Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Je to trapas. Každý si ho dává na vlajku, do hesel, na dům… A vždy s politickým cílem. Takže Havel vlastně po smrti bojuje za žijící kamarády, usilující o své trafiky, podotýká mediální analytik

10.10.2016
Je to trapas. Každý si ho dává na vlajku, do hesel, na dům… A vždy s politickým cílem. Takže Havel vlastně po smrti bojuje za žijící kamarády, usilující o své trafiky, podotýká mediální analytik

Foto: Hans Štembera

Popisek: Mediální analytik Petr Žantovský

Jen omílané moralizující fráze a prázdný myšlenkový souhrn divadelníka na politické pozici, tak vzpomíná Petr Žantovský na prvního českého prezidenta Václava Havla. Za trapas pak mediální analytik považuje to, co se odehrálo kolem nedožitých Havlových osmdesátin. Našel však i zásadní konstatování, v němž se poukazuje na černobílé vidění světa jako na neblahé dědictví posledního československého prezidenta. Jeho vinou se podařilo do společenské debaty zasít představu o věčném střetu dobra se zlem, pravdy a lásky se lží a nenávistí.

Mediální ohlédnutí za uplynulým týdnem nemůže Petr Žantovský začít ničím jiným než tím, co se odehrávalo kolem nedožitých osmdesátých narozenin posledního československého a prvního českého prezidenta Václava Havla. „Člověk z toho musel mít pocit, že se neděje nic jiného, než že by pan prezident Havel oslavil osmdesáté narozeniny. Z lidského hlediska je samozřejmě smutné, že se jich nedožil. Na druhou stranu ta neuvěřitelná vlajkosláva a ty trachtace, které ideologicky pořádala média, jsou dost neuvěřitelné a velice silně připomínají takové to tatíčkování za první republiky,“ uvádí pro ParlamentníListy.cz mediální analytik Petr Žantovský s odkazem na prvního československého prezidenta.

Při vyhledávání v Národní knihovně podle věcných hesel u jména Tomáš Garrigue Masaryk zjistíme, že sám napsal několik desítek publikací. „Ale o něm byly napsány stovky, ne-li tisíce publikací, které měly v průběhu první republiky a ještě krátce po druhé světové válce velmi rozmanitou úroveň. Na jedné straně vyšla poměrně velmi dobrá kniha Emila Ludwiga Duch a čin, na druhé vycházely neskutečné blbosti a bláboly, knihy Tatíček ve fotografii, kde se umocňuje vlajkosláva a celé to zbožštění pana prezidenta Masaryka, to jsou všechno takové moderní mytologie. My to tu máme, bohužel, tradičně napříč režimy, protože úplně podobné mytologie a tance se potom dělaly kolem Gottwalda a dalších rozmanitých papalášů,“ připomíná mediální odborník.

Od vládnutí máme elity, ty vždy všemu rozuměly lépe

Jestli by se to Václavu Havlovi líbilo, kdyby se na slávu kolem svého výročí díval, vědět nikdo nemůže. „Ale je pravda, že to je trapas. To, jakým způsobem skloňuje každý jméno Havel, jak si ho každý přizpůsobuje svým účelům, jak si jím každý ospravedlňuje svoje vlastní ideologie nebo svoje vlastní politické zájmy, jak si přisvojuje Havla, jeho dílo nebo to, co vydává za jeho odkaz a za jeho myšlenky, tak to je skutečně politický kýč. Protože Havel nebyl nikdy politik, vždy byl jenom divadelník na politické pozici a ve své době to sehrávalo určitou roli. Jistě byl charismatický, určitě měl velký počet spontánních a spíš emocionálně motivovaných než rozumem odůvodněných příznivců, protože racionálně vzato jeho myšlenkový souhrn byl poměrně dost prázdný,“ tvrdí Petr Žantovský.

