Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, která pokračuje i v roce 2021

Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

MFF Karlovy Vary 2021

MFF Karlovy Vary 2021

Hvězdy, hvězdičky, róby, filmy i všechno kolem

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Vždyť to by byl průser, co bych hrál, kdybych byl najednou krásnej, děsí se Pavel Liška, nyní herec na mateřské. Oznamuju tímto státu, že jsem ho okradl, dodal k vyprávění o rolích, i ženě a dětech

04.09.2016
Vždyť to by byl průser, co bych hrál, kdybych byl najednou krásnej, děsí se Pavel Liška, nyní herec na mateřské. Oznamuju tímto státu, že jsem ho okradl, dodal k vyprávění o rolích, i ženě a dětech

Foto: Facebook

Popisek: Pavel Liška

Je teď na mateřské dovolené. Jeho partnerka Bára Poláková totiž právě točí v Olomouci film s Miroslavem Krobotem. A tak Pavel Liška tráví čas s malou Ronjou, vaří kašičky a užívá si to. Do toho ale řeší, jestli a jak hrát Švejka. A nedávno prý dostal ještě podivnější nabídku, svěřil se MfDnes.

„Jeden Báry fanda, dentista, který dělá rovnátka, ji pozval na prohlídku a řešil s ní, co by šlo vylepšit. Bára chtěla, abych šel s ní. Když skončili, tak povídá, ať si do křesla sednu já, že se na mě taky mrkne. Koukal a říká: Tak tohle už je trošku jinej případ, hm, hm, tady by to bylo rovnou na operaci. Jak spí? ptal se Báry. Jestli nemám zástavy dechu. Prý mám, řekla Bára. A on povídal, jak je to nebezpečné, že to bývá příčina předčasných smrtelných událostí. Infarkt. Mrtvička. A že si tím zkracuju život a že je možné, že nepravidelný spánek, ty dechové pauzy, že je to tou mojí hubou,“ popisuje Liška.

Co bych hrál, kdybych byl najednou krásnej?

„Prý by mě nejdřív poslal do spánkové laboratoře, kde by zjistili, jestli opravdu spím špatně, pak by to případně řešil operací čelisti. Tohle když na mě vysypal, tak jsem ho začal brát vážně. Pak dodal. Má to takové dvě věci. Dělá se to v celkové narkóze a pak... Změní to taky váš vzhled. Odmlčel se. Ale vždycky k dobrýmu.  A tím to rozhodl. Vždyť to by byl průser, co bych hrál, kdybych byl najednou krásnej,“ děsí se Liška. Vzápětí se uklidňuje. „Je fakt, že u nejzajímavějších postav většinou není potřeba, aby byli krasavci, naopak jsou to lidi nějak vyšinutí, divní, něčím jinak zajímaví a já jsem rád, že díky tomu svému ksichtu můžu hrát tyhle role. Ale pozor, už jsem hrál i mužský fatal. Určitě. Jen si nemůžu vzpomenout, kde,“ směje se.

Švejk přece nemusí být tlusťoch

Krásný tedy už asi nebude. A co tlustý? Měl by hrát Švejka v plánovaném filmu Bohdana Slámy. Bude kvůli roli přibírat? „Ale já nevím, jestli ho budu hrát. A není přece potřeba ztloustnout,“ vymlouvá se. „Tlustý byl Švejk, jak ho máme vžitého podle Josefa Lady, v knize jsem o tom nenašel ani řádku. Je to jen jedna z představ. Když se adaptují jiná klasická díla, hrdinové můžou vypadat pokaždé úplně jinak. Jasně, Cyrano prostě musí mít frňák, protože to hraje zásadní roli, ale Švejkův znak je jeho hlava, jeho mysl, ne břicho. Když jsem tu knížku četl, taky se mi tam často vkrádala ta tlustá postavička, ale snažil jsem se na tu fyzickou podobu nemyslet. Pak jsem se snažil zaostřit, vidět člověka Švejka, fyzicky, ale i jeho duši. A pořád ho mám rozmazaného, nemůžu ho zaostřit. Nejvíc mě na něm baví, že s ním nevíte, na čem jste. Co je humor, co se děje mimoděk, co je finta. Je to liška podšitá, lišák mazanej,“ zaujatě líčí svou roli herec.

Je to apokalypsa

„Bohdan to chce natočit jednoduše tak, jak to Hašek napsal. A hlavní téma je válka. Švejk je o válce. O tom našem pozemském nesmyslu. A o tom, jak s ním naložit. Válka je teď všude kolem nás, je blízko, dotýká se nás. Ve slavném filmu s Rudolfem Hrušínským byla válka jen kulisa, ale v knize je to apokalypsa, tam to řinčí, je to kruté. A v Bohdanově filmu to tak má být taky. Bohdan Sláma říká, že v padesátých letech všichni válku pamatovali a nebylo potřeba ji zdůrazňovat, ale teď to potřeba je,“ myslí si Pavel.

Zahrál si i zloděje

Do kin jdou právě Zloději zelených koní. Je to film na motivy románu Jiřího Hájíčka o hledačích vltavínů, ve kterém hraje jednu z hlavních, ne právě kladných postav. „Kopání vltavínů je opravdu dřina, při natáčení jsme k tomu trochu čuchli. Díry do země za nás dělala samozřejmě technika, ale nebylo to tak, že bychom přišli v rukavičkách a jen markýrovali, byla to i pro nás fuška. Točilo se v noci, v dešti, v zimě, v jámě plné bláta, byli jsme v těch ďuznách celé dny. V reálných místech,“ popisuje.

