Znovu zamilovaná Macicuchová jen září. Poprala se s rakovinou, teď objímá stromy a vyhýbá se stresu. A vypráví i o setkání s duchem: Pak jsem se po něm otočila a nikdo tam nebyl...
01.05.2016
Foto: TV Nova
Popisek: Hana Maciuchová
Vždycky působila upjatě a chladně. Taková anglická lady. S gentlemanem Jiřím Adamírou tvořili dvacet let dokonalý pár, s tím, že tu není, se nikdy nevyrovnala. I když – poslední dobou se zdá, že prochází změnou. Sedmdesátka Haně Maciuchové navzdory těžké nemoci prospívá.
Uplynulých pár let byly v životě křehké herečky ve znamení výrazných změn. Po čtyřiceti letech odešla z angažmá v Divadle na Vinohradech a vydala se na volnou nohu. A po devíti letech odešla z nekonečného seriálu Ulice. Ovšem neberme to tak, že stárne a chystá se do hereckého důchodu. Nabídky prý teď musí odmítat. V minulých pár měsících ale neřešila natřískaný diář, ale mnohem zásadnější věci. Měla totiž rakovinu.
Mrazivá historka z hor
„Po devíti letech jsem skončila v Ulici. Tělo si říkalo podvědomě o pauzu. Imunita nebyla, jaká měla být,“ říká herečka v rozhovoru pro MfDnes a pokračuje historku, ze které mrazí. „Měla jsem jet do Jáchymova do lázní. A já si v tu chvíli vzpomněla na něco, co se mi stalo před patnácti lety v rakouských lázních Gastein. Procházela jsem se tam nádherným podhůřím, když u mě zastavil cyklista, Čech. Povídá: Co tady děláte, tady je nebezpečné, radioaktivní prostředí, nebuďte tu. Já se smála, taková krása nemůže být nebezpečná. Jenže pak jsem se po něm otočila a nikdo tam nebyl... Na tenhle zážitek si často vzpomenu. I před těmi lázněmi. Tak jsem si zašla na mamograf a lékařce se tam něco nelíbilo. Bylo tam něco, co tam být nemělo. Biopsii mi udělali 29. ledna a za deset dnů přišly výsledky. Karcinom prsu.“
Překousnout ropuchu
Na lékařskou zprávu zareagovala po svém. Jako bojovnice. „Po lékařově verdiktu jsem si řekla, že tomu nemůžu uhnout. Stejnou nemoc měla před pětatřiceti lety maminka a zvládla ji. Takže ji nemůžu zklamat a zvládnu to taky.“ A co podle ní krutou nemoc způsobilo? „Tuhle nemoc způsobuje stres. My herci si stres způsobujeme vědomě, když hrajeme v divadle nebo točíme. Takže jsem se moc nedivila. Nadechla jsem se a řekla si, dobře, musím překousnout ropuchu. A zbytky co nejrychleji vyplivnout,“ otřese se.
Jiří Adamíra mohl žít
„Na operaci jsem šla v nejbližším možném termínu, díky tomu, že se nemoc rychle podchytila a operační zásah nemusel být tak masivní, jsem se na jeviště vrátila za pět týdnů.“ Nemohla při tom nemyslet na svého životního muže, osudovou lásku, Jiřího Adamíru. Ten také bojoval s rakovinou. „Můj muž zemřel na pooperační komplikace, ne na nemoc samotnou. V jeho případě bylo tolik otazníků, tolik problematických lékařských rozhodnutí, tolik otazníků. Medicína neuvěřitelně pokročila,“ říká s lítostí.
Osudový chlap
„Jiří měl všechny svůdné vlastnosti, které má správný chlap mít. Byl inteligentní, měl životní přehled, skeptický nadhled, smysl pro humor. Jeho práce – to byl herecký koncert. Byl velmi přitažlivý a charismatický, plný šarmu. Ve vztahu je tak důležité, aby si partneři uměli najít na sebe čas, aby měli trpělivost vyslechnout starosti toho druhého. Jiří byl o devatenáct let starší, rychle mě naučil setřásat zbytečné problémy, které mě ještě trápily. Já jsem zase jemu přinášela energii, smích, jiný úhel pohledu na spoustu věcí. Milovali jsme se.“ Ti dva k sobě prostě patřili. A to, že nikdy neměli děti, je stmelilo ještě víc. Byli tu pro sebe.
Láska kvete v každém věku
Hana je dlouho sama. Nedávno ale dostala divadelní roli, která jí změnila život. Jde o monodrama Žena Vlčí mák. „Je to života běh jedné dámy, která od života už nic nečeká. Zavřela dveře. Žije poklidný život a náhle se s někým setká. Oslovuje mě, co se s takovým člověkem stane, když v tomto věku potká někoho, kdo ho zaujme. Jak se mu zbystří smysly, jaké to je, na někoho čekat. Jaká je to radost, sdělovat si s druhým zážitky, nebo dostat od muže dárek, a jaké to je, když žena dostává dárky často. Poprvé poznává všechny slasti života. Tématem naší hry je objevovaný fakt, že rozlet duše brzdí stáří.“
Nemáte pocit, že Hana Maciuchová mluví sama o sobě? Možná tím, že bojovala o život, překonala bolest z odchodu milovaného muže a uvědomila si, že ještě je čas žít. A možná někoho potkala, jak naznačují její kolegové. „Když mi bylo sedmdesát, říkala jsem, že každý věk má své hračky. A netušila, že tou mou se stane rakovina,“ říká. Paradoxně jí těžká nemoc vlila do žil netušenou energii. Z upjaté dámy se vylupuje žena, která umí žít přítomností. A život si užívá. „Ždímám jaro, čichám k zemi, objímám stromy, sleduji, jak raší,“ končí Hana Maciuchová příznačně rozhovor.
Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh na ');.
Vložil: Lucie Kolouchová