Německo bývalo čistá země. Dnes je plná odpadků, říká o problému s migranty spisovatel. Většina Němců má muslimských uprchlíků už plné zuby, dodává pro ČRo

Foto: Youtube, repro

Popisek: Luděk Frýbort žije v Hannoveru

Sám byl emigrantem, před 40 lety utekl do Německa. Současnou imigrantskou vlnu ale vnímá velice kriticky, podle spisovatele Luďka Frýborta muslimové do Evropy prostě nepatří. O svých názorech na německou politiku i národní povahu mluvil v rozhovoru pro Rozhlas.

Ohledně přijímání migrantů z muslimských zemí není ale skeptický jen on, říká, že většina Němců už jich má plné zuby. „Navštívil jsem jedenáct muslimských zemí, z toho sedm arabských. Dnes bych doporučil tři: Maroko, Jordánsko a Omán. Všechno monarchie. Je vidět, že ti lidé potřebují jakousi přirozenou autoritu. A když ji nemají, tak začnou vyvádět,“ říká spisovatel a novinář.

Německo bývalo čistá země

„Ukazují se následky toho poněkud překotného stěhování národů. Naráží na sebe dvě kultury, každá se svými představami a svými hodnotami a ono z toho vychází samozřejmě pnutí. Když jsem přišel do Německa, byla to krásná, čistá, pořádná země. Dneska je plná odpadků,“ stěžuje si na politiku kancléřky Merkelové.

Uprchlíci nemají co nabídnout

Oproti tomu, kdy do Německa odešel on, s vysokoškolským diplomem a chutí pracovat, je to dnes prý hodně jiné. „Jiná situace nastává teď, když většina přistěhovalců nemá, co by na pracovním trhu nabídla, není ochotná se nějak angažovat nebo přizpůsobit. Potom zůstává sedět na sociálních penězích, což vzbuzuje nechuť. Nechci říkat nepřátelství, to je příliš ostré slovo, ale odstup a odpor. Opravdu jsem docela rád, že jsem takto stařičký kmet a už se těch úplných konců nedožiju,“ končí trpce.

Třeba jim dojde, že jim převaděči lhali

Podle něj existuje jediná šance. „Vidím jednu naději v tom, že většina přistěhovalců zjišťuje, že to není všechno tak zlaté, jak jim převaděči namluvili. Budou informovat lidi nebo svoje příbuzné doma, že to není taková sláva. To by mohla být určitá naděje, že by se ten příliv trochu zploštil,“ doufá Frýbort.

Německo není jednotné

Německo podle něj není v názorech ani zdaleka tak jednotné, jak to z Čech vypadá. „My mluvíme pořád o Německu. Avšak Německo jako jednotná země existuje 140 let. Předtím 1000 let to byla sbírka státečků, svobodných biskupství, svobodných měst, vévodství, království, všeho možného a do dneška je to znát.  Třeba Bavorsko je k současné situaci mnohem kritičtější než sever. Je to dáno povahou. Neexistuje nějaká jednotná německá povaha. Pořád jsou to Bavoráci, jsou to Prusové, i když si tak neříkají. V Bavorsku v Alpách spadla kdysi lavina. A dneska tam stojí štítek, že na tomto místě zahynuli Zwo Leute und ein Preis. Dva lidi a jeden Prus,“ vypráví spisovatel.

Euforie je pryč, přišly deziluze

Podle něj tak 80% Němců o uprchlíky nestojí. „Ta euforická nálada, která ale nezasahovala celou společnost, a která ještě byla po tom loňském září, když paní Merkelová otevřela stavidla, tak ta ustupuje deziluzím. A lidi, kteří tomu byli přátelsky nakloněni, jsou dneska na rozpacích.“ Lidé se prý jen nechtějí na veřejnosti vyjadřovat.

Už se o tom smí i psát

Něco se prý ale už mění. „Například v německém tisku se objeví názory, které by se ještě před půl rokem objevit nemohly. Kritický postoj nebo obavy z toho, co si počneme s uprchlíky, jak je máme integrovat, jak se vůbec dají integrovat. Co nás to bude stát, protože ta legrace není zadarmo a k čemu to povede. To už se začíná objevovat na stránkách zavedených seriózních listů a to je, řekl bych, počátek kritické diskuze.“

Hnědá pakáž nebo ti, kdo říkají pravdu?

