Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
S cestovatelem Milošem Beranem

S cestovatelem Milošem Beranem

... do Číny a dál, za exotikou. Trocha povídání a nádherné fotky

Co zaujalo Jiřího Macků

Co zaujalo Jiřího Macků

Každou středu i neděli něco trošinku hlubšího k zamyšlení od doyena redakce

Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, ať už si myslíte, že byla a bude, anebo naopak

Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosář Ely Novákové

TV glosář Ely Novákové

Co budou dávat v bedně? Víme

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho kulturního redaktora

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A kdy jindy než ve čtvrtek

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Baví ho „kostit“ lidi, o kterých ví, že lžou… Martin Veselovský, který opustil ČT a udělal se pro sebe, vypráví, jak dostal na lopatky Šarapatku a Paroubka. Přiznal také, že kradl železo, aby měl na automaty

05.09.2016
Baví ho „kostit“ lidi, o kterých ví, že lžou… Martin Veselovský, který opustil ČT a udělal se pro sebe, vypráví, jak dostal na lopatky Šarapatku a Paroubka. Přiznal také, že kradl železo, aby měl na automaty

Autor: Facebook

Popisek: Martin Veselovský

Martin Veselovský patří mezi nejuznávanější české novináře a je známý pro svou neústupnost v politických debatách. V devadesátkách moderoval Áčko, později diskuzní pořad Sedmička na TV Nova, Události, komentáře na ČT 24 nebo Dvacet minut Radiožurnálu v Českém rozhlase. V roce 2014 založil spolu s Danielou Drtinovou, Janem Rozkošným a Janem Ouředníkem online projekt DVTV, ve kterém se střídají nejzajímavější tváře současného dění. Jaké to je, dělat online novinařinu? Martin na sebe leccos prozradil v rozhovoru pro magazín ZOOT.

Ve firmě, která provozuje DVTV, je čtvrtinový podílník. Jak je spokojen se svým byznysem? „Podnikatel Veselovský je moc spokojený, protože jak se ukazuje, je vysílání už druhý rok v provozním zisku. Což je něco, v co jsme ani nedoufali. Šlape to celé daleko lépe, než jsme očekávali.“ A přitom ze začátku nijak skvělý pocit neměl. „Když jsme 27. května 2014 začínali, nepovedla se opravdu spousta věcí. Byl jsem z toho v takové depce, že jsem se sebral a šel domů. Myslel jsem si, že se to celé zbořilo. Mám prostě vysokou míru sebekritiky a negativního pohledu na to, co dělám. Někdy je to tak umrtvující, že vlastně nejsem schopný vidět to dobré a šířím špatný pohled na věc všude kolem sebe,“ líčí své nedostatky Veselovský.

Malinké pódium, dva kameramani a já

DVTV je dělané v podstatně menším obsazení, než kdysi Události. „Pro vnějšího pozorovatele to musí vypadat docela legračně. To pódium, na kterém točíme rozhovory, je hrozně malinké. Na něm jsou subtilní fotoaparáty, kolem kterých pobíhají dva kameramani. A za hostem, v mém zorném poli, sedí editor, který má notebook na stole a velkým fontem mi během rozhovoru píše poznámky. Například „Přitlač“, „Jiný směr“. Musí to být stručně, abych to zvládl na jedno mrknutí přečíst,“ popisuje svou pracovní rutinu.

Cílová skupina? No, já to nejsem

Jaká je cílová skupina DVTV? „V televizi, v pořadu Události, komentáře, byla cílovka 35 a výš. Máme pocit, i když to není prokázané výzkumem, že se naše cílovka posunula tak o 10 let dolů, od 20 až 25 let do 35 let. Určitě jsme někoho ztratili, ale získali jsme lidi, které jsme v ČT moc nezasahovali. Je to trochu komplikované v tom, že my čtyři, kteří jsme byli v DVTV na začátku a kteří vlastníme tu společnost, jsme mimo cílovku,“ usmívá se Martin.

Jedeme přes sociální sítě

DVTV by nefungovala bez sociálních sítí. „A to byla mimochodem věc, kterou jsme na jaře 2014 nevěděli. Vůbec jsme to neodhadli. V silných dnech 30 % návštěvnost videí zajišťují sociální sítě, což je úžasná suma. Dnes jsou kolegové, kteří u nás dělají Facebook a Twitter, extrémně důležití. Máme i Instagram, ale ten není tak funkční. Nejvýraznější je Facebook. Můj 150tisícový účet na Twitteru je nic proti Facebooku DVTV,“ říká novinář.

Když ukážu, že někdo lže, je to nejvíc

Základ úspěchu DVTV tkví v rozhovorech. Ty Martina baví ze všeho nejvíc. „Popíšu vám situaci, která je pro mne nejvíce uspokojivá. Je to tehdy, když se podaří na rozhovor opravdu dobře připravit. Mám jeden příklad ještě z České televize. Pan poslanec Šarapatka z Úsvitu byl dozorovat referendum na Krymu. Mluvčí Úsvitu mi mimoděk řekl jméno nějaké organizace, která se na jeho cestě podílela. Hledal jsem a zjistil, že jsou to belgičtí neonacisté. Zjistili jsme si o tom spoustu věcí, večer přišel pan poslanec a říkal, že si nechal zaplatit hotel a letenku. A když jsem ho pak mohl konfrontovat s tím, kdo mu to vlastně platil, co je ten člověk zač a jaké věci hlásá, tak to byl ten moment uspokojení z dobré přípravy,“ popisuje momenty, které ukazují, proč dělá, to co dělá. Baví ho prý totiž „kostit“ lidi, o kterých ví, že lžou.

