Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
S cestovatelem Milošem Beranem

S cestovatelem Milošem Beranem

... do Číny a dál, za exotikou. Trocha povídání a nádherné fotky

Co zaujalo Jiřího Macků

Co zaujalo Jiřího Macků

Každou neděli něco trošinku hlubšího k zamyšlení od doyena redakce

Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, ať už si myslíte, že byla, je a bude, anebo naopak

Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosář Ely Novákové

TV glosář Ely Novákové

Co budou dávat v bedně? Víme

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho kulturního redaktora

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A nově i ty televizní

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Recenze

Recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Když manžel s dcerou přišli do koupelny, bylo to jako na jatkách. Co jsem měla na sobě, několik osušek, sprchový kout, vše bylo zbrocené krví… Bývalá televizní hlasatelka Marie Retková o nejtěžších chvílích

27.07.2016
Když manžel s dcerou přišli do koupelny, bylo to jako na jatkách. Co jsem měla na sobě, několik osušek, sprchový kout, vše bylo zbrocené krví… Bývalá televizní hlasatelka Marie Retková o nejtěžších chvílích

Autor: ČT

Popisek: Marie Retková

Marie Retková, bývalá hlasatelka České televize, působí jako bytostná optimistka. Když před patnácti lety onemocněla nestandardním typem rakoviny děložního čípku, do smíchu jí nebylo. O tom, jak těžce mobilizovala síly pro boj s těžkou chorobou a jak žije teď, mluvila ve své 13. komnatě na domovské ČT.

Každá nemoc, kterou člověk prodělá, ho nějakým způsobem posune k mnoha otázkám „o životě“ a k přehodnocování dosavadních hodnot nebo způsobu života. „Projít diagnózou zvanou rakovina je ale ještě o něčem jiném. Celý nekonečný proces nejistoty, vyřčené pravdy, léčení a další nejistoty, která prakticky NIKDY nekončí, posunuje a odděluje lidi, kteří jím prošli, od nás, kteří zatím měli jen trochu víc štěstí,“ říká Marie Retková.

Když nevytřu, nezblázní se to

Nemoc ji změnila – k lepšímu, je víc v klidu. „Předtím jsem měla pocit, že všechno musím stačit stoprocentně. To znamená doma mít nakoupeno, uvařeno, uklizeno, vytřeno. K tomu stihnout veškerou práci. Navrch ještě sport, který si nedokážu odříct. A to opravdu nejde. No tak, když vím, že půjdu na basket a nestihnu vytřít, tak mám zkrátka občas někde chuchvalce. Vím, že to nevytřu ani zítra a pozítří chci odjet na víkend. Tak to zkrátka vytřu v pondělí, no. Ono se to nezblázní. Je důležité vědět, co se zblázní a co ne,“ mluví o prioritách.

Každou středu v šest, už třicet let

Jedné věci se ale nevzdá. Sportu. „Tenis je úžasný v tom, že k němu nepotřebujete tělocvičnu, kurtů a hal je spousta. Hrajeme celá rodina a máme hodně známých, kteří tenis provozují, takže je to výborné. A basket! Čím jsme starší, tím si to s holkama - spoluhráčkama víc užíváme! U nás v týmu jsou mladší tak tři a jinak jsou všechny buď stejně staré jako já nebo starší, naší kapitánce je šedesát dva! Ale zkrátka každou středu v šest hodin jdeme hrát!“

Modlíme se, aby nepřišla pátá

Vzápětí se smíchem upřesňuje: „Tedy takhle: dovlečeme se do tělocvičny. Sedíme v šatně. Úplně vyřízené, protože je večer a než se tam dotlučeme, jsme hotové. Říkáme si, jak jsme nechtěly jít, protože jsme věděly, že tam ani nemůžeme dolézt. Modlíme se, aby nepřišla pátá. Protože ve čtyřech je nás málo. Ale když přijde pátá, tak tři na dvě už hrajeme. A jak přijde šestá, tak to už se převlíct a jít hrát musíme. Když přijde osmá nebo nedejpánbůh desátá, tak pět na pět to už je úplně výtečné. Hrajeme. Mezitím si i pokecáme. Zažíváme u toho strašnou srandu a je to skvělé v tom, že vztahy mezi námi nejsou ničím zatížené. Dokonale se známe. Některé tam chodí od svých možná deseti let, do té tělocvičny přišly tehdy ve vytahaných hnědých punčocháčích. Já tam přišla, když mi bylo dvaadvacet. Takže třicet let středu co středu v šest hodin,“ říká usměvavá Marie.

Málem vykrvácela

Do smíchu jí ale nebylo, když jí diagnostikovali těžkou chorobu. Naštěstí má kolem sebe lékaře – muž je lékař, starší dcera také. A dnes medicínu studuje i ta mladší. „Nemoc na mne skočila na chalupě,“ vzpomíná Retková. „Starší dcera Ajka - dětská lékařka - mě odvezla do nemocnice, čímž mi zachránila život. Já bych byla seděla na toaletě, crčela by ze mě krev tak dlouho, až bych zkolabovala a  vykrvácela. Ona odhadla, že je to na okamžitý převoz. V jednu v noci mi podala věci, vzbudila své půlroční miminko a větší tříleté dítě, posadila je do auta a odvezla mě do Strakonic,“ vypráví.