V jeho jádru nic zásadního politického nebylo. „Byly tam jenom moralizující fráze a takové ty etické etalony, ale nic opravdu politického, co by se dalo nazvat politikou prezidenta Havla. Jo, něco jiného je nepolitická politika. To sice nevymyslel, to je mnohem starší pojem, on si ho pouze přisvojil a udělal si z něj vlajku a neustále to omílal. Ale když se dnes člověk podívá na politickou realitu, tak má dojem, že na Havlova slova, bohužel, zdůrazňuji slovo bohužel, pomalu dochází. Protože o čem byla nepolitická politika podle Havla? Inu o tom, že vládnout mají elity, protože demokratičtí voliči, řekněme ten plebs, který chodí k volbám, tak ten tomu přece nerozumí, není možné mu svěřit rozhodování, není možné mu svěřit ‚vládu věcí tvých, lide‘, jak Komenského slova zpopularizovala Modlitba pro Martu, prostě proto, že od toho máme elity, aby rozuměly všemu lépe,“ ironicky poznamenává mediální analytik.

Koncentrace moci v rukou nikým nevolených spolků

Elity v duchu Havlovy nepolitické politiky byly NGO, nevládní organizace tzv. občanské společnosti. „To je další floskule, kterou omílal od rána do večera v každém svém vystoupení. Občanskou společností zaštiťoval v podstatě velmi politické činy své tzv. nepolitické politiky, což vlastně znamená koncentraci moci v rukou nikým nevolené elity různých takzvaných neziskovek. Dnes vidíme, že všechny ty Evropské hodnoty a podobné spolky, které jsou velmi vydatně krmeny z veřejných zdrojů, nevzešly z žádných voleb, nemusely o své místo na slunci a v rozpočtu státních organizací s nikým bojovat, nemusely přesvědčovat voliče o kvalitách svých myšlenek a o tom, že přinášejí skutečné dobro,“ upozorňuje Petr Žantovský.

Aniž by něco takového musely podstupovat, tak si to zařídily jinak. „Přes nějaké konexe, v daném případě přes různé Koláře, Zieleniece a takové podobné, si zařídili to otevřené vemeno. A z toho otevřeného vemena sají a pouštějí do světa ideologii, která je ideologií nějaké velmi silné mocenské skupiny zčásti v Bruselu a zčásti za velkou louží. To přece nejsou žádné občanské spolky, které se starají o děti, seniory, postižené, minority, nemohoucí, sociálně handicapované a tak dále, to jsou prostě mocenské spolky, které usilují zcela jednoznačně o prosazení naprosto konkrétních politických myšlenek. A takhle si Havel představoval tu nepolitickou politiku, že budou vládnout elitní jedinci jako on a jeho kamarádi,“ vysvětluje mediální odborník.

Po smrti bojuje za své žijící kamarády, usilující o své trafiky

Samozřejmě měli být ve svém vládnutí posilováni, podporováni a propagandisticky vyzdvihováni zmíněnými „nepolitickými politikami“ těch občanských společností. „Tedy těch nejrůznějších sdružení, těch Jandů, těch Evropských hodnot a tak dále. To je přesně ono. Tuhle nemoc současné demokracie odhalil Václav Klaus už před několika lety, ještě když byl prezidentem, a na jeho slova opět došlo. Ale je smutné, že nejsme schopni se nějakým způsobem poučit. I když někde vidíme jasnou, zřetelnou a odůvodněnou analýzu nějakého problému, tak nejsme schopni mu zabránit. Naopak se ženeme z extrému do extrému a necháme všechny tyhle síly, aby nad námi vládly. A v této situaci dnes jsme,“ lituje Petr Žantovský.