Ptát se politika na něco, co chce říct, nemá smysl

Je tedy nutné k politikům přistupovat a priori s tím, že lžou? Dá se to na lidech poznat? „To je součást kritického myšlení. K jakémukoli tvrzení od politika přistupujete tak, že mu nevěříte, takže se to dá zkrátit na to, že lže. Když ho máte nakoukaného, můžete to i poznat. Když se někdo začne vrtět a obrazně si ohryzávat nehty, zrudne, začne se zakoktávat, poznáte, že jdete dobrým směrem. U politických rozhovorů je to dobrá cesta, protože ptát se politika na něco, co chce říct, nemá smysl.“

První dostal Paroubka

Tohle prý pochopil už dávno. „Myslím, že to bylo někdy na začátku Dvaceti minut Radiožurnálu. Bylo po volbách, může to být tak deset let zpátky. Při rozhovoru s tehdejším šéfem ČSSD Jiřím Paroubkem jsem pochopil, že umím přemoci takové to, co má v sobě téměř každý člověk, že nechce být nepříjemný na lidi. Ten politik vám nechce něco říct a vy víte, že by měl, protože ho sakra platíte a tak dále. Najednou to z vás spadne a začnete být úplně v klidu. Dotlačíte ho dostatečně daleko a dokážete, že dělá něco špatně,“ popisuje.

Je to souboj

„Politický rozhovor je souboj. A ten je lákavý. Souboj o to, jestli tu situaci přetlačíte na svoji stranu, protože jste přesvědčený, že on má absolutní povinnost něco vysvětlit.“ Proto je rád, že nemá v politice přátele. „Dva lidi z mé minulosti z devadesátek se později stali ministry a je to tak nepříjemná situace, že jsem zapřísahal všechny své kamarády, aby nechodili do politiky,“ směje se.

Slabá stránka? Krásné ženy

Má tenhle vždy korektní pán i slabé stránky? „Když dělám rozhovor se ženou, tak mi někdy do momentu, kdy si připravuji, jak a kudy ten rozhovor povedu, vstoupí to, že je to třeba krásná žena. Je to taková moje slabina, kterou nemám úplně podchycenou. Výsledkem je, že někdy jsou rozhovory se ženou na podobné téma jako s mužem, ale ten rozhovor je jiný. Nevím přesně jak, ale je. Někdy mě to štve, protože mi část kapacity bere to, že se koukám na hezkou, krásnou nebo nějakou jinou ženu,“ přiznává.

Kdo dostal Veselovského?

A kdo při rozhovoru nejvíc zničil jeho? „Nejvíc dokážu vykostit sám sebe. Když pominu nějakou větev, kudy by se ten rozhovor mohl ubírat, když na něco nejsem připravený. V momentě, kdy pak rozhovor běží a já si to uvědomím, klesá mi sebevědomí, jsem na sebe hrozně namíchnutý a mám potíž dovést nějak rozumně rozhovor do konce,“ přiznává Veselovský.

Kvůli automatům kradl

Natočí přes 800 rozhovorů ročně. Jak se odreagovává? Ve volném čase hraje počítačové střílečky jako Wolfenstein a Minecraft. Co na nich baví třiačtyřicetiletého chlapa? „To samé, co mě bavilo v roce 1985, když jsem ve Vrchlabí na náměstí chodil do autobusu s videoautomaty. Ten pocit ze hry je pořád ten samý. Já jsem tehdy na ty hry neměl peníze. S kamarádem jsme po městě kradli železo, nosili ho do sběrných surovin a pak za to hráli na automatech. Lezl jsem do technických služeb a kradl staré litinové futrály na lampy. Tehdy mě videohry strašně bavily. Kvůli tomu, že jsem neměl peníze, tak jsem neměl ty první počítače v osmdesátých letech, co měli všichni naši kamarádi, Sinclair a podobně. Pak mě to načas pustilo. V devadesátých letech jsem investoval do paraglidu a do kola, do různých jiných koníčků, které mi přišly důležité. A nastartovalo se to zase s prvním počítačem, který jsem si koupil sám pro sebe někdy kolem roku 2000. A od té doby hraju. Prostě mě to jenom baví, žádné jiné vysvětlení to nemá,“ směje se Veselovský.

Co by se muselo stát, aby nechal novinařiny a stříleček a šel do politiky? „To se nestane. Představa, že novinář nebo komentátor dělá dobře politiku, je absolutně mylná. Já mám navíc nulovou schopnost kompromisu. Umím se domluvit s lidmi, které mám rád. Nejsem ale schopný dohadovat se s lidmi, které rád nemám,“ říká Veselovský. 

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh  na ');.           

Vložil: Dáša Vrchotová

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace