Slabé ego, prospěch a narcistická zloba v politice… Známá psychiatrička popisuje patologické jevy, které nalezla mezi našimi politickými špičkami. Můžete hádat, na koho všeho míří

Foto: Youtube, repro

Popisek: Pohled ze Sněmovny na Pražský hrad

„Jsme malý národ a naše národní ego je slabé, vratké a neuspokojené. Rádi bychom byli hrdí a nezávislí, ale moc nám to nejde. Touhu po významnosti máme, ale jsme na to příliš připosraní. Naše politická reprezentace je toho bohužel obrazem,“ píše MUDr Zuzana Krausová, známá pražská psychiatrička. A pokračuje…

Člověk se slabým egem může být v podstatě slušný, ale jen za příznivých podmínek. Pod tlakem se přizpůsobí a zaleze. A je-li takový člověk se slabou osobností méně slušný, chová se křivácky tam, kde je mu to umožněno: obvykle podlézá silným (mocným),  podvádí,  na slabší a znevýhodněné si troufá. Je to přirozená biologická tendence, jejímž cílem je přežít, zachovat si vydobyté pozice a eventuelně získat nové, lepší. U našich opičích příbuzných je to mnohem zřetelnější. Jako lidé ale máme výrazně rozvinutější čelní mozkový lalok (hlavně jeho oblast zvanou prefrontální kůra). Díky tomu jsme schopni předvídat, plánovat, řídit se etickými normami a rozhodovat se za určitých okolností i proti svým biologickým pudům a choutkám. A právě to, jak morální rozhodnutí činíme a kde máme hranice přizpůsobivosti, je převážně v našich rukou.

Politické špičky vykazují známky služebné mentality

Naše politické špičky skýtají z tohoto hlediska smutný pohled. Vykazují známky služebné mentality: klaní se a ustupují tam, kde je na ně tvrdě zatlačeno (a hrozí nějaký „trest“). Tam, kde se k nim chovají tolerantně a slušně, se staví do opozice a furiantsky vykřikují, že si nenecháme nic diktovat. Klasická ukázka: „EU nám nebude nařizovat, co a jak máme…“. Víme, tedy politici vědí, že si to na tomto fóru mohou dovolit. Členové EU jsou demokratické státy, budou s námi jednat slušně, dotace nám hned tak neseberou, tak se nebojíme a pokřikujeme. Přijde-li ovšem tvrdší postup, např. ten čínský, s hrozbou konkrétních sankcí, radši budeme opatrní a servilní. (Těmi sankcemi nemyslím škody pro naši ekonomiku, to je zřejmě jen zástěrka pro jiné, mnohem osobnější zájmy: strach o vlastní pozice.) Je jasné, že politik musí tančit mezi vejci, tak je to všude. Asi si nedovedeme plně představit, jakým tlakům musejí lidé ve vrcholné politice čelit. Slabé charaktery to nezvládají.  Politik ale není – tedy neměl by být- úředník. Svou práci (?) si zvolil dobrovolně, jejích výhod rád využívá, tak by měl mít taky zodpovědnost a aspoň nějakou morálku.   „Politický pragmatismus“ musí mít   své hranice. (Pokud tedy politik není grázl a jde mu aspoň trochu i o věc samotnou.)

Kvůli věcem naléhavým nezanedbat věci skutečně důležité

I v politice platí známé pravidlo: Kvůli věcem naléhavým nezanedbat věci skutečně důležité. Státníka od průměrného politika odlišuje (mimo jiné) právě i schopnost nejednat vždy jen na základě krátkodobé výhodnosti, mít vizi a odvahu, umět v rozhodné chvíli stát za svým přesvědčením. Umějí to naši političtí představitelé? Např. Daniel Herman ano. Tři sociální demokraté na klíčových postech  (B.S., J.H. a M.Š.) ne. Proč tak spěchali s devótním prohlášením vůči Číně?  Občana napadá, že mají pravdu někteří novináři a že  jde patrně o ekonomicko-politické zájmy určitých skupin a finanční podporu kampaně. (Od těch skupin, zřejmě). Volby se blíží...

A narcistická zloba?

To bychom měli slabé ego a prospěchářství. A co narcistická zloba, třetí pojem z titulku? Narcistické osobnosti jsou v politice všude, některé ovšem rozbují do extrémních psychopatických podob. Takový politik se pak stává opravdu nebezpečným - úměrně výšce pozice, kterou zastává. Maligní narcisté jsou nebezpeční všude, kde se objeví, ale ve vedoucím postavení dokážou napáchat katastrofické škody. Narcistický psychopat  vše hodnotí pouze optikou „je to dobré pro mě?“, „jsem dostatečně uctíván a vážen?“ apod.  A podle toho se chová, v maličkostech i ve věcech zásadního významu. Silně narcistický člověk v politice má především jeden zájem: prosadit sám sebe, stát se alfa samcem, mít moc a okruh dvořanů. Pokud toho dosáhne a na výsluní moci chvíli setrvá, ztrácí většinou postupně schopnost reálného pohledu na svět i na sebe sama. Jsme toho u vrcholných politiků svědky často a někdy je to až komické, pokud by to ovšem nebyla tragédie. Je potřeba ještě zdůraznit,  že to narcis povětšinou nedělá vědomě.  Jinak vnímat a chovat se neumí.  Často je na vědomé úrovni přesvědčen, že vše dělá pro dobro věci, pro lidi, pro stát, pro svou stranu atd. (tzv. racionalizace). Proto také není schopen náhledu na sebe sama a tudíž ani změny. V psychiatrické/psychoterapeutické praxi je běžné, že v rodině narcisty se léčí všichni kolem něj, jen on sám ne. On je přece v pořádku… Pokud to posuneme na celospolečenskou úroveň, je to něco podobného.

Patologická potřeba být chválen a obdivován

Narcistova potřeba být chválen a obdivován (a nebýt kritizován) je permanentní a neukojitelná. Musí se sytit stále znovu a znovu, asi tak jako musíte pořád přikládat do kamen, pokud chcete, aby bylo teplo. I narcistická osobnost potřebuje stále přikládat pod své ego. A pokud jí v tom bráníte – např. jí stojíte v cestě k dosažení cíle nebo o ní dokonce pochybujete či jí odporujete, nastane jev zvaný narcistický vztek: nepříčetná zloba, snaha ublížit a pomstít se za každou cenu. Pokud to nejde hned, osolí vám to při vhodné příležitosti později, protože všechna skutečná i domnělá příkoří pamatuje a neodpouští.

Enormní ctižádost, nekritičnost, zloba a pomstychtivost, to skutečně nejsou ideální vlastnosti pro politického leadera (nebo spíš pro člověka na místě politického leadera). Problémem přitom zdaleka není jen on sám, ale také lidé, kterými se obklopí a vybaví je pravomocemi. Chorobně narcističtí politici ve vedoucích funkcích se obvykle obklopují slabými a pokřivenými charaktery, protože jen ty jsou schopny a ochotny hrát s nimi jejich hru. Schopní a slušní lidé se do takové party nedostanou nebo v ní příliš dlouho nevydrží. Tak se vybuduje hierarchie anomálních osobností a občan se pak diví, jak se tohle sakra mohlo stát.

Buďme proto opatrní na narcisty v životě i v politice. Nenechme se oblbnout jejich případným šarmem, vtipností či jinými mimikry. Naštěstí žijeme v demokracii a můžeme si své zástupce volit.

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh na .     

Vložil: Anička Vančová