Takovou tchýni byste určitě nechtěli. První dáma českého filmu totiž nezůstala mužům nikdy nic dlužna. Proč si nejvíc užívala semetriky a jaká byla doopravdy? Tajnosti slavných
29.04.2016
Foto: ČT
Popisek: První dáma českého filmu, jedinečná a nezapomenutelná Růžena Šlemrová
Růžena Šlemrová začínala v němých groteskách, naplno rozehrát se mohla až s nástupem zvukového záznamu. Po druhé světové válce ale její zpovykané paničky rychle vyšly z módy. Protivná, šťouravá, arogantní, afektovaná, nafoukaná… to byla její doména. Kde se to v té milé dámě bralo?
„Takový herecký projev, ten se nedá naučit. S tímto talentem se musí člověk narodit. Je to dar!“ prohlásila o ní kdysi nezapomenutelná Marie Rosůlková. Přední osobnost pražského Divadla na Vinohradech, nepřekonatelná interpretka salonních rolí, první dáma prvorepublikového filmu, která dokázala jako jedna z mála s elegancí a noblesou předvést, jak nepostradatelný a zásadní je pro herce dokonalý mluvený projev, doprovázený výraznými gesty a zpestřený navíc jedinečným důvtipem a smyslem pro humor. „Byla herečkou výrazně komického fondu a hrávala především temperamentní a brebentivé groteskní dámy z velkoměstské a aristokratické společnosti, navlečené do skvělých toalet.“ To napsal jistý publicista o jejích rolích v divadle a platí to i pro většinu jejích postav filmových. Poprvé se objevila na plátně v roce 1914, pak si zahrála ještě v sedmi dalších němých filmech, teprve zvukový film jí ale umožnil naplno se uplatnit.
S Vlastou Burianem a Vilémem Prunerem v komedii Zlaté dno
Objevovala se jako výřečná, hádavá nebo pyšná panička, salonní dáma s přehnaně kultivovanou výslovností. Režiséři ji také obsazovali do rolí tetiček a maminek, které důrazně a až nepatřičně zasahují do životů svých dospělých potomků. Růžena Šlemrová byla schopna komického nadhledu, mnohdy až s prvky parodie. Účinkovala ve více než šedesáti filmech, hlavní roli však dostala za celou kariéru jenom jedinou – ve filmu Paní Morálka kráčí městem. Bohužel ale právě tento film měl ke komedii hodně daleko. Po válce pak její ‘typ‘ rychle vyšel z módy.
Dáma z vyšších kruhů
Dcera významného českého historika Bedřicha Macha se narodila 10. listopadu 1886 v Plzni. Divadlo ji zaujalo již v dětství, účastnila se školních představení, a když se po maturitě rozhodla pro studium herectví, rodina ji podpořila, přestože přelom 19. a 20. století nebyl herecké profesi právě nakloněn. Po absolvování soukromých kurzů u legendární tragédky a první dámy Národního divadla Otýlie Sklenářové-Malé získala stálé angažmá v Městském divadle na Vinohradech. Tam se seznámila s Andulou Sedláčkovou, jež vlastnila s manželem Maxem Urbanem filmovou výrobnu Asum, v jejíž produkci vznikla v roce 1914 komedie Noční děs. Paní Růžena v ní dostala svoji první roli záletné paní Fialové a nevěrnice a svůdnice si pak zahrála ještě v dalších filmech němé éry.
Jako baronka v romantické komedii Martina Friče Prstýnek
Díky osobitému slovnímu projevu a intonaci byla často obsazována do rolí přísných dam z vyšších kruhů, které se pohoršují nad úpadkem mravů a považují za nutné tuto neblahou situaci neustále komentovat a ironizovat. Její filmoví manželé pak byli většinou zakřiknutí a ušlápnutí ‘podpantofláci‘. Filmová tvorba, vznikající po druhé světové válce, už ale nenabízela pro její typ dam dostatek prostoru, a tak se paní Šlemrová ze stříbrného plátna pozvolna vytratila a v roce 1948 dokonce definitivně opustila i jeviště vinohradského divadla, údajně ze zdravotních důvodů. Po pár letech se jí podařilo znovu před kameru vrátit, příležitost dostala především ve snímcích režiséra Václava Kršky. Mimo jiné si zahrála v poetické romanci Řeka čaruje, v životopisném dramatu Mikoláš Aleš či v poetickém dramatu Stříbrný vítr. Naposledy stanula před kamerou v roce 1955 v komedii Miroslava Cikána Muž v povětří.
Přesně věděla, co chce
V osobním životě byla paní Šlemrová pravým opakem svých filmových hašteřivých a panovačných paniček. Milá, vtipná, dobrosrdečná a příjemná dáma milovala přírodu a velmi ráda jezdila na rekreaci do lázní. Jejím nejoblíbenějším místem byly slovenské lázně Sliač. Stejně jako noblesou a elegancí vynikala také inteligencí, pílí, pracovitostí, cílevědomostí, pevným rozhodováním i jistou dávkou konvence.
S Jaroslavem Marvanem v nesmrtelné komedii Dovolená s Andělem
Její velkou vášní bylo sbírání a vytváření nejrůznějších šperků a módních ozdob. Milovala drahé kovy stejně jako bižuterii či šperky ze všedních materiálů, musely ale mít „šmrnc“. Totéž platilo o módě, ve které dokázala s přehledem kombinovat vrcholně luxusní kusy s naprosto obyčejnými, přičemž výsledek byl vždy ohromující. Šperky si ráda sama navrhovala a současně i vyráběla. Traduje se, že před jejím kreativním viděním neunikl ani kovový ‘WC řetízek‘, který využila k výrobě náhrdelníku. Zkrátka měla neobyčejný cit pro skutečnou krásu a vytříbenou eleganci.
Bez čeho se neobešla
Povýšený a kritický pohled před kamerou velmi ráda podporovala použitím lorňonu (brýlová skla, zasazená do obrouček s jednou nožkou na přidržování) nebo cvikrem neboli skřipcem bez nožek, který se nasazoval přímo na nos. Potrpěla si na nápadné náramkové hodinky, výrazné šperky, modelové kabelky a neobvyklé výstřední klobouky. Navzdory prvorepublikovému stylu, který kladl důraz ve vysoké módě na střídmou eleganci, měla velmi ráda nápadné černobílé střevíčky – samozřejmě ale musely ladit s celým outfitem. Jejím velmi častým společníkem byl i malý psí mazlíček – tím se Růžena Šlemrová významně zasloužila o popularitu pražského krysaříka.
Ve svém posledním filmu – komedii režiséra Miroslava Cikána Muž v povětří
O filmu říkávala, že je její láskou na celý život, a podřídila mu ho opravdu do puntíku. Zda se skvěle rozjetá kariéra stala i příčinou její bezdětnosti, nebylo nikdy potvrzeno, příčina byla ale pravděpodobně jiná. Provdala se za producenta Rudolfa Šlemra, který byl jedním ze zakladatelů filmových ateliérů v pražské Hostivaři, které fungují dodnes. V letech 1925 až 1928 byl předsedou Filmové ligy československé, na jejíž půdě se jeho žena velmi usilovně snažila o zrovnoprávnění filmu jako nového kulturního fenoménu s divadlem. Zemřela 24. srpna 1962, čtvrt roku před svými šestasedmdesátými narozeninami.
Čtěte také:
Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh na
Vložil: Adina Janovská