Bylo to jako na jatkách

„Hned druhý den za mnou z  Prahy přijeli můj muž s mladší dcerou Majdou. Pochopitelně neznali ještě diagnózu, nevěděli nic, oči navrch hlavy. Především pro ně muselo být strašné, když přišli na chalupu do koupelny. Tam to bylo jako na jatkách. Všechno, co jsem měla na sobě, několik osušek, sprchový kout, všechno bylo zřízené krví. Určitě to na ně nepůsobilo dobře, i když manžel je profík, taky lékař, ale Majda tehdy ještě nebyla.“

Maminko, dám ti svoje vlasy

Jedna vzpomínka ji dojímá ještě dnes. Později, když se dozvěděli diagnózu, reagovala Majda tak, že to dodnes nemůžu vyslovit, aniž bych brečela: „Maminko, když půjdeš na chemoterapii, tak já se nechám ostříhat a dám ti svoje vlasy.“ Petr, ten z toho byl úplně šílený, ale rozhodil sítě na všechny strany. Onemocnění bylo totiž tak rozsáhlé, že bylo lepší, aby mě neoperovali ve Strakonicích, ale někde, kde bych pak mohla absolvovat i ozařování a další léčbu. Začal tedy organizovat a operace proběhla osm dní potom, co se projevila nemoc.“ A po operaci přišly deprese a strach.

Myslela jsem si, že si za to můžu sama

Co řešila? „Že jsem si to svým chováním způsobila sama. Vždycky člověk něco najde! Něco, u čeho si říká: „To jsem neměl dělat, támhleto jsem taky neměl dělat! Měl jsem to a to.“ V podstatě hlouposti, protože se neví, proč si ta nemoc vybere právě vás. I když, dnes už existuje očkování a ví se, že toto onemocnění u žen, které nejsou imunní, způsobují viry a  které to jsou. Ví se, že z pětaosmdesáti procent proti nim očkování působí. Ale je pořád určité procento lidí, kteří přesto, že očkováni jsou, můžou onemocnět. Sérum totiž nepokrývá sto procent modifikací virů, které jsou původci onemocnění,“ popisuje svůj boj s vlastní psychikou bývalá hlasatelka.

Chtěla jsem umřít na louce

Podařilo se jí srovnat se situací. „Já jsem se smířila. Říkala jsem si „Buď se uzdravím, nebo zkrátka umřu.“ Prostě každý umře. Já umřu dřív, vím, že to bude lidi okolo mě bolet a že mě ještě potřebují. Mladší dcera chodila v té době do třetího ročníku gymnázia. Ale věděla jsem, že už na mě není závislá tak, že by umřela hlady, kdybych zavřela víčka. Manžel by se taky nějak obešel. Už měl opravdu ledacos za sebou, takže jsem věděla, že se nezblázní. Skutečně jsem se se smrtí vyrovnala. A představovala jsem si, kde bych nejradši umřela. Že by to nejlepší bylo na chalupě někde na louce,“ vzpomíná na dobu, kdy jí bylo nejhůř.

Rodina mě nelitovala

Podržela ji rodina. „Když se rodina začne stonajícím příliš zaobírat, pozorovat ho, ulevovat mu, chránit ho a všechno mu připraví až pod nos, tak je to špatně. Dávkovali mi to tak akorát. Samozřejmě když jsem bezprostředně po operaci nemohla ani chodit, byla jsem ráda, že mi ukrojili chleba a přinesli mi ho do postele, ale jakmile jsem se vyhrabala z nejhoršího, bylo to na mně,“ popisuje.

Holt už nemůžu nosit minisukně, směje se Rezková

Rok prý trvalo, než se dala dohromady fyzicky. „Záleží na tom, na čem člověk staví. Jakou měl předtím fyzickou kondici, zda byl hubený či měl nadváhu, všechno to hraje velikou roli. Snažila jsem se,“ říká. Prodělaná nemoc na ní zdánlivě nezanechala stopy. „Natékají mi nohy, a tak nemůžu nosit minisukně! Ale to už bych stejně nenosila. Lékaři říkají, že po pěti letech je šance znovu onemocnět touhle chorobou, stejná jako u běžné populace,“ říká Marie.

Vrátí se mi to?

Jenže psychicky se srovnávala déle. „Ještě rok dva po nemoci bylo období, kdy jsem se v noci budila a říkala jsem si „Vrátí se mi to? Jsem unavená a co když už to je ono…“ Přemýšlela jsem o tom a určitou dobu jsem i špatně spala. Vzbudila jsem se a už jsem nemohla zabrat. Tak jsem měla na nočním stolku prášek na spaní. Ovšem nebrala jsem ani celou půlku a držela jsem své rituály. Než jsem si vzala prášek, zašla jsem do kuchyně pro skleničku piva, po němž se mi dobře spí, a zase si šla lehnout. Když jsem se opět převalovala a nešlo spát, tak jsem tu půlku prášku postupně „uhryzávala“. A dnes, čím je to dál od nemoci, tím víc na tyhle pocity zapomínám, zapadají v dalších zážitcích a vjemech. Už mi málokdy přijde myšlenka na recidivu,“ uzavírá Marie Retková. A pokud je zrovna středa a šest večer, zaručeně ji najdete v tělocvičně. 

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh  na ');.                         

Vložil: Lucie Kolouchová

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace