Afektovaná pseudointelektuálka Jirásková, Vášáryová s křivým úsměvem, hloupý komik Jandák, hrůza Jiřího Suchého... Český filmový kritik si psal deník, nakonec spáchal sebevraždu
15.03.2016
Foto: archiv
Popisek: Filmový a literární kritik a publicista Jiří Cieslar na snímku z roku 1998, kdy přebral Cenu F. X. Šaldy
Velký rozruch způsobil nedávno vydaný deník vynikajícího českého filmového kritika Jiřího Cieslara, nazvaný Matouš. Je nejen bolestným svědectvím o životě muže, trpícího vážnou nemocí, ale nezřídka i záznamem toho, co si upřímně myslel o některých osobnostech naší kulturní a politické scény. A je evidentní, že ho dění ve společnosti trápilo stejně tak jako jeho vážné osobní problémy.
Jiří Cieslar svůj deník pojmenoval po psychoterapeutu Matoušovi, k němuž se v posledních letech svého života doslova upnul. Díky jeho radám například dokázal úplně, ze dne na den, skoncovat s alkoholem a podřídit svůj život přísným pravidlům, která mu jeho nový guru nařídil. Kromě záznamů, zachycujících jeho každodenní běžný život, četné pracovní povinnosti, milostná dramata a komplikovaný vztah k bývalé manželce i pěti dětem, Cieslar zdokumentoval zásadní rozhovory se svými přáteli.
Hanák zaryl hluboko
Velmi často se například stýkal se slovenským režisérem Dušanem Hanákem. Když spolu jednou trávili čas na chalupě, den nato Cieslar zapsal: „Dnes zaryl hluboko, když mluvil o Magdě Vášáryové.“ Poté prozradil, jaký názor si Hanák vytvořil na tuto slovenskou herečku a političku. Podle něj, když si někdo jako ona celý život hraje na něco jiného, než je vevnitř, aby získal jakousi novou identitu, tak tím své okolí prosí, aby ho mělo rádo. Vášáryová prý vždy chtěla být obdivovanou královnou, která šíří mýtus o svém vzdělání, o tom, že umí spoustu jazyků, ač je pravda mnohem skromnější. „A kdo takto hraje místo sebe jiného, a už o tom třeba dávno neví, poznáte ho podle toho, že má nakřivo úsměv,“ cituje Cieslar režiséra Hanáka.
Smuteční virvál kolem Dostála
Velmi silná je pasáž, kdy tento filmový kritik a pedagog reaguje na pohřeb někdejšího ministra kultury Pavla Dostála. Nevěřícně zírá na „smuteční virvál“, který se kolem jeho smrti rozpoutal, a dává jej do protikladu s pohřbem dalšího ministra kultury, Pavla Tigrida, jehož si, jak z jeho Deníku vyplývá, velmi vážil: „Jak ten nenápadně, bez obřadů, ve Francii odešel,“ glosuje a naopak znechuceně kritizuje bombastiku Dostálova pohřbu: „Narvané Národní divadlo (vždy si vzpomenu na Antichartu), proslovy premiéra Paroubka, Klause, Töpfera (fuj), afektované pseudointelektuálky Jiráskové, noblesního vola Sobotky. Havel v publiku, řady plačících lidí.“ Cieslar ale zároveň samotného Pavla Dostála chválí za to, jak se důstojně choval ve své nemoci i jako ministr.
Hloupý komik Jandák. A Suchý? Kdysi štěstí, dnes neštěstí!
O to zklamanější byl v srpnu 2005, kdy si do Deníku zapsal informaci o volbě „hloupého komika“ Vítězslava Jandáka ministrem kultury. Naopak ve stejný den si zaznamenává jako zprávu roku fakt, že u nás v poslední době mocně přibývá listnatých lesů. V říjnu stejného roku se zamýšlí nad osudem Jiřího Suchého, za nějž se nakonec hrozně styděl. I přesto, že si ho v začátcích jeho kariéry nesmírně vážil, jak to uměl roztočit a jak dokonce zachraňoval i „najednou nudného“ Jiřího Šlitra v v Ďáblovi z Vinohrad. Ale posledních dvacet třicet let je to prý hrůza a Suchý to tuší a nechce si to přiznat. „Proč neodpočívá a nebilancuje, třeba psaním autobiografie, vždyť nahoře už má tak vystaráno?! Jak by taková kniha mohla být podivuhodná! Ale on nemůže nepokračovat, je to v něm, je to jeho letora. Kdysi štěstí, dnes spíše neštěstí,“ shrnul Jiří Cieslar kariéru legendy Semaforu.
Za pár týdnů záznamy v Matoušovi končí. Poslední je z třetího ledna 2006: „Dny tíhy, jež nemá chuť – tu lehkost – nemá se zapisovat. Teď po doutníku a kávě škvírou vyhlédla. Díky.“ Třináct dnů nato spáchal Jiří Cieslar sebevraždu.
Čtěte také:
Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh na
Vložil: Adéla Hofmanová