Je to drsná holka. Musí, s postavou jakou má, toho vyslechla dost, „tlustá krávo“ je ještě to nejmírnější. Přesto nehodlá hubnout, buclatá figura je pro herečku výhoda, říká hvězda seriálů

Foto: ČT

Popisek: Lucie Polišenská

Je jí třicet a rozhodně ji nepřehlédnete. Tahle holka s postavou jak Helena Růžičková zamlada hraje nejen v seriálech Ohnivý kuře nebo Doktoři z Počátků, ale také v pražském Národním divadle. Z postavy mindráky nemá, vypije deset piv a není předposraná. Představujeme herečku naší první scény, Lucii Polišenskou.

„Mám tuhle postavu od dětství, jsem zvyklá, že si z ní lidé dělají srandu, nevadí mi to.  Díky své postavě jsem byla ochránce šikanovaných. Občas jsem si vyslechla, že jsem tlustá kráva, tak jsem dotyčnému dala pěstí nebo se mu vysmála. Takže si nedovedu představit, co by mě rozházelo,“  tvrdí v rozhovoru pro OnaDnes. Na škole sice prý všem hrála matky, hned po škole si ale zahrála Julii. „Hereček jako já moc není,“ říká sebevědomě. 

Vyrostla jsem na buchtách

„Všichni v rodině jsme takoví. No a k tomu si připočtěte životní styl. My z Moravy jsme vyrostli na buchtách. Diety jsem nedržela nikdy, ale snažím se dost hýbat, takže jsem v kondici. Jím normálně, protože se nemůžu týrat hlady. Potřebuju energii, abych všechno zvládla. Nikdy nebudu vypadat jako prst. A jestli se to někomu nelíbí, ať si trhne nohou, mně se zase nelíbí vychrtlé modelky,“ říká zarputile.

Otrávený nevzhledný papoušek

Stejně zarputilá je i ohledně oblékání. Jistý bulvár ji označil za otráveného nevzhledného papouška, asi proto, že tahle holka na sebe navléká nelichotivé, podivně barevné kreace, herečka si s tím ale hlavu neláme. „Když mi někdo řekne, že musím chodit takzvaně slušně oblečená, protože jsem dáma, herečka, odpovídám, že když mám volno, můžu si chodit třeba v kraťasech a tričku s obrázky postaviček Chipa a Dalea,“ odpovídá po svém - tedy poněkud militantně.

Dám deset piv a pak maluju omalovánky

Za tím vším tvrďáctvím se totiž nejspíš skrývá vzdor anebo mindrák. Anebo prostě Polišenská vážně není „holčička“. Taky koníčky nemá dvakrát holčičí. „S partou kamarádů jezdíme často na vodu, a tam teče pivo proudem. Jsem schopna jich dát během dne i deset,“ svěřila se Lucie. „Nejsem alkoholička, piju jen, když mám volno. Ale pak to stojí za to. Ale je fakt, že jsem si pivo oblíbila právě kvůli kamarádům, kteří mě ho naučili pít,“ říká. Bohužel jí pití příliš nesvědčí, zdroje z hereččina okolí popisují, jak připitá všechny kolem jenom uráží a popichuje.

Žena a pivo

Pivo si zamilovala natolik, že s partou založila časopis Žena a pivo. „Časopis sestává z našich společných historek, každý má svou rubriku a je nás pět, co to vydáváme.“ Jejím autorským příspěvkem do aktuálního čísla byly podle jejích slov omalovánky, které vznikly ze skupinové fotografie. „My jsme se vyfotili a nebylo tam vůbec nic vidět, takže si tam každý mohl ty ksichty domalovat, jak chtěl,“ směje se Lucie.

Holka z Šumperka

Taky to může být tím, že pochází ze Šumperka, tedy z drsného kraje s vysokou nezaměstnaností, o kterém se v poslední době točí všechny ty Díry u Hanušovic. Takže je zvyklá se o sebe postarat sama. Proto před pár lety odešla z angažmá na Vinohradech. „Nechtěla jsem se kvůli čtrnácti tisícům měsíčně v osmadvaceti třást, jestli mě někdo obsadí, nebo ne,“ krčí rameny. Tak šla dělat do archivu TV Prima. Na brigády chodila, i když už byla zaměstnaná v Národním divadle.

Nebojím se o flek

„Od patnácti chodím na brigády, během DAMU jsme pracovala v kadeřnictví, pak jsem uklízela skleničky v Divadle Bez Zábradlí. Stálé angažmá možná vypadá jako jistota, ale já jsem z generace, která nevidí jistotu v tom, že někde bude třicet let zaměstnaná a bude se bát o místo. Nemusím zůstávat někde, kde mi není dobře. Zatím nemám děti, můžu si to dovolit. Poslední dobou sleduju, jak je spousta lidí předposranejch, bojí se všeho, hlavně aby nepřišli o flek,“ uzavírá své mudrování o životě Lucie Polišenská.

Je živelná, je hubatá, je svá – jen kdyby nevzbuzovala dojem, že silácké pózy jsou křeč a že je sama. Partnera nemá, zato rolí až dost – obsazuje ji hlavně homosexuální šéf činohry Národního divadla Daniel Špinar, který si z korpulentní herečky udělal svého maskota. Strojí ji do baletních sukýnek a síťovaných punčocháčů a Polišenská jen září. Co ale bude, až se zábavná hračka panu řediteli omrzí? Skončí herečka u seriálových rolí hodných holek, kamarádek hlavní hrdinky? Zatím vymetá večírky a žije naplno. Předposraná tedy rozhodně není. A hlasů, které vykřikují, že někdo jako ona nemá ve Zlaté kapličce co dělat, si nevšímá. Je na ně zvyklá. 

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh  na ');.

Vložil: Dáša Vrchotová