Přesně vím, kde jsem v tu chvíli byla; bylo to strašně kruté, prozradila Leona Machálková. Poprvé promluvila o životě i rozvodu s Bořkem Šípkem a jeho umírání. V čem jí tolik pomohla žena Karla Černocha?

Foto: Facebook

Popisek: Leona Machálková

Před půl rokem zemřel její osudový muž. Přitom spolu tou dobou už sedm let nebyli – a přesto byl pro ni vším. Ten příběh je tak trochu o Pygmalionovi, o vzdělaném starším muži, který ke svému obrazu utváří mladší partnerku. Jak to bylo s odchody Bořka Šípka a co bude dál s Leonou Machálkovou?

„Volal mi, že se nutně musíme sejít. Já jsem nemohla, někam jsme odjížděli, tak jsem ho poprosila, aby mi to řekl do telefonu. Přesně vím, kde jsem v tu chvíli byla. Bylo to strašně kruté,“ vzpomíná Leona Machálková pro MF Dnes na chvíli, kdy se dozvěděla, že její osudový muž má rakovinu slinivky. „Viděli jsme se pak až druhý den. Prošli jsme to spolu všechno znovu, měli jsme dlouhý hovor. Ale už jsem to měla aspoň trochu po těch čtyřiadvaceti hodinách zpracované a nebyla jsem v takovém šoku, takže i moje reakce byla klidnější,“ říká.

Časovaná bomba

Kdy to řekla synovi, třináctiletému Arturovi? „Měsíc jsem ten moment hledala. Bylo důležité, aby se to dozvěděl od nás. Bořek se začal fyzicky měnit a to, kdy se to objeví v bulváru, bylo jako časovaná bomba. Vždyť jeden z prvních článků o Bořkovi měl titulek Velký muž na odchodu. Z tohoto vzkazu se rozčílil i Bořek,“ vzpomíná.

Celá rodina při křtu Lavičky Václava Havla, což je dílo Bořka Šípka 

Prošel si peklem

Bořek byl bojovník. „Byl naladěný na zápas. Nikdy si nestěžoval a chtěl žít. Kvůli Arturovi, kvůli starším synům, kvůli všem, co nás měl rád. I kvůli práci, měl rozdělaných strašně věcí. Rakovina mu udělala čáru přes rozpočet. Když máte rakovinu, můžete si vybrat z několika druhů chemoterapie, ale pak už musíte zůstat jen u té jedné. Takže nejdřív prošel velkým detoxem a až pak nastoupil na chemoterapii do Madridu. Původně se chtěl chemoterapii úplně vyhnout a léčit se přírodně, že se uvidí. Ale pak se na to dal. Prošel si peklem. Bylo mu strašně zle, a to byl ještě z těch, kteří to snášeli dobře. Chemoterapie ho připravila o chuť, jeho, takového gurmeta.“

Pořád jsme věřili, že se to otočí

O smrti se prý nebavili. Vůbec. „Pořád jsme to ladili na šanci a naději. Vždycky se to může otočit, musíme být trpěliví, říkali jsme si.“ Až přišel zlom, to bylo v listopadu 2015. „Tehdy mu lékaři řekli, že to, co podstupoval v Madridu, už nemá dál cenu. Profesor Petruželka mu v Praze dal nutriční kůru, protože kvůli slinivce míň a míň jedl a neměl živiny. Bořek pak v takové šetrné chemoterapii pokračoval až do svých posledních dnů.“ Ani tehdy to ještě synovi neřekla, nechtěla mu prý říkat, že otci zbývá pár měsíců života.

Bořek Šípek v roce 2014

Je to v pytli, to tělo prostě nechce

Šípek prý všechno věděl do poslední chvíle. „Hlava mu fungovala stoprocentně. Přišlo mi, že v té poslední fázi už to byla spíš přítěž, protože s jasnou hlavou pozoroval, jak tělo odchází. Byl svědkem svého vlastního odchodu. Říkal mi: „Je to v pytli, to tělo prostě nechce. Je konec." Dodnes mi to zní v uších,“ pláče Leona.

