EXKLUZIVNĚ Stát na své lidi nesmí dělat podrazy, říká Milan Knížák. Nedůvěra mezi státem a jeho občany vede k radikalizaci a stát není firma, dodává

Foto: Facebook

Popisek: Profesor Milan Knížák se často vyjadřuje i k otázkám politickým, nejen uměleckým.

ROZHOVOR Setkání s bývalým rektorem Akademie výtvarných umění a také generálním ředitelem Národní galerie, dnes pětasedmdesátiletým hudebníkem, výtvarníkem a performerem Milanem Knížákem bývají vždycky jiskřivá. Zajiskřilo se i tentokrát, v odpovědích, které začaly povídáním o jeho výstavě v Olomouci.

Pane profesore, nedávno jste otevřel v olomoucké galerii Kateřiny Dostálové svoji další výstavu. Znamená to, že pořád máte chuť a energii pracovat?

Je to spíše komorní výstava kreseb. Zhruba před dvěma léty jsem si sám pro sebe začal dělat kresby aktů, spíše zjednodušených než realistických. Žena je na nich jako erotický znak. Žena jako téma pro mne neztrácí svojí mystičnost.

Souvisí ta mystičnost a vnímání erotických ženských znaků například s vaším věkem?

To určitě ne. Jen dnes možná volím méně provokativní tóny barev, razantní kresbu kombinuji s jemnou barvou. V mladickém rozpuku už nejsem, ale téma erotiky, ženy, vnímám pořád stejně, ne-li více. V mládí má člověk spousty vjemů, práce a sex, přesto, že se intenzivně děje, mysl tolik nenaplňuje. Teď mám více času na přemýšlení a tím je asi moje práce jednodušší, rafinovanější. Tak to vidím já a obecně platné to třeba není.

Je podle vás výtvarné umění sdělením umělce svému okolí, anebo je to pro okolí výzva, která vybízí k zamyšlení a vytvoření vlastních vjemů a pohledů?

Umění vždy souvisí s dobou a vzniká vždy podle nepsaných pravidel, či spíše nálad. Evropské umění klade důraz na subjekt, na tvořivost a často se demonstrativně staví do protikladu. Tím tak trochu supluje tvůrce, například Boha. Asi proto je evropské umění zajímavé pro celý svět. Dnes se všude malují „evropské“ obrazy, píší „evropské“ knihy, hraje „evropské“ divadlo, atd., a lokální umění je odsouváno do role folklóru. Do umění vstupují módní trendy. Na jedné straně chce být umění nezávislé, ale na druhé straně podléhá vlivům trendů, ale ten, kdo následuje, je přinejlepším druhý.

Souvisí to nějak s dnešní dobou?

„Dnešní doba je scestná. Všude se dostávají k moci neschopní jedinci jen s ostrými lokty, kterým nejde o věc, ale o to, jak z toho něco vyzískat. Je to smutné a v oblasti umění zvlášť odporné. Podívejte se na naši vládu. V čele je člověk, který nemá životní zkušenosti, celou dobu žil v parlamentním skleníku. Líbí se mu být předsedou vlády a proto je loutkou v rukou Babiše, bojí se razantních rozhodnutí, aby Babiš nepoložil jeho vládu. Podobné je to ve všech sférách společnosti.

Máte pro tento jev nějaké vysvětlení?

Chybí nám obecné žebříčky hodnot. Místo nich vymýšlíme stále větší a větší množství zákonů. Zákon je vždycky znakem slabosti společnosti. S rostoucím počtem zákonů klesá jejich účinnost, protože se v nich nikdo nevyzná, kříží se mezi sebou. V Americe už v šedesátých letech visely na WC nápisy: „Po použití záchodu jste povinen si podle federálního zákona číslo to a to umýt ruce…“ Připadalo mně to směšné. Čím víc žije společnost z tradičních hodnot, tím méně potřebuje zákony.

Dnes jsem se dočetl, že premiér zvažuje vytvoření zákona, kterým by mohl dostat pod kontrolu Energetický regulační úřad, jehož ředitelku jmenuje prezident, která je teď nezávislá a může tak přijímat nezávislá rozhodnutí. Uvažovat o vytvoření zákona na odstranění jedné osoby, mně připadá jako vrchol blbosti, ale zároveň velmi nebezpečné.

