Srdcem jsem český kacíř, prozradila Lenka Procházková, bojovnice proti církevním restitucím: Když církev žehnala zbraním hromadného ničení zdravého rozumu…

Foto: Hans Štembera

Popisek: Lenka Procházková

ROZHOVOR „Hlavně ať je mír.“ To slýchává na svátečních setkáních signatářka Charty 77, spisovatelka a aktivistka Lenka Procházková. Hovořila o svých „věčných“ tématech, jako je odmítání církevních restitucí či kritika ČT, také ale o Koránu a odpouštění.

Názorová polarizace v naší společnosti se v tomto roce ještě víc prohloubila. Myslíte si, že v příštím roce bude ještě gradovat?

Zatímco rozmanitost názorů je přirozený jev, který demokracie podporuje a garantuje, vyostřená polarizace společnosti, to znamená její rozdělení na dvě antagonistické skupiny, může vyústit ve střet. Někdy jde o střet dopředu naplánovaný a po vypuknutí organizovaně usměrňovaný. V českých poměrech by se zřejmě neodehrál na ulici. Že Praha není Kyjev, pochopili podporovatelé „našich majdanistů“ a vrhačů vajec už loni, takže si prohloubili znalost české národní povahy a nad Hradem zavlály místo praporu se lvem červené spodky. Jenže zase to neodhadli. Češi se sice umí vysmívat druhým i sami sobě, ale když jim někdo ukradne symbol, který mají na dresech i hokejisté, tak sranda končí. A ona skutečně končí, když lze beztrestně strhnout ze stěžně i prezidentskou standartu, přestože pachatelé byli ztotožněni. V demokratických státech existují tři složky moci: zákonodárná, výkonná a soudní. Každá z nich má mechanismus kontrol proti selhání. Pokud těmto „kontrolkám“ dojde baterie, takže nespustí alarm, má demokracie v záloze ještě hlídací psy, tedy média. Jestli ale někdo v předstihu vybaví tyto obranáře obojky, které je svými impulsy od štěkání odradí, pak nám z demokracie zbývá jen etiketa na prázdné flašce.

V naší republice má koncesi na objektivní, ověřené a vyvážené informace Česká televize. Její vysílání je zákonem deklarováno jako služba veřejnosti. V současnosti je to ale právě ČT, která přispívá k polarizaci společnosti.

Není její zpravodajství spíše jenom zpětným odrazem toho stavu?

To by se nesmělo přiklánět k jednomu z oněch pólů. Rada ČT taky vyfasovala  obojky proti štěkání, a na stížnosti diváků tihle námi živení psíci zvysoka kálí. Hodně koncesionářů už to pochopilo a pud sebezáchovy je zahnal k internetu. Ti setrvačnější ale ještě „své“ televizi dávají šanci a doufají, že jde o přechodný jev, který pomine. Já tak optimistická nejsem. Známe sice případy, kdy se trénovaný alkoholik někdy propil až ke střízlivosti, ale to neznamená, že by se trénovaní lháři mohli prolhat až k pravdě.

Podle průzkumů ČT je však značná část dotazovaných diváků s jejím zpravodajstvím spokojena.

I kdyby tyto průzkumy byly věrohodné, o čem to vypovídá? Proč ti „spokojení“ koncesionáři ČT necítí potřebu ověřovat si placené informace i z jiných zdrojů a porovnávat  míru manipulace? Nejspíš proto, aby nemuseli měnit svůj postoj. Místo postoj bych mohla říct postroj. Připodobnila bych je ke koňům zapřaženým do vozu. Takový kůň, když má nasazené klapky u očí, táhne káru a nevnímá, co se děje kolem, protože nemá širokoúhlé vidění. Ten žebřiňák, ke kterému jsou zapřaženi, je oblepený billboardy a hesly. Například: Zeman není náš prezident! Nebo: Putin je válečný štváč! Případně: NATO je zárukou naší bezpečnosti. Nebo nejnovější heslo: Turecko bude pro EU přínosem!

A co ne zrovna televizní heslo: Nic než národ! To se vám líbí víc?

To je primitivní slogan, převzatý z jiné kultury, který má být reakcí na aktuální imigrační vlnu do Evropy, ale o dlouhodobé příčiny úpadku našeho národa se nezajímá. Na tento typ demonstrací nechodím.

