Story jako z filmu: Okradl gangstery o miliony – a přežil

Foto: Profimedia.cz

Popisek: Ilustrační foto

PŘÍBĚH S Richardem (jméno bylo samozřejmě pro účely článku změněno) jsme se setkali v jednom z pražských nočních podniků, kde pracuje jako vyhazovač. Neměl mnoho času, ale ochotně se se mnou podělil o svůj příběh, který je jako vystřižený ze starých gangsterských filmů. Kdysi, v devadesátých letech, se totiž udála jedna historka z podsvětí.

„Za komoušů bylo strašně jednoduchý přijít k penězům, když člověk věděl, jak na to. Šmelilo a handlovalo se se vším. Stačilo někde nakoupit naprostou hovadinu, třeba plastový lžičky, a ve velkým je dovézt tam, kde žádný nebyly. A bylo vyděláno. A pak samozřejmě valuty... Výsledkem bylo, že když přišla revoluce, mělo dost vexláků solidně nahrabáno," popisuje Richard, jak kdysi přišel ke svým prvním penězům. A nejen on – spolu s ním i spousta jeho známých.

„Ve společnosti, kde jsem se pohyboval, prachy fakt nikomu nechyběly. A devadesátky byly na různý příležitosti bohatý. Kde kdo chtěl zakládat hernu, bordel... hodně se podnikalo, dělaly se různý podvody. Já byl mladej a blbej, tak jsem si řek, že přijdu hodně lehko k penězům. Jasně, dneska už bych to neudělal, ale tehdy byla jiná doba..."

Stěžejní bylo získat si důvěru

„Já nikdy nebyl žádná extra hlava. Můj plán byl v podstatě jednoduchej. Chtěl jsem si získat důvěru, reputaci dobrýho dlužníka."

K čemu že by Richardovi taková reputace mohla být? Využil trochy psychologie a touhy lidí po lehkém zisku.
„Dělal jsem to jednoduše. Vždycky jsem si půjčil prachy od někoho, kdo je měl. Že potřebuju na nějakej byznys, a že je druhej den přinesu zpátky. Měl jsem něco našetřeno, takže jsem druhej den přicházel prachy vracet se stejnejma bankovkama, co jsem si půjčil, a ke každý sumě jsem ze svýho přidával ještě deset procent. Příště mi každej půjčil víc, když jsem chtěl, protože jsem těch deset procent navíc dával vždycky."

Patnáct let na útěku

K čemu že všechno to úsilí a výdaje Richardovi byly? Jednoho dne se konečně rozhodl uskutečnit svůj plán. „Vyrazil jsem do města, a půjčil jsem si od všech, kdo mi byl ochotnej prachy dát. A protože jsem vždycky druhej den vracel a ještě přidával deset procent, půjčil mi skoro každej. Většinou to byli mafiáni. Vlstníci kasín, heren, bordelů... Nevím přesně, kolik jsem tehdy vybral - jestli to mohly být dva miliony? Na tehdejší dobu dost peněz. No a pak jsem zmizel, musel jsem."

Richard se zrkátka vypařil – a s ním i peníze. To samozřejmě naštvalo jeho věřitele, ale Richard měl štěstí.
„Měl jsem kliku. Patnáct let jsem byl mimo Čechy, všude možně. V Anglii, v Austrálii, ve Francii, v Americe... když prachy došly a situace se uklidnila, vrátil jsem se sem. Mohl jsem, tou dobou totiž bylo dost lidí, co jsem je okradl, mrtvejch. Devadesátky byly divoký."

A proč po Richardovi nepátrala policie? „Policajti po mně nešli, protože nikdo nenahlásil žádnou škodu. Všichni věděli, odkud ty prachy jsou a nikdo neměl zájem na tom, aby do toho policajti začali šťourat."

Co dál?

Teď Richard žije slušným životem, normálně pracuje a vyhýbá se problémům. „Část peněz, co jsem tehdy ukradl, jsem vrátil. Dneska mám rodinu a děti a nestojím o žádný potíže. Je to uzavřený. Mám i čistej trestní rejstřík."
Na otázku, zda by něco takového provedl znovu, odpovídá: "Ani nejmenší náhodou. Říkal jsem, že jsem byl mladej a blbej. Taky mi to projít nemuselo... měl jsem kliku. A těch patnáct let v cizině bylo strašnejch."

Zaujal Vás tento článek? Posílejte nám svoje názory i podněty na ');! Těšíme se na ně.