Drželi jsme ho za ruku

A pak přišel konec. „Poslední dva dny jenom spal. Byl tišený morfiem, protože už měl šílené bolesti. Při-šli za ním jeho nejbližší lidi. Drželi jsme ho za ruku. V jednu chvíli mě vyvolala sestra ven, aby se poradila o tom, koho za ním ještě pustíme. V ten moment přestal dýchat.“

Seznámil je Karel Černoch

Byla to velká láska, i když se namlouvali dlouho. „Seznámil nás Karel Černoch, který slavil v Bořkově restauraci Arzenal křest desky a spolu jsme zazpívali duet. Samozřejmě jsem o něm věděla, protože se mi líbily věci, které navrhoval, a Karel mi o něm často vyprávěl. Osobně jsem ho poznala až tam,“ vzpomíná na první setkání Machálková.

Nedalo se tomu uniknout

„Byl to výborný společník. Bavil celý stůl, vyprávěl historky a měl neuvěřitelný smysl pro humor. Jeho intenzivnímu pohledu se nedalo uniknout, neustále se usmíval. Byla jsem asi dva roky sama, takže jsem po vztahu toužila, ale v životě by mě nenapadlo, že jednou budu zrovna s ním. On mi pak začal psát, viděli jsme se ještě na pár večeřích s přáteli, ale trvalo asi rok, než jsem přijala pozvání na rande,“ směje se.

Šípek jako Pygmalion

Bořek se ujal role učitele. „Strašně rád se obklopoval zajímavými lidmi, které taky sám přitahoval, takže k nám chodil pořád někdo. Díky němu jsem se mohla přátelsky potkávat s Václavem Havlem a jeho ženou Dagmar, s výtvarníkem Petrem Sísem nebo choreografem Jiřím Kyliánem. Kolikrát i bez varování přišel s partou pěti šesti lidí, že jdou na večeři. Pak tam všichni tak nějak byli, povídali si a do toho občas snědli něco dobrého. To jsem měla moc ráda. Tyhle večery ve společnosti dobrého jídla a zajímavých lidí mi dneska chybí,“ přiznává Leona.

Syn Artur se narodil v Thajsku

Žili spolu v Thajsku. Tam se narodil i syn Artur. „Bořek v Thajsku stavěl hotel a byl tam dlouhodobě, tak nás napadlo, že bych za ním mohla odjet před porodem a pobýt tam několik měsíců. Thajsko jako země pro něj bylo nesmírně důležité, miloval thajskou kuchyni, znal tam každý kout, uměl částečně thajsky, takže bylo přirozené, že se jeho třetí syn narodí tam.“

Voněl parfémem značky Hermés

Když spolu byli deset let, Bořek Šípek se zamiloval do jiné ženy. „Přišla jsem na to brzo. Mám dobrý nos, voněl parfémem značky Hermés, který jsem v té době neměla. Bylo mi to podezřelé. Zeptala jsem se, mlčel a po chvíli bohužel dodal, že je zamilovaný do jiné. Dva měsíce jsem s tím zkoušela žít a on pak odešel,“ říká s hořkostí.

S Arturem jsme se ocitli na posledním místě

Neklapalo to ale už předtím. „Měli jsme za sebou nesnadné období plné nedorozumění. Bořek tehdy nebýval moc doma, tři týdny z měsíce byl někde na cestách, pak hodil tašky domů, přespal a ráno vyrazil dohánět resty v Česku. Učil na univerzitě v Liberci, v Praze měl studio, restaurace a my s Arturem se trochu ocitli na posledním místě. Bylo mi to líto. Vedli jsme o tom ne úplně hezké debaty. A to určitě nemá žádný chlap rád a nechce to slyšet. Bořek to taky nechtěl řešit a utíkal.“

Poprvé v životě chtěl žít sám

A našel ženu, která k němu vzhlížela. „Klasika, dávala mu najevo, jak je nejúžasnější a nejlepší, měla oči navrch hlavy, ale byla velmi afektovaná. Neuvědomil si, že má před sebou velkou fanynku a že je v tom určitý druh přetvářky.“ Za tři měsíce nato se s ním paní rozešla. Jenže Šípek se k Machálkové nevrátil. „Říkal mi, že celý život žil s někým. A že teď je to poprvé, co může být svobodný. Oponovala jsem mu, proč zrovna teď, když máme šestiletého kluka. Jenže už byl v té době rozvedený, tedy volný, a chtěl žít poprvé sám.“ V té době mu zbývalo sedm let života.