Aby pouze nementoroval Havlův odkaz, tak přechází k tomu, co ho v souvislosti s prvním českým prezidentem v médiích zaujalo. „Po dlouhé době to byl Deník Referendum, kam obvykle nechodím pro myšlenkové inspirace. Tentokrát mě tam velice zaujal článek Jana Grubera, který se jmenoval ‚S Havlem na rtech jde vždy o dobro‘. Vyšel už dříve, ale nyní ho k výročí připomněli. Je v něm spousta velmi důležitých vět. Autor si všímá toho, jak si Havla každý dává na vlajku, do hesel, jak se s ním Daniel Kroupa oháněl při své kandidatuře do Evropského parlamentu v roce 2014, jak se jím Karel Schwarzenberg oháněl ve své volební kampani nebo jak si ho s dalajlamou Bursík vyvěšuje na svůj dům ve Sněmovní ulici. A vždy je to s nějakým konkrétním politickým cílem, takže Havel vlastně po smrti bojuje za své žijící kamarády usilující o své trafiky,“ podotýká mediální analytik.

Havlova neschopnost konsensu je jedním z jeho odkazů

Za podstatnou považuje tuto část Gruberova textu o Havlovi: „Černobílé vidění světa je neblahým dědictvím bývalého českého prezidenta. I díky jeho veřejnému působení se podařilo zasít do společenské debaty představu o věčném střetu dobra se zlem, pravdy a lásky se lží a nenávistí. Právě ona často kritizovaná neschopnost konsensu je jedním z jeho odkazů české společnosti. Neboť politika redukovaná na střet čistoty a špíny nemůže dojít ke kompromisu.“ Považuje ji za zásadní konstatování. „A jsem moc rád, že ho pronesl někdo jiný než člověk typu Václava Klause, že to říká autor z opačného názorového tábora. Tím to v podstatě validizuje, tím potvrzuje pravdivost této teze. Václav Havel vzešel z myšlenkového odkazu šedesátých let, kdy v komunismu, ať už pojednávaném stalinsky, nebo s lidskou tváří, vždy šlo o boj dobra a zla, černého a bílého, třídní boj, chcete-li. A Havel, i když sám komunistou nebyl, nepřekročil stín svého genu ze šedesátých let,“ míní Petr Žantovský.

Antagonismus dobra a zla v něm zůstal a Havel ho živil celá devadesátá léta i ještě v novém tisíciletí. „Protože ten svět takhle viděl. Viděl ho jako střet ‚nás, dobrých hochů, co spolu mluvíme‘, té elity, a těch ošklivých, případně hloupých, kteří jsou proti nám a dovolují si nás nějakým způsobem kritizovat a ztěžovat nám to naše vyvolení k tomu, abychom těm hloupým vládli. To je přeloženo do lidovější češtiny, o co šlo v odkazu Václava Havla. Je samozřejmě typické, že takhle natvrdo to řekne tu a tam internetové médium, ale mainstreamová média ne. Ty vlajkoslávy, ty neskutečné tirády, které provozovali v České televizi i jinde, se mi ani nechce zmiňovat. Je to takový návyk českého novináře, kam vítr, tam plášť, vidím tribunu, tak tam mávám a věřím, že budu spatřen a budu při svém velkém angažmá za něj odměněn. Tak to je taková prodejnost českého novináře,“ poukazuje mediální odborník.

Lukáš Petřík

 

Psali jsme:

Málo bylo Havla! Nebo dost? Nedají pokoj, dokud ho všichni nebudou nenávidět, píší čtenáři. O koho jde? Sluníčkáře, pražsko- i brněnskokavárníky, pravdoláskaře…?

Tajemství Václava Havla. Je toho plný internet. Všichni vědí, co by si teď prezident myslel, co by řekl, eventuálně napsal. Dokonce, milí spoluobčané, z čeho by prý zvracel. Mno…

Budeme mít dalšího svatého Václava? Kult Václava Havla nabírá na obrátkách. Byl prý výjimečnou duší v historii lidstva a rockovou hvězdou na světové politické scéně. Jenže...

Měla jen měšťanku, přesto se hubatá žižkovská holka nakonec ocitla až na Pražském hradě. Nikdy se ale nikomu příliš nepřizpůsobovala a Václav Havel musel dokonce ‘překousnout‘, že jich pár let bylo v manželství víc, než bývá zvykem. Tajnosti slavných

 

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh na

Vložil: Redaktor KL