Pavel Liška ve Zlodějích zelených koní

Vzal syna vykopat si poklad

„Mluvili jsme s kopáči, co se tím živí. S několika jsem se i spřátelil, protože v těch místech mám chalupu. A mám od nich mapku, kde ještě jsou vltavíny! Zrovna minulý týden jsem s nimi byl kopat, vzal jsem Šimona (jedenáctiletý syn z manželství s Kristýnou Bokovou). A našli jsme! Fakt. Oznamuju tímto státu, že jsem ho okradl o několik šutrů, protože to není legální. Byl to zážitek,“ svěřuje se.

Cítil jsem euforii

„Byli jsme s klukama, co kopou už léta, dělají to pro zisk, ale zároveň v sobě mají tu vášeň. Kopali jsme a kopali, oni o tom hodně povídali, držíte v ruce ten šutr starý miliony let, uvědomujete si ten zázrak. Vltavíny jsou fascinující, spojení vesmíru a Země... roztaveného meteoritu a toho, co mu přišlo na Zemi do cesty. Před 14 a půl milionem let! Bum. V Německu to spadlo, v tom žáru se to roztavilo, smíchalo s kousky země a letělo to k nám. Ve vzduchu to ztuhlo a z nebe pak pršely tyhle zelené kousky. A vy pak ten kámen vyhrabete a držíte v ruce. Jako první. Nikdy nikdo před vámi ho neviděl. To je nádhera,“ říká dojatě. „Když jsem našel svůj první, cítil jsem euforii, extázi. Máte v ruce poklad. Kus prehistorie, ale i věc, která se dá zpeněžit. Ty kameny mají svoje zákonitosti, svoji sílu, energii. Kopat vltavíny je navíc zakázané, takže je to vášeň, ale i adrenalin, dobrodružství.“

O děti se bojím

Jaké jsou jeho děti? „Šimon je citlivý, sice taky už drzý puberťák, ale něžný. Na malou Ronju nežárlí, má přece jen trénink, jeho máma Kristýna má taky malou holčičku.“ Liška je prý rodič nervák. „Přitom si sám pamatuju, jak bylo skvělé, že jsem mohl chodit jen tak sám ven, jak to bylo divoké. Jak jsme prozkoumávali staré baráky, dělali bunkry. Teď máme o děti mnohem větší strach. Já si to už prožil i s bráchou, který je o osmnáct let mladší. Pamatuju, jak jsem přijel jednou z JAMU domů a Bob nikde, tak se ptám mámy, kde je. Prý venku, na písku, před panelákem. ‚Cože? On je tam sám? Vždyť je mu šest!‘ Mámě jsem tehdy snad i vynadal. Já jsem vodil Šimona do školy, a to to tam měl dvacet sedm metrů! Dokud se nezačal stydět: ‚Tati, už prosím tě ne!‘,“ přiznává Liška. 

V patnácti odřídil auto přes Alpy a zpět

O sebe přitom strach nemá. Plánuje cestu kolem světa na motorkách. Řídit ho naučil táta. „Nejdřív jen kroutit volantem, ale sotva jsme dosáhli na pedály, tak jsme řídili komplet. A někdy v patnácti šestnácti jsme dostali doložku na Západ, jeli jsme do západního Německa, jen s tátou, brácha musel zůstat doma, jako pojistka, abychom se vrátili. Jeli jsme přes Alpy. A táta, asi v té euforii, že je za hranicemi, že na něj bolševik nemůže, že je svoboda, mě nechal řídit. Naštěstí nás nechytli,“ vzpomíná. Řidičák si ale dělal až v sedmadvaceti. „Jak jsem tak odmala pořád řídil, úplně jsem zapomněl, že nemám papíry. Řidičák mě donutila udělat až Táňa Vilhelmová, že mi jinak nebude půjčovat auto, někdy v mých sedmadvaceti letech.“

Na motorce kolem světa

A ty motorky? Plánovali je s kamarády Hynkem Bernardem a Honzou Révaiem. „Spousta debat a nápadů a rušení. Až nakonec ten můj sen vrátila do hry dokonce Bára, úplně mě dostala. Po nějakém čase se do toho vložila a povídá: „Hele, vy pořád jen kecáte, proč neuděláte tu cestu kolem světa? A pořádnou?!" Já na ni koukám, vždyť přece nechtěla, abych byl tak dlouho pryč. A ona na to, že by se to muselo ale vymyslet tak, že by za námi ženy s dětmi několikrát někam přijely na dovolenou. Třeba do Vladivostoku, New Yorku, do Kapského Města, na místa, kde se beztak dlouho čeká kvůli proclení motorek. Nakonec to nevyšlo, organizačně by to nezvládly další rodiny, ale mě hrozně potěšilo od Barči, že pochopila můj sen. A ten žije,“ zasní se Liška.

Na motorkách s Honzou Révaiem

Duše na cestě, tělo doma

„Motorka přináší velkou svobodu, není to jen klišé, můžu kamkoliv. Jako na koni nebo pěšky. Do míst, kam bych se třeba nedostal. Po nějakých čtrnácti dnech najednou začne hlava vypouštět ty běžné pochody a mozek začne fungovat úplně jinak. Ponoříte se do přírody a světa kolem sebe. Ale potíž bývá s návratem zpátky do života. Duše zůstala tam na cestě, vy už jste tělem doma, a ne a ne se zapojit. Vracíte se pomalu,“ vysvětluje, proč ho motorky lákají.

A k čemu nakonec s kamarády a ženami dospěli? „Že když ne jindy a najednou, tak teď svět objedeme po kouskách. Původně to vyhrála Sibiř, ale kvůli termínu začneme Afrikou. Na dva a půl měsíce. A pokusíme se o tom natočit film. Hodně o tom přemýšlíme, chceme to vymyslet tak, aby to mělo smysl.“

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh  na ');.           

Vložil: Dáša Vrchotová