Osvědčený padouch a delikvent vyváděl všechny z míry svatouškovskou výmluvností. Dokázal být tak věrohodný, že ho při natáčení nechtěla bytná ani pustit do domu. Tajnosti slavných
26.03.2016
Foto: Filmové studio Barrandov
Popisek: Bohumil Šmída jako kapitán veřejné bezpečnosti Roháč v detektivce z roku 1966 Slečny přijdou později
„Produkce je práce, kterou se buď naučíte za čtrnáct dní, nebo nikdy!“ říkával muž, který se mnohem častěji pohyboval právě ve filmové produkci než před kamerou. Přesto si ho režiséři vyhledávali sami i jako herce. Jeho podvodníci, padouši a delikventi jsou totiž nezapomenutelní.
Jeho herecké kreace jsou nezapomenutelné. Vytvořil plejádu rázovitých, často komicky laděných figurek podnikavců a šejdířů různého kalibru, drobných kriminálníků a podezřelých z různých deliktů, kteří vehementně a se svatouškovskou výmluvností objasňují své konání a přečiny. I když měl kvůli obrovské pracovní vytíženosti na Barrandově a ve škole většinou čas jen na vedlejší role, vždycky byl nepřehlédnutelný, ať už jako typ či jako zajímavá figura. A hlavně jako člověk.
Jako obstaravatel pohřbů Felix Pacínek ve filmu Nahá pastýřka
Filmový herec, profesor FAMU a člen barrandovské tvůrčí skupiny Šmída – Fikar, která se zasloužila o realizaci takových filmů, jako Jasného Všichni dobří rodáci či Kunderův a Jirešův Žert, dostával vedle produkční a pedagogické práce často od svých kolegů nejrůznější herecké nabídky. Mimo jiné ztvárnil postavu šéfa televize v památném muzikálu Kdyby tisíc klarinetů či poručíka VB v komedii Zlatá svatba, zahrál si ale třeba i v Herzových Holkách v porcelánu. Zřejmě nejznámější je ale jeho recidivista Felix Pacínek v nezapomenutelné detektivce Nahá pastýřka, kterou natočil v roce 1966 Jaroslav Mach.
Pacínka nechtěla ani bytná
Na svého laskavého a prvorepublikově zdvořilého podvodníčka Pacínka vzpomínal Bohumil Šmída i v knížce Jeden život s filmem. „Dávno před natáčením jsem se s Pacínkem procházel po vltavském nábřeží, pražskými uličkami i parky, jezdil s ním tramvají, anebo s ním sedával na zaplněné tribuně fotbalového stadionu a mumlal si tiše pro sebe jeho typickou řeč. Když jsem se postavil před kameru ke svému prvnímu záběru, zdálo se mi, že jsem tu postavu našel. Točili jsme pak v hostivařském ateliéru i na zámku Orlík a žili si celou tu dobu jako spokojená rodina,“ vyprávěl.
Jako kasař Mlíko v nezapomenutelné kasařské baladě Pěnička a Paraplíčko
Také velmi rád dával ve společnosti k dobru, jaké rozčarování prožila paní na náměstí, když u ní zazvonil s tím, že u ní bude bydlet. „Jéžišmarjá, já jsem říkala, aby mi sem dali pana Högra nebo pana Růžka. Je to takovej krásnej sváteční pokoj, všechno čistě povlečený, a voni mi pošlou vás!“ nedokázala ovládnout své zklamání, obzvlášť když už měla Šmídu podvědomě spojeného právě s Pacínkem. Nemohla totiž ještě tušit, že právě Šmída svým osobitým humorem dodá detektivce ten správný šmrnc.
Mistr produkční
Narodil se 16. ledna 1914 v pražské živnostnické rodině, jeho otec měl v Nuslích obchod s textilem. Vystudoval klasické gymnázium, již v této době ale stanul poprvé před filmovou kamerou. Debutoval v roce 1932 nevelkou rolí studenta ve filmu Vladislava Vančury Před maturitou, a pak v celé řadě dalších filmů 30. let, z nich byla většina již zapomenuta. Po maturitě studoval čtyři roky práva na Karlově univerzitě, kvůli uzavření vysokých škol v roce 1939 ale studium nedokončil. Své první zaměstnání v době okupace spojil s filmem, nejprve byl fakturistou u české půjčovny americké produkční společnosti Radiofilm, pak pracoval jako produkční pokladník u českých filmových společností Slavia-film a Pragfilm.
