Měli jsme setkání se spolužáky z konzervatoře po třiceti letech a najednou jsem zjistila… Eliška Balzerová vypráví o tom, proč se herečky nekamarádí. Ale to čóromóro se Švandovou, no, raději čtěte

Foto: KVIFF

Popisek: Eliška Balzerová na karlovarském festivalu

„Odmítla jsem roli doktorky v Koljovi,“ říká Eliška Balzerová. Proč už nikdy nechce hrát v bílém plášti a co radí mladým kolegyním čtyřnásobná babička, to i leccos jiného prozradila v pořadu Na kafi s Jolanou Voldánovou.

Do důchodu se ve svých šestasedmdesáti prý nechystá, i když hlídací babička už z ní je, aby ne, má čtyři vnoučata. „Zatím ne. Měla jsem to štěstí, že jsem měla dvě děti, které mají vlastní potomky, kteří vás pořád provokují k nějaké činnosti. A když jste mezi mladými lidmi, a je to tak i v divadle, tak ti vás pořád posunují dál. Tudíž se mě samota netýká, ale vidím ji kolem sebe. Měli jsme třeba setkání se spolužáky z konzervatoře po třiceti letech a najednou jsem zjistila, že aktivně tu profesi dělám jenom já. Zvláštní postřeh,“ všímá si Balzerová.

Byly jsme očkovaní satanem

Je výchova dnešních dětí jiná, než dřív? „Myslím si, že teď jsou děti vychovávány doslova asepticky. Že všechno mají bio, nesmí se támhleto, musí se všechno umývat. My jsme jako děti byly trochu, jak ráda říkám, očkovaní satanem. Říkám: „Pusť ho, když na to jednou sáhne, podruhé to neudělá." Oni mu teď ale jdou koupit přilbu na hlavu, aby se nezranil. Já jsem říkala, že když jednou z toho kola sletí, tak dá sakramentsky pozor, aby z něj nesletěl znovu. Kdybych vyprávěla, s čím vším jsem byla s maminkou na pohotovosti, asi byste tomu nevěřil. Ale svým dětem nic neříkám. S manželem děláme takový odboj, neboť si to všechno říkáme mezi sebou. Ono je to možná také tím, že jsou dnešní matky starší. Nejdřív mají kariéru a až pak děti,“ zamýšlí se herečka v rozhovoru pro Revue iDnes.cz.

Jsem matka kvočna, říká čtyřnásobná babička

Sama nikdy neřešila, jestli dát přednost dětem nebo kariéře. „Ne, já jsem děti hrozně chtěla a jsem šťastná, že je mám. Jsem typický mateřský, až takový ten kvočnovský typ, který se o ně pořád stará, dodnes. Ale jsem ráda, že mě to jejich mládí provokuje k tomu, abych dělala moderní věci, abych uměla s počítačem, abych si poradila s tím, když mi vymění mobil za ten chytrý… Je to hrozně fajn. Kdysi babičky dávaly rady starším ženám, dnes babičku učí děti,“ směje se Balzerová.

Proč nesnáší bílé pláště?

Proslavila se rolí Alžběty Čeňkové v seriálu Nemocnice na kraji města. Díky ní skončila ve škatulce ženy v bílém plášti, na kterou začala být alergická. A tak odmítla i roli lékařky v oscarovém Koljovi. Nemocnice na kraji města ji ovšem vymrštila na herecké výsluní. „No tak poznávali mě lidé na ulici, dostala jsem občas kousek telecího, které běžně nebylo k mání, dostávala jsem spousty dopisů, jenže - já měla doma roční dítě, měla jsem práce nad hlavu (tehdy se ještě praly a žehlily plenky) a sláva běžela trochu mimo mě. Často jsem své mladé kolegyně přemlouvala, aby děti měly. Dítě, to je pro každou ženu, ale pro herečku zvlášť, požehnání. Přestanete chtít být středem pozornosti a pochopíte, že to nejdůležitější ve vašem životě není hlavní role, ale ten tvoreček doma v postýlce,“ říká s tím, že mateřství ji odnaučilo hvězdným manýrům.

Role mi braly mladší kolegyně

„Každodenní starosti vás naučí vyrovnat se se slávou, která je v naší profesi ošemetná a často pomíjivá. Když jsem začala po šesti letech znovu pracovat v divadle a točit - přišla třeba komedie S tebou mě baví svět - narodila se mi Adélka. Takže jsem zase měla jiné starosti, než jestli mě někdo poznává, nebo ne. Byla jsem s ní tři roky doma a žila jsem život mámy. Nikdy jsem času stráveného s dětmi nelitovala. I když to byl po návratu v obou případech dost těžký start. V divadle se objevily nové mladší kolegyně a pochopitelně chtěly hrát,“ říká bez hořkosti.

Na kafe s Maciuchovou

Kamarádky mezi kolegyněmi nemá, až na pár výjimek, herečky se spolu totiž moc nekamarádí, vidí jedna v druhé konkurentku. „Karolína Slunéčková, milá a veselá kolegyně z naší vinohradské šatny, mi kdysi řekla: Mezi kolegyněmi přítelkyni nehledej! Ale přece jen mi jedna z tehdejšího angažmá zbyla. Hanička Maciuchová. Jednou za čas se scházíme a probereme, co je nového. Měly jsme donedávna společnou přítelkyni, herečku Věru Bublíkovou. Seznámila jsem se s ní díky Miloši Kopeckému. V jednom z mých prvních filmů jsem s ním měla tančit v nějakém baru z první republiky. Když mě spatřil, jak jsem vyšla z maskérny, s loknami a nalíčená na tu dobu, zvolal: „Ježíš, vy vypadáte jako Bublíková zamlada!“. Řekla jsem si, že ji musím poznat, abych viděla, jak budu vypadat za pár let. Když jsme se konečně setkaly při jednom natáčení, hned jsem jí šla říct, co o mně prohlásil pan Kopecký, a ona na to: „Chudinko!“ Měla svérázný smysl pro humor. Od té doby jsme se přátelily. Když jsme začali zkoušet na Fidlovačce, přizvala jsem ji ke spolupráci. Byla šťastná, že se zase vrátila do divadla a prožila s námi ještě kus hereckého života,“ vzpomíná Eliška.

Bouřlivé mládí vzorné Elišky

Její herecké mládí bylo ale řádně bouřlivé. V mládí prý Balzerová střídala partnery ve velkém a užívala si, co to šlo. „Prostě jsme si jako studentky urvaly z večírku nějakého hezkého kluka, a hotovo,“ řekla odvážně v magazínu MFDnes Balzerová. Dokonce mohla udělat štěstí venku.  „Spolužačka Jana Švandová se měla vdávat do Švýcarska, já do Švédska. Ten můj Švéd říkal, že už tam máme nachystaný byt. Ale nemohla jsem. Svou povahou jsem totiž dost věrná. Lidem, divadlu Na Fidlovačce i místům, která mám ráda." K uklidnění v životě Elišky Balzerové došlo v 70. letech, kdy poznala svého budoucího manžela, producenta Jana Balzera. S ním se později dočkala i svatby a pořídila si dvě děti.

S manželem je již 40 let

A jsou spolu více než čtyřicet let. „Je to jednoduché, musíte potkat toho pravého. Můj muž mě hodně ovlivnil. Já jsem byla taková zarputilá moravská palice a on mě naučil dívat se na věci s nadhledem a humorem. Zasmát se sám sobě je někdy nejlepší řešení. Mám prostě štěstí, že mám vedle sebe celý život chlapa, který si ví rady,“ usmívá se Eliška. 

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh na . 

Vložil: Dáša Vrchotová