Ta prý původně vůbec nebyla možná. „Ještě předseda sociálně demokratické strany, pan Sigmar Gabriel, nesouhlasné hlasy označoval termínem Braunes Pack. Jako hnědá pakáž. Hned byl každý, kdo nesouhlasil, fašista. Tohle se mění,“ konstatuje Frýbort.  „Od toho vítacího projevu paní Merkelové, to bylo loňské září, už krajina vypadá trochu jinak. Takže já bych očekával spíš než, že by byly nějaké extrémy, že bude pokračovat a sílit diskuze.“

Jsou moc plodní

Škoda podle něj už ale vznikla. „Multi-kulti tady je, toho už se nezbavíme. A bude to spíš pokračovat a sílit, protože i kdyby nebyl další příliv přistěhovalců, tak už jenom ten obrovský rozdíl mezi plodností těch dvou kultur způsobí, že jednou to tady bude půl na půl a pak to bude pokračovat ještě dál. Pokud mezi tím nedojde k nějaké příšerné katastrofě,“ bojí se spisovatel.

Přemnožili se, tak migrují

Pravým důvodem migrace je podle něj něco jiného, než válka. „Tím je neskutečné přemnožování. Je to víceméně skoro všude mimo Evropy a Severní Ameriky. Třeba Jemen během posledního půlstoletí zvětšil počet obyvatel na sedminásobek, v Egyptě přibývá každým rokem milion lidí. Když Napoleon v Egyptě nařídil sčítání lidu, došlo se k číslu 2,5 milionu, dneska je to 90. Tak my teda z bolavého srdce přijmeme několik tisíc postižených lidí. To na té věci ale naprosto nic nemění, protože tolik se narodí za půl dne,“ říká.

Kdo se zvládne přizpůsobit?

Sám má za sebou zkušenost uprchlíka ze socialistického Československa. „Ovšem jakožto uprchlík bych nikomu nedoporučoval stěhovat se do země naprosto odlišného životního způsobu. Já jsem skončil v Německu. Někteří skončili v Austrálii, v Kanadě, na Novém Zélandě, v tehdejší Jižní Africe, čili ta integrace byla relativně snadná a i tak to mnoho lidí nepřekouslo.  Znám lidi, kteří neustále jenom vzpomínají na vlast. Nic jim nejde pod fousy. Ta integrace není věc pro každého a není to věc snadná ani za těch okolností, že to je opravdu jenom otázka jazyka a trochu přizpůsobení místním obyčejům,“ mluví z vlastní zkušenosti.

Není šance na integraci

Lidi, kteří odcházejí do oblastí jiného životního způsobu, jiné životní filozofie, jiného a velmi teda imperativního náboženství, podle něj nemají naději na integraci. „Mohou přežívat. Když jsou podnikaví, můžou si otevřít krámek se zeleninou, rajčaty a prodávat a nějak žít. Nebo si najít nějakou podřadnou práci, ale nikdy se s tou zemí nesžijí. Nikdy. A ani jejich potomci,“ tvrdí.

Křivda druhé generace

„Ukázalo se, že přistěhovalci z Blízkého Východu ta první generace, to byli pilní lidé, kteří si chtěli vydělat peníze. Ještě měli představu, že s těmi penězi se vrátí a tam si zařídí nějakou živnost, z velké části to také udělali. Byli poctiví, pracovití, neotravovali, snažili se přizpůsobit.“ Jenže je tu další generace. „Druhá generace se už začíná cítit ukřivděná, upozaděná a už se objevují sklony ke kriminalitě a k násilí. Jestliže je dneska v některých západních městech na pováženou vyjít večer na ulici, tak je to ohrožení potomky kdysi hodných, tolerantních, pracovitých tatíků, kteří nemysleli na nic jiného, než aby se jaksi trochu pozvedli,“ konstatuje.

Rozdíl mezi uprchlíky ze socialismu a těmi dnešními je podle Frýborta hlavně v představě o roli v hostitelské zemi. „Já jsem věděl, že se budu muset přizpůsobit. Že to, co projde domorodcům, neprojde mně jako cizinci. Že budu muset přijmout životní způsob poněkud odlišný od toho, na co jsem zvyklý.“ 

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh na .     

Vložil: Dáša Vrchotová