Měl stále klíče od domu

I tak ale zůstali přáteli. „Vždycky k nám patřil. Měl klíče od domu, přicházel kdykoliv a jakkoliv, vodil k nám lidi a my zase chodili k němu. Chalupa nám zůstala jako domov dodnes, kdykoliv bylo větší volno, tak jsme tam jezdili všichni. Fungovalo to bezvadně dál a z toho jsem měla velkou radost.“

Nepáchat hrůzy na dětech

Přesto ji to asi stálo hodně sil. „Mám moudré kamarádky, jednou z nich byla třeba Dáša Černochová, které mi to s perspektivou jejich zkušenosti vysvětlily. Že jediné východisko je v určitém klidu, ke kterému musím dřív nebo později tak jako tak dospět, abych si nekazila i svůj vlastní charakter. A abych nespáchala nějaké hrůzy na vlastním dítěti, které si nezaslouží jednoho rodiče nenávidět. Už to, že táta odešel, pro něj byla zátěž,“ říká.

Je lepší být statečná

„Já se zmobilizovala k dobré náladě a k nadhledu, i když nepopírám, že byl nějakou dobu hraný. Artur se instinktivně držel toho pozitivního, co jsem vůči tátovi vytvářela. Měla jsem radost sama ze sebe, že jsem se nepoložila do ukřivděné a opuštěné role. Bylo osvobozující nemuset za sebou táhnout to, že jsem chudinka. Chtěla jsem být veselá, milá ženská, která ještě může něco krásného zažít. Je lepší být statečná, i když jsem si samozřejmě smutkem a pláčem prošla.“

Neuzavírat se jiným možnostem

Jak dlouho trvá, než se člověk z takového rozchodu vzpamatuje? „První úleva přišla tak po čtyřech pěti měsících. Teprve tehdy jsem dokázala mít i jiné téma než odchod. Ale dva tři roky jsem sama v sobě připouštěla, že kdyby se vrátil, tak bych ho dokázala přijmout. Pak mi došlo, že to je slepá ulička.  Já jsem pořád trochu doufala, ale on už to měl vyřešené. Musela jsem si připomínat, Leono, už žij vlastní život, přicházíme na svět sami, odcházíme z něj sami. Není dané, že na své cestě potkáme jen jednoho člověka, a já se čekáním na Bořka uzavírala jiným možnostem,“ přiznává.

Podle mě jsme měli být spolu

Jenže tu pořád byl. „Když ho něco trápilo nebo něco řešil, vždycky za mnou přišel. Zůstala mezi námi určitá intimita, díky které mi mohl říct všechno. Tak jsme to oba chtěli - mít mezi sebou čistý stůl.“ I tak je jí ale líto jediné věci. „Podle mě jsme měli ustát bouři a zůstat spolu. Byla škoda, že jsme o to přišli, v tomhle smyslu byl netrpělivější on.“ Odešel jí prý člověk, za kterým mohla vždycky přijít. „Něco se stalo a on byl první, komu jsem volala, ať už o pomoc, nebo o radu. Zorientoval mě ve společnosti, ve světě, v designu, vždycky znal řešení a věděl si rady. Ovlivnil mě nejvíc ze všech.“

Co bude s jeho dílem? „Šípek Team nadále pracuje, stejně jako jeho sklárna Anežka. Jsou to jeho blízcí lidé, kteří s ním pracovali třicet let, takže přesně vědí, co a jak. O jeho díla je velký zájem, prodej skrz e-shop je teď neuvěřitelný, v září bude v Praze velká výstava. S Bořkem odešla hlava, ale zůstali skláři, tedy srdce a ruce. Díky nim jeho práce žije dál. Přesně, jak si Bořek přál.“

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh  na ');.           

Vložil: Lucie Kolouchová