala, že pro ni byla herečka nepoužitelná – kvůli zkouškám a natáčení byla často nedostupná. Jenže ona spolupráci jako vinu vnímala. „Protože jsem chtěla být slavná, chtěla jsem bez překážek uplatnit všechny svoje schopnosti, které se mi přes velký úspěch zdály stále ještě nevyužity, chtěla jsem se někdy dostat do ciziny, cestovat, poznat svět, vydělat si nějaké peníze, ne pořád počítat každou korunu, půjčovat si, někoho živit. Chtěla jsem být taky jednou šťastná,“ píše Chramostová ve svých pamětech. V roce 1962 vstoupila do strany, kde setrvala šest let.

Skončila na psychiatrii

Jenže štěstí se nekonalo, v roce 1965 zemřel malý Konrád, syn, kterého měla s tehdejším partnerem. A herečka skončila na psychiatrii. Zachránilo ji to, že potkala kameramana Stanislava Milotu, s nímž žije dodnes.

Osudový muž, osudový rok

Po jeho boku prožila i rok 1968, kdy mu pomáhala natáčet záběry z pražské okupace. A dostala za to vyhazov. Zákaz hrát v Praze i mimo ni. Zoufalství, finanční tíseň a vyčerpání nakonec opět vyvrcholily pobytem na psychiatrii. Po pražském jaru ale začala disidentská fáze její herecké kariéry, spjatá s bytovým divadlem.  „Vlasta byla jedním z pilířů malého světa, v němž jsem tehdy žil. Spojoval nás nejen okruh disentu, vnucený nám politickými poměry a policejní šikanou, ale i svět divadelní. Mám v živé paměti představení Bytového divadla nad pražskými Čelakovského sady,“ vzpomínal na ně Václav Havel. Do dvoupokojového bytu se tehdy vtěsnalo až padesát hostů.

Vyráběla lampy

Chramostová a Milota byli mezi prvními, kdo podepsali Chartu 77 a tak se raději přesunuli na chalupu v severních Čechách, kde Vlasta vyráběla lampy ze skleněných úlomků, které Milota vozil ze skládky v Novém Boru. I tuto jejich činnost ale hlídala StB. A pak přišel listopad 1989. „Říkala jsem tomu revoluce mezi injekcemi. Ráno mi dali jednu, v poledne druhou. Pak jsem zhltla špitálskou dietu a hnala se na Václavák,“ vzpomíná v životopise na to, v jakém stavu ji revoluce zastihla.

Další rána – Cibulkovy seznamy

Vrací se do divadla a rovnou do Národního, v roce 1992 ale vycházejí Cibulkovy seznamy a média na „agentku Kláru“ pořádají štvanici. „Dostala jsem třetí životní ránu, ze které se nevzpamatuju a do které se probouzím tak těžce, jako když jsem přišla o syna a pak o divadlo. Teď, po dvaceti letech vzdoru a společenského vytržení z divadelního života, mne zbavují cti,“ napsala v roce 1992 v nikdy neodeslaném dopise přítelkyni Jiřině Šiklové. A znovu skončila na psychiatrii. Nepomohl ani Řád TGM, který získala v roce 1998, tuhle třetí ránu už Vlasta Chramostová nezvládla a poznamenala celý konec její pohnuté divadelní kariéry. S tou se žena, která o jediné dítě tragicky přišla, rozloučila v roce 2007 rolí Němcové Babičky…

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh na .     

Vložil: Dáša Vrchotová