A na jaký druh shromáždění chodíte?

Akce, kterých se účastním, společně s dalšími zneklidněnými občany a iniciativami, mají vždy konkrétní témata a navrhují řešení. Momentálně například plánujeme veřejnou konferenci o historii NATO, z které by měl vzejít návrh zákona o speciálním referendu, v němž by se občané vyjádřili k tomu, zda by ČR měla v tomto agresívním paktu, který nedodržuje ani vlastní pravidla, nadále setrvávat. V březnu a v srpnu jsme žádali vládu, aby zveřejnila  hlasování svých členů, kterým byl vysloven souhlas s průjezdy amerických konvojů republikou. Z úřední mnohomluvné odpovědi vyšlo najevo, že žádné hlasování neproběhlo. Herec v roli ministra obrany zřejmě usoudil, že takovými „detaily“ se kabinet suverénního státu zdržovat nemusí. Souhlas s přelety vojenských letadel nad naším územím dává vláda a parlament ad hoc. Zřejmě to ani nečtou, prostě věří, že jde o smysluplnou věc. Takže v době, když naše pronajaté gripeny hlídaly nebe nad Pobaltím a potom Islandem, nebylo nikoho, kromě vševědoucího Boha, kdo by tušil, kdo a s jakým vybavením lítá nad hlavami nám.

Očekával jsem, že ve výčtu vašich protestů připomenete boj proti církevním restitucím. Už jste se smířila s prohrou?

Ne. Stále pokládám přijetí tohoto zákona za nemravný čin. Národ se vytváří a kultivuje stovky let a jeho vývoj vždy souvisí s nějakou základní ideou. Pro Čechy a Moravany to bylo hledání a hájení pravdy a přesvědčení o tom, že pokud podvody a lhaní jsou povýšeny na zákon, musí se společnost bránit. Pro menší národy a jejich státy je smrtící, když na odkaz předků rezignují a přizpůsobují se cizím vzorům a zájmům. A to se nám právě děje, je to proces, který za další generaci už může být nevratný. Jaké svébytné zdroje naše republika má? Býval to průmysl, vzdělanost, um našich občanů, specifická kultura, věda. Takže slogan „Nic než národ!“ je plytký, když vnímá pouze vnější nebezpečí a přehlíží, že sami svou přizpůsobivostí a pohodlností postupně přicházíme o hodnoty, na které náš národ býval hrdý. Když před několika lety, ve výroční den Pražského povstání, církev sloužila v korunovační katedrále mši, v níž děkovala veřejnoprávní televizi za propagandistickou pomoc při prosazování zákona o tzv. církevních restitucích, byl to výsměch českým dějinám, Masarykovi a všem kriticky smýšlejícím občanům. Vlastně tím žehnala zbraním hromadného ničení zdravého rozumu.

Není ale právě křesťanství tou hodnotou, kterou lidé, obávající se islamizace Evropy, chtějí bránit?

Křesťanství nepodporuje zlodějnu. Hamižným hromaděním majetků se tedy kredit církve svaté nijak neposílil, naopak jej ztratila, což vyvolalo nezadržitelný pokles věřících. A to osudově právě v době, kdy se schyluje k lámání chleba. Když církevní hodnostáři dávají svými skutky najevo, že nevěří v existenci vyšších zákonů, než jsou ty, které přijímá zkorumpovaný parlament, působí to jako vyklízení pozic. V tomhle mi to připomíná atmosféru v Evropě v předvečer druhé světové války, kdy tehdejší papež pomohl nekřesťanovi Hitlerovi k posílení moci. Dnes se tvrdí, že nerozeznal velikost nebezpečí. Neomylnost papeže však nepodléhá zkoumání, neboť je jedním z dogmat katolické církve.

Vy jste evangelička?

Nepatřím k žádné konfesi, ale srdcem a rozumem jsem to, čemu se říká český kacíř. Takových je nás pořád hodně. My „kacíři“ hledáme oporu v evangeliích a ne v církevních dogmatech. Z tohoto hlediska je i současný papež František „kacíř“.

Milióny lidí na světě nacházejí oporu v Koránu...