S Jiřím Sovákem a Janem Pohanem v kriminálce Na kolejích čeká vrah
V práci pro film pokračoval i po roce 1945 v zestátněné kinematografii. Postupně zastával řadu funkcí ve Filmovém studiu Barrandov, od roku 1947 byl vedoucím výroby, následně ve spolupráci s dalšími osobnostmi stál v čele tvůrčí skupiny. Několik let dokonce působil na Barrandově jako ředitel a pracoval i pro Krátký film. K tématu filmové produkce vydal několik publikací, své zkušenosti zúročil i jako pedagog. Od roku 1955 byl vedoucím katedry filmové a televizní produkce na FAMU, stal se autorem několika učebnic filmové produkce a dohlížel jako pedagogický poradce na vznik řady studentských filmů.
Oblíbený padouch
I když obdivoval film jako médium a ze studentských let měl i určité zkušenosti s herectvím, v pozdějších letech práci před kamerou nijak nevyhledával. Filmoví režiséři si ho ale nakonec vždycky našli sami. Například začínající režisér Zbyněk Brynych mu nabídl v roce 1958 roli ve svém debutu Žižkovská romance, Šmída ale odmítl. Vzápětí však stanul po boku Marie Rosůlkové v Krškově dramatu ze života současné mládeže Cesta zpátky a hned v následujícím roce ztvárnil složitou psychologickou postavu soukromého zemědělce Malce v dramatu podle knihy Ivana Kříže Velká samota. Ve stejné době se zcela výjimečně pustil i do jiné umělecké oblasti a složil texty k písním pro válečné drama režiséra Vladimíra Čecha Černý prapor.
V seriálu Pan Tau
V následujících více než dvaceti letech obohatil Bohumil Šmída svým realistickým hereckým projevem zhruba čtyřicet filmů různých žánrů i režisérů. Diváci si ho pamatují jako představitele výrazných postav různých politováníhodných delikventů, ať již skutečných, nebo jen podezřelých. Ke skvělému ztvárnění ‘záporáků‘ a vyloženě nesympatických typů mu pomáhala tvář a zvláštní měkký, až úlisný hlas. Jeho postavy bývaly často dabovány, protože nebyl školeným hercem. Takové role ztvárnil například v detektivce Kde alibi nestačí nebo v Machových kriminálkách Nahá pastýřka a Rakev ve snu viděti, v nichž obou dostala Šmídova postava jméno Pacínek. S režisérem Jaroslavem Machem pak pracoval v roce 1970 ještě na filmu Na kolejích čeká vrah a objevil se v dalších detektivních příbězích. Vedle čistě negativních postav vytvořil také řadu malých, nicméně vždy rázovitých figurek, a pochopitelně se objevil i v řadě televizních inscenací a seriálů. Nikdy ale nepřekročil rámec epizodní role. Jeho poslední se stala v roce 1980 postava strážce zákona ve filmu Dívka s mušlí.
Podporoval novou vlnu
I když působení Bohumila Šmídy obzvlášť v manažerských funkcích mělo často politický podtext, v čele Barrandova stál v nelehkých 50. letech a za svou činnost získal i státní vyznamenání, je nutno připomenout, že se jako produkční později podílel na vzniku řady zásadních děl československé kinematografie. Ve svých tvůrčích skupinách produkoval řadu významných snímků ‘české nové vlny‘ 60. let, ať to byly v roce 1967 Menzelovy Ostře sledované vlaky, o rok později Všichni dobří rodáci a celá řada dalších.
S Blankou Lormanovou a Jiřím Krampolem v komedii Zlatá svatba
Svůj život a zkušenosti shrnul v roce 1980 ve vzpomínkové knize Jeden život s filmem. Naposledy si zahrál v roce 1989 jednoho ze štamgastů saloonu v rodinném westernu režiséra Zdeňka Sirového Cesta na Jihozápad, natočeném podle literární předlohy Jacka Londona. Zemřel krátce po natáčení, 6. března 1989. Bylo mu sedmdesát pět let.
Čtěte také:
Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh na
Vložil: Adina Janovská