Fatální datum 17. listopad. Život jedné z nejlepších českých hereček je plný těžkých zkoušek osudu: Strmý pád z vrcholu, tragická smrt syna, kterou si klade za vinu, a krycí jméno Klára...

Foto: Hans Štembera

Popisek: Vlasta Chramostová letos na akci Srdce pro Václava Havla

Díky tomu, že je Vlasta Chramostová fenomenální herečkou a její výkon ve filmu Spalovač mrtvol patří k těm vůbec nejlepším v dějinách naší kinematografie, dočkala se hvězdných okamžiků i poct. Ale vždy jen na čas. Jen co si v životě užila trochu úspěchu a štěstí, musela čelit novým a novým zkouškám osudu. Navzdory tomu, že dlouhá léta nesměla hrát, se ale největší tragédií jejího života stala smrt jediného, pouze čtyřletého syna. Kvůli spolupráci s tajnou bezpečností navíc uvažovala o sebevraždě.

Jako by smrt malého dítěte nebyla tím nejhorším, s čím se musela během svého života vyrovnávat,  léta žije s pocitem viny. Malý Konrád totiž zahynul na následky autonehody, kterou zavinila ona sama.  Za to, že vše nakonec přežila, vděčí jisté „otužilosti“. První drsnou lekci dostala již za války, nemohla dokončit školu a  namísto toho byla nucena pracovat v německé fabrice. Po válce se na ni načas usmálo štěstí a splnila si sen stát se herečkou. Díky svému mimořádnému talentu se dokonce stala členkou Národního divadla v Brně, odkud záhy zamířila na pražské Vinohrady. A tak jako většina poválečných umělců i ona podlehla  budovatelské atmosféře a  dokonce se provdala za kovaného komunistu. Ten se ale nakonec stal jednou z mnoha obětí čistek v době Slánského procesu. A její kariéra tak byla poprvé v jejím životě ohrožena z politických důvodů.

Krycí jméno Klára

Aby toho nebylo málo, začala ji pronásledovat tajná bezpečnost.  Několikrát se z námluv ze spolupráce snažila pod různými záminkami vykroutit, ale nakonec to neuhrála a tajné bezpečnosti se upsala pod krycím jménem Klára. Jak těžké bylo tomuto vábení odolat, vědí pouze ti lidé, kteří mu čelili, v umělecké branži to byl téměř každý, kdo něco znamenal. Na rozdíl od většiny svých kolegů se však z této černé kapitoly svého života nevylhávala a ve své životopisné knize spolupráci  nepopřela. Mrazivě upřímně přiznala, že chtěla být jednou v životě šťastná. Když navíc vstoupila do strany, začalo se jí skutečně dařit. Jenže vysněný pocit štěstí za pět let zcela eliminovala právě největší tragédie jejího života, smrt malého syna.   A brzy nato přišel další zlomový okamžik, srpnová okupace. Zděšená z toho, co se stalo, okamžitě vystoupila ze strany, což logicky znamenalo pracovní problémy a ústup z výsluní. Namísto Prahy se musela spokojit s hraním v Chebu. Ale i na oblasti na sebe upozornila jako vynikající herečka svým výkonem v hlavní roli Brechtovy Matky, ženy, která přijde o své děti.  Jenže v roce 1973 dostala (společně s Pavlem Landovským a režisérem Pavlem Juráčkem) zákaz vystupovat úplně. Nelze se divit, že nakonec skončila na psychiatrii a celá léta čelila mnoha různým zdravotním potížím.

Fatální 17. listopad

Když se vzpamatovala z nejhoršího, začala společně se svým mužem, kameramanem Stanislavem Milotou, organizovat legendární bytové divadlo ve svém pražském bytě. V okamžiku, kdy  s manželem podepsala Chartu 77, byl jejich život  na dalších dvacet let zpečetěn. Aby se uživili, vyráběli a prodávali lampy. Je až neuvěřitelné, jak fatální význam má v jejím životě 17. listopad. Tento den se totiž přesně před devadesáti lety narodila a  17. listopadu 1989 prožila okamžiky  znovuzrození. Ale když se po revoluci mohla vrátit do Národního divadla, opět si štěstí užila jen nakrátko. Brzy totiž vyšlo najevo, že figuruje v Cibulkových seznamech spolupracovníků Stb. Z této třetí životní rány se už prakticky nevzpamatovala a přiznala, že chtěla spáchat sebevraždu. Její poslední velkou rolí se stala Babička v Národním divadle. Na otázku novinářů, jak ji chce zahrát, odpověděla: „Oči, které hodně plakaly, lépe vidí.“

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh na .  

Vložil: Adéla Hofmanová