V českých filmech vidíte pořád Geislerovou, Vilhelmovou nebo nějakou Slovenku, říká Jaroslava Obermaierová, vzpomíná na natáčení Majora Zemana a lituje mladé herečky
24.05.2016
Foto: TV Nova
Popisek: Herečka Jaroslava Obermaierová, jedna z hvězd Ulice
Oblíbená herečka slaví sedmdesáté narozeniny. Posledních deset let ji diváci vídají hlavně v seriálu Ulice, má za sebou ale pestrý herecký život. Herectví totiž Jaroslava Obermaierová obětovala vše, včetně soukromého života. Případným gratulantům ale herečka vzkazuje: „Jen žádné kytky! Bydlím v malé garsonce, nemám je kam dát!“
Od pěti ráno točí
Navzdory sedmdesátce na krku se do hereckého důchodu ale nechystá – nikdy totiž pro nic jiného než pro hraní nežila, takže důchod by pro ni nejspíš byla konečná. Jen už se v posledních letech vykašlala na divadlo. „Omezila jsem divadlo, protože mi vadí zájezdy a na ty jezdí každé divadlo. Chápu, že nemůžou vyžít jen z Prahy, kde je divadel hrozně moc, zbytečně moc. Jenže mně se už nechce přijet v jednu domů a v pět ráno vstávat na natáčení,“ řekla serveru Novinky.cz. V pět hodin ráno se totiž vstává nejen do Kolbenky, ale také do Hostivaře, kde se nekonečná Ulice natáčí.
Skončilo divadlo, dabing šel do kopru...
Ulice ale zachránila Jarce krk. Po revoluci totiž skončilo její milované Divadlo E. F. Buriana (dnes Divadlo Archa), kde léta působila. Nejdřív se tedy našla v dabingu. „V té době se rozjely kazety s filmy a byla obrovská potřeba herců na jejich dabování. Za dva roky jsem nadabovala neuvěřitelně filmů. Tenkrát se to dělalo tak, že jsme ve filmu mluvili třeba pět rolí. Napřed se udělala mladší vyšším hlasem, pak se šlo dolů. Teď mě dabing štve, protože tam u mikrofonu sedím sama. Namluvím svoje věty, jsem za půl hodiny hotová a podle toho to taky platí. Ani nevím, kdo mluví další postavy. Dřív jsme byli v dabingu zavedená parta, vždycky jsem se těšila, že se tam potkám třeba s Jaromírem Medunou, Petrem Štěpánkem, Jiřím Štěpničkou, Pavlem Soukupem. Věděla jsem, že jsou profíci a práce nám půjde rychle,“ s nostalgií vzpomíná herečka.
Seriálová hvězda – od Zemana po Ulici
To, že dnes hraje v mnohými opovrhovaném seriálu, ale jako degradaci nebere. Pro film a televizi pracovala odjakživa a nikdy si moc nevybírala, co vezme a co ne. Nastartovala coby půvabná blond naivka se slavnou československou filmovou vlnou 60. let, obsazovali ji takoví režiséři jako František Vláčil, Jaromil Jireš, Karel Kachyňa, Otakar Vávra či Zbyněk Brynych – v jeho filmu Souhvězdí Panny předvedla na tu dobu nadmíru odvážnou erotickou scénu. „Na dnešní poměry to byl čajíček, teď mladé herečky lituju, že se musí svlékat, i když se vyšetřuje vražda,“ poznamenává herečka.

Oblíbená herečka slaví na place seriálu Ulice
Dřív hercům stačilo, když chodili včas
Mladí herci to podle ní vůbec mají dneska těžší. „Jsou šikovní, umějí hrát, zpívat, tančit, jenže jich je moc. Nechápu, proč je těch hereckých škol tolik. Dostanou diplom, že jsou herci, ale není jisté, že si vůbec někdy zahrají. Hlavně s filmováním to mají těžké: v českých filmech vidíte pořád ty samé tváře – Geislerová, Vilhelmová nebo nějaká Slovenka. Točí tady pár režisérů, kteří jsou zvyklí pracovat s týmiž herci. To dřív nebylo,“ zdůrazňuje a dodává, že když se herec choval normálně, nechodil pozdě, práci odvedl, jak měl, tak ho režiséři obsazovali. Ani zmínka o talentu – ale ani o jiných věcech.
Nehrála, protože byla ve straně?
Námitka, že jí role mohly padat do klína i kvůli tomu, že byla ve straně, ji rozesměje: „Opak byl pravdou! Nemám v ruce žádné důkazy, ale je jasné, že když většina národa, a tedy i filmových tvůrců byla proti režimu, nabídky mě spíš obcházely. Takový nenápadný trest.“ Do strany vstoupila v pětadvaceti hlavně pod vlivem ředitele Divadla E. F. Buriana Josefa Větrovce. „Myslela jsem si tehdy, že na té platformě budu moct něco říct, k něčemu se vyjádřit. Navíc existoval velký tlak z televize. A já tam chtěla hrát.“
Na Zemana nikdo povinně koukat nemusel!
A tak hrála. Všude. V seriálech Byl jednou jeden dům, Tajemství proutěného košíku, ale také 30 případů majora Zemana, kde zosobnila manželku hlavního hrdiny. „Pro mě to byla práce jako každá jiná,“ vzpomíná. „Režisér Sequens byl velmi přísný, perfekcionista. Velkým plusem bylo, že jsem se mohla potkat s kolegy, kteří působili v angažmá v jiných divadlech a moc často jsme se neviděli – s Láďou Mrkvičkou, Rudou Jelínkem. Byl to samozřejmě obrázek doby, ale nikdo se na to přece povinně koukat nemusel. Většinou se setkávám s tím, že se na majora Zemana lidi pořád rádi dívají. Něco tam bylo určitě přitažené za vlasy, ale to je v nových věcech taky,“ uzavírá Jaroslava.
Točila i s Menšíkem
S respektem a hrdostí vzpomíná i na filmování s Vladimírem Menšíkem: „V počátcích jsem s ním hodně hrála, nenápadným způsobem mě nenechal udělat nějakou blbost. Když člověk není úplné jelito, tak to pochytí. Byl nesmírně inteligentní, zároveň pohotový a spontánní, měl v sobě neuvěřitelnou lehkost, takže jsem vedle něho vůbec neměla trému. Občas se mi zasteskne po úrovni, která dřív byla,“ povzdechne si.
Osobní život obětovala herectví
Povzdech je o to těžší, že krom herectví toho paní Jarce moc nezbylo. Vdaná sice byla, ale krátce a ne moc šťastně. „Já jsem se vlastně nikdy moc nechtěla vdávat a zakládat rodinu. Představa, že mám doma manžela a dvě děti, mě nelákala,“ přiznává. Nakonec se krátce před pětatřicítkou vdala za příležitostného taxikáře, na nějž nemá ani trochu dobré vzpomínky.
„Bylo to takové špatné období: umírala mi maminka, na které jsem byla hodně závislá, asi mě zachvátila panika, že zůstanu sama. Za rok jsem pochopila, že to bylo špatně, a rozvedla jsem se.“ Z manželství jí zůstal syn Jaroslav, od mala těžce nemocný, momentálně v invalidním důchodu. Jako těžkému astmatikovi mu nedělá dobře pražský smog, a tak žije na jejich venkovské chalupě, o kterou se zároveň postará. Paní Jaroslava tam s ním tráví co nejvíc času: „On je takový můj motor, abych tu káru táhla dál.“ I proto prý nehraje v letních divadelních produkcích – léto na chaloupce jí nikdo nevezme.
Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh na ');.
Vložil: Lucie Kolouchová