Dotkl jste se energetiky, kterou teď hýbou otázky solární energie. Jak se díváte na tento problém?

To je bohužel další smutný jev současné společnosti. A není to problém jen fotovoltaiky. Poprvé se to stalo s pražským blobem, Kaplického návrhem Národní knihovny, kde se měnila pravidla soutěže během hodnocení. Fotovoltaika je ale rozšířenější problém. Stát nalajnoval nějaká pravidla, kterými chtěl přitáhnout podnikatele k vyřešení svého problému. Řada podnikatelů výzvu v dobré víře přijala a v liberálním ekonomickém prostředí tam nasměrovala svůj byznys. Nabrali si úvěry, rozjeli projekty, měnili svůj život… Přišla jiná politická garnitura, a okamžitě změnila pravidla. Tím uvrhla podnikatele do těžko řešitelných problémů. Je bohužel typické pro naše prostředí, že politická garnitura, která se dostane k moci, chce co nejrychleji změnit a zdevastovat všechno, co začali ty před nimi. Na to vždycky doplácí občané. Tedy daňoví poplatníci, kteří živí tuto zemi.

Vláda ale má pravomoc takové rozhodnutí udělat.

Rozumím tomu, že jiná politická garnitura může mít jiné cíle. Ale musí to dělat klidným, postupným procesem tak, aby svým občanům neoprávněně neublížila. Podmínky byly dány na určitou dobu, a tu je nutno dodržet, poněvadž do projektů byly vloženy finanční prostředky i práce. Změna samozřejmě může nastat, někdy dokonce i musí, ale tak, aby nepoškodila ty, kteří legálně využili možnosti, které společnost nabízela. Nejhorší je, že spolu s politickým rozhodnutím vytvářela média nálady, které dehonestují ty, kteří neudělali nic jiného, než jen využili nabídky tehdejších vlád. Jelikož se většinou jedná o velké podnikatele, je lehké vyvolat sociální žárlivost. Pro dnešní politickou garnituru je každý, kdo se stal za jiných, byť legálních, podmínek bohatým, zločincem, nepřítelem…  Je to pozůstatek socialistického způsobu myšlení…

Do jaké pozice se tímto stát v obecné rovině dostává?

Stát nesmí dělat podrazy. To je věc politické kultury, která by měla platit v každé době a pro každou politickou reprezentaci. Nedůvěra mezi státem a jeho občany vede k polarizaci a radikalizaci a stává se podhoubím pro vznik totalitních režimů. Například v současnosti probíhá nebývalá imigrantská invaze, kterou evropské politické špičky neřeší a to mne vede k velkým obavám, poněvadž absenci politických řešení mohou vzít do rukou extrémisté a to je jasné vykročení k totalitním režimům. 

Co je podle vás za takovými radikálními obraty?

Běžné lidské vlastnosti. Závist, touha po moci, ztráta hodnot… Rozumím těmto lidským slabostem, ale pokud se odehrávají v kultivovaném prostředí, nemají velkou šanci.

V současnosti zuří v parlamentu boj o elektronickou evidenci tržeb EET. Sledujete ten souboj?

Zavedení EET mě zvlášť děsí, když si uvědomím, že se všechny informace dostávají do rukou ministra financí Babiše, který je znám tím, že nátlakovou metodou skupovává drobné podnikatele či pozemky. Prostřednictvím EET se dostane k množství informací, které může využít. Nedivím se politické opozici, že využívá všechny legální nástroje k tomu, aby takovému zásahu do soukromí zabránila. Uvažování o tom, že Parlament zamezí obstrukcím, jak se dnes z vedení Parlamentu ozývá, mne děsí. Parlament nemá rychle schvalovat změny. Naopak. Musí je schvalovat co nejpomaleji, dobře je zvážit a prodiskutovat, aby byly co nejlogičtější a vydržely co nejdéle. Stát se nesmí řídit jako firma, kdy za jednu poradu rozhodne její majitel o klíčových rozhodnutích.

Aleš Mazúrek  

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh  na ');.           

Vložil: Anička Vančová