Stanislav Zindulka, poslední herecký mohykán. Vypráví o geniálním Kachyňovi, Heleně Růžičkové, která měla sklon k lacinosti, Šafránkové, Veškrnové a Kaiserovi, jež učil na konzervatoři… Zajímavé povídání

Foto: ČT

Popisek: Stanislav Zindulka

Je mu skoro pětaosmdesát. Nejenže na to nevypadá, on se podle toho ani nechová. Stanislav Zindulka prostě jede. Za chvilku začne další divadelní sezona, pro něj už dvaašedesátá. Diváci ho budou mít šanci vidět v sedmi různých hrách ve čtyřech divadlech. Letos v březnu převzal v Národním divadle v Praze Cenu Thálie za celoživotní činoherní mistrovství – setsakra si ji zaslouží. Je to totiž poslední mohykán.

„Ta dlouhověkost a poctivost u divadla, ta spousta odehraných velkých a krásných rolí se letos radostně zúročila,“ říká s úsměvem v rozhovoru pro Právo letošní držitel prestižní ceny. Divadlo prý má rád, vrací podle něj lidem podstatu člověčenství. Dnes se totiž podle něj lidé neposlouchají. „Žasnu, jak neposlouchají ani politici, dokonce je to pro ně typické: reportér jim položí otázku a oni odpovědí na něco úplně jiného,“ uculuje se Zindulka. „Lidé se spolu odnaučili mluvit i si psát. Nastoupil svět e-mailů a esemesek. V tom jsem zaplaťpánbůh staromilec: stále píšu dopisy rukou, neposílám žádné esemesky ani e-maily,“ říká. Nejblíž podle něj k sobě měli lidé za války.

Dětství jako ze seriálu, který ho proslavil

„U nás v Jilemnici začalo povstání už 3. května. Když o dva dny později vypuklo v Praze, bylo už to jilemnické potlačené. Měli jsme dům na konci města a kolem nás táhly obrněné vozy a tanky. Němečtí vojáci se dobývali do domů. Dodnes vidím tátu, jak stojí před zamčenými dveřmi a říká mamince, aby mu podala sekyrku. Venku přitom stáli esesáci se samopaly. Naštěstí asi dostali nějaký jiný povel a pokračovali dál,“ vypráví herec.

Viděl jsem, co dělali henleinovci

S válkou ho má většina z nás asi spojeného díky seriálu Vlak dětství a naděje, který točil s Karlem Kachyňou. Byla to jeho první velká role. „Měla pro mě mimořádný význam osobní a hlavně umělecký – díky vynikajícímu režisérovi Karlu Kachyňovi. On mě učil filmovou abecedu. Navíc to bylo téma, které jsem znal z dětství. Jilemnice, kde jsem vyrůstal, byla česká, ale Vrchlabí, které od nás leželo devět kilometrů, bylo už německé. Viděl jsem, co dělali henleinovci. Němce jsme za to, co nám prováděli, opravdu nenáviděli a odsun se nám zdál bezprostředně po válce přirozený: ve 30. letech křičeli, že chtějí domů do říše, ať tam tedy jdou,“ vzpomíná. Jenže pak to začal vnímat trochu jinak. „Viděl jsem, že se naši lidé někdy chovali tak jako Němci k nám. Na to jsme právo neměli. Jako kluk jsem byl svědkem toho, jak se zacházelo se ženami, dětmi a starými lidmi. Poprvé jsem si uvědomil, že tady něco není zatraceně v pořádku.“

Růžičková? Měla sklon k lacinosti

Vlak dětství a naděje si každý pamatuje i pro vaše nezvyklé partnerství s Helenou Růžičkovou. Jak na ni Zindulka vzpomíná? Nu, diplomaticky. „Byla to mimořádně talentovaná herečka, ale potřebovala dobrého režiséra, protože měla často sklon k jisté lacinosti. To jí ale režisér Kachyňa nedovolil. Měla obrovský citový fond a on ho dokázal úžasně využít,“ popisuje.

Učil ho Karel Höger

Pár let po válce, v roce 1951, nastoupil na DAMU: učily ho legendy. „Měl jsem štěstí, že tam ještě zpočátku byli báječní kantoři jako Karel Höger, Jiří Plachý, Vlasta Fabiánová. Samozřejmě že se ta doba promítala, mnozí museli z politických důvodů odejít, jiní byli ze stejných důvodů protěžovaní. Bylo to zlé totalitní období a člověk si musel dávat velký pozor. Přijímací zkoušku dělalo 350 zájemců, vzali nás 35, vyšlo nás sedmnáct a z nich se udrželo u divadla asi deset lidí. Z našeho ročníku už na jevišti existuju snad jen já,“ konstatuje.

Libuška, Dáša a Olda

U divadla je 61 let. Krom hraní také sám učil na brněnské konzervatoři. A vychoval mnohé slavné herce, jako je Libuška Šafránková, Dáša Veškrnová nebo Oldřich Kaiser. „Byly to na první pohled evidentní talenty. Učil jsem takových talentů víc, ale divadlo je rizikové povolání; záleží na štěstí, náhodě, kam nastoupíte do angažmá. Thálie je vrtošivá múza,“ říká.

Na Prahu si počkal

Do angažmá v Praze přišel až v 57 letech. „Nijak jsem nespěchal, nebyl jsem vůbec hysterický, že tolik let hraji na mimopražských scénách. Byla to požehnaná léta a já jsem pak přišel do Prahy připravený a zkušený. Nabídku do Prahy jsem dostal poprvé už v Hradci. Byla lákavá, ale já jsem věděl, že ještě nejsem na Prahu dost zralý, a odmítl ji. Počkal jsem si pokorně čtyřiatřicet let: mnoho lidí se tehdy v roce 1989 divilo, že v době, kdy jiní pomalu odcházejí do penze, opouštím dobré bydlo a jdu do nejistoty. Ale začínat znovu stojí pokaždé za to,“ říká s neuvěřitelnou pokorou Zindulka.

Dnešní mladí to mají těžké

Dnes už by ale znovu začínat nechtěl. „Početné herecké školy chrlí přebytek absolventů, pro které není uplatnění. Pachtí se pak za jakoukoli příležitostí a jsou vděční i za nedůstojné role v televizních seriálech, kde se naučí jen maximálně rychle a nesrozumitelně mluvit. Takže ani neochutnají divadlo a tu nádhernou radostnou rvačku, v níž musíte pokaždé začínat od začátku. Když pracujete na seriálech, většinou po vás krom znalosti textu a rychlého tempa nic nechtějí.“

Je seriál a seriál, říká

Sám ale také točil seriál, Ulici. „Je seriál a seriál. Třeba Vlak dětství a naděje, Četnické humoresky nebo Bylo nás pět byly také seriály. To ale nebyla žádná laciná komerce,“ vysvětluje. „Scéna či obraz, které Kachyňa nebo Smyczek točili dva dny, jsou v komerčním seriálu hotové za dvě hodiny. A ono to je setsakramentsky znát. Táhne mi na pětaosmdesát a mám tu výhodu, že si můžu vybírat a dělat jen věci, které mě těší a mají smysl. Nebaví mě dělat něco, co nemá přesah a vlastně nikam nestřílí,“ popisuje výhodu plynoucí z věku.

Kachyňův Vlak dětství a naděje: Pro Růžičkovou i Zindulku asi vrchol televizní tvorby

Žena to s ním neměla lehké

Skoro celou jeho hereckou kariéru mu po boku stojí stejná žena, to se také u herců moc nevidí.  A manželkou se seznámili před 60 lety v Hradci Králové, kde Stanislav začínal u profesionálního divadla. „Slavíme teď 57. výročí svatby. S herectvím nemá nic společného, je inženýrka, ale s obrovským citem pro kumšt. Vždy jsem v ní měl oporu. Pomáhala mi a měla se mnou svatou trpělivost, protože jsem často nebyl úplně ideální manžel a otec. Během sezóny jsem mnohdy nevěděl, co to je volný víkend. Hlavně kolem premiér jsem cvrkot doma moc nevnímal,“ přiznává Zindulka.

Mladší syn se potatil

Také proto prý má teď víc času na vnoučata, než měl na své dva syny. „Starší Ondřej vystudoval matematiku a je docentem na Stavební fakultě v Praze. Už podruhé pojede přednášet do USA. O matematice nevím nic, ale máme si moc co povídat, protože má ke kumštu velmi blízko,“ usmívá se herec. Zato mladší Jakub se potatil.  „Je herec v plzeňském divadle. Je i velice dobrý režisér. Hrajeme spolu v Divadle v Řeznické v pozoruhodné hře Benjamina Kurase Vražedný pátek, kterou režíruje,“ říká hrdý otec.

S Vlastimilem Brodským nejen hrál, byli i dobří přátelé

V létě do ciziny a do hor

Jak prožívá letošní léto? Rozhodně ne jako typický pětaosmdesátník. „Prvních 14 dnů prázdnin si pronajímáme domek na Vysočině, kam za námi přijíždějí přátelé z Brna. Táhne mě to i do rodného kraje, takže každé léto zavítáme do Krkonoš. Navštěvuji pravidelně Svatováclavské slavnosti v Pasekách nad Jizerou. Pak vyjedeme na nějaký poznávací zájezd: třeba vloni jsme byli na Madeiře, předtím na Islandu, na Mauriciu. Poznávat lidi a svět je ta nejlepší investice,“ končí Zindulka.

A v září ho zase čeká milované divadlo. Tedy hned čtyři divadla, měsíčně odehraje kolem patnácti představení. V jeho věku, klobouk dolů. Stanislav Zindulka je prostě typ herce, který pro divadlo dýchá, jakkoliv to zní jako klišé. Jeden z posledních z velké herecké generace, která měla to štěstí, že „jen“ hrála divadlo a nemusela z existenčních či pseudokariérních důvodů obíhat castingy seriálů a reklam a denně před divadelní zkouškou ještě brzy ráno točit Ulice či Ordinace. Taky je to na jeho herectví znát. 

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh  na ');.                         

Vložil: Dáša Vrchotová