Korán byl inspirován jak Starým zákonem, tak i Novým. Judaismus, křesťanství i nejmladší islám mají společného Boha a mnoho téměř totožných principů, například Desatero. Líbí se mi, že islám neuznává dědičný hřích a že z evangelií, která byla sepsána o stovky let dřív než súry, převzal nabádání k odpouštění. Nový zákon je ovšem přehlednější, dodržuje časovou posloupnost a také je vroucnější, takže jeho poselství působí i dnes jako dobrá navigace, která vede člověka k lásce a k naději, že Boží království může existovat už na zemi. 

V modlitbě Otče náš pokládám za nejdůležitější verše: „A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům“. Ze zkušenosti vím, jak složité a opravdu těžké je někomu odpustit. Je to běh na dlouhé trati, který vyžaduje i ochotu vcítit se do situace našeho „viníka“. Když ale pochopíme jeho motiv a okolnosti, část hněvu se rozplyne. Pocit ukřivdění ještě setrvává, ale právě v této fázi přichází ke slovu láska, když cítíme, že „viník“ je schopen lítosti. Odpustit mu je pak velikým oboustranným darem, protože člověk svého „viníka“ neodsuzuje doživotně, přestane jím pohrdat a tím rozváže uzel, kterým si sám coby „oběť“ blokoval další svobodnou cestu. V tomhle je křesťanství geniálním návodem, jak si kromě pokory zachovat i úctu sám k sobě.

Může to fungovat i ve vztahu mezi národy?

Může, ale tam je odpouštění mnohem delší proces. Můj táta tvrdil, že malý národ musí umět odpouštět i veliké křivdy, aby přežil. Zauzlovaný vztah našich lidí k Němcům je sice politicky dávno překonán, ale skutečné odpuštění se uskuteční až rozhodnutím potomků těch ponížených či zabitých v době protektorátu. Tu dlouhou cestu za nás nemůže zástupně projít žádný ministr, ani premiér, taková pouť za odpuštěním závisí na vnitřním rozhodnutí statisíců lidí.

Platí to i o našem vztahu k Rusům?

Tady mám s odpouštěním vlastní zkušenost. V roce 2008 jsem byla pozvaná do Moskvy, kde jsem ve výroční den Palachovy smrti měla přednášku pro tamní novináře a studenty. Promítala jsem jim dokumentární záběry ze srpnové invaze, mluvila o Pražském jaru a četla úryvky ze své knihy o Palachovi. Trvalo to víc než dvě hodiny. Sál byl plný, několik lidí. Pak byla ještě debata. V jejím průběhu vstal  muž v poslední řadě. „Nejsem novinář,“ řekl. „Jsem jeden z těch vojáků, kteří v noci jednadvacátého srpna přijeli obsadit Prahu. Bylo mi dvacet. Tak jako Janu Palachovi. Dnes jsem přišel, protože se chci omluvit...“  Sál napjatě čekal, co udělám. „Omluva se přijímá,“ řekla jsem. A pak jsem tomu muži stojícímu v poslední řadě šla podat ruku.

Takový silný zážitek ale nemůže prožít každý.

Nemůže, proto jej předávám dál. Ten večer byl jedním z nejdůležitějších v mém životě. Osvobodil mě od nenávisti a přiměl ke studiu odtajněných politických dokumentů a k rozhovorům s pamětníky. Takže dnes už vím o motivech k invazi víc. Ve skutečnosti nešlo jenom o potlačení Pražského jara, ale i o reakci Varšavské smlouvy na rozmisťování základen NATO vybavených jaderným arzenálem v Bavorsku atd. Přesto si stále myslím, že invaze byla osudová chyba. Strach bývá zbrklým rádcem. Nejvíc se tehdy báli představitelé NDR a Polska, kteří invazi prosazovali nejhlasitěji. Někteří kremelští politici byli proti, ale nakonec je přehlasovali jestřábi. My jsme za jejich tehdejší rozhodnutí zaplatili demoralizací v průběhu dvacetileté okupace – a v důsledku toho i pozdějším rozdělením a rozkradením státu, když v nás (dočasně?) odumřel obranný instinkt. Maďarsku, které se také invaze účastnilo, ale dnes pomáháme střežit hranici Schengenu, a to společně se Slováky, u kterých mají Maďaři víc vroubků než Češi a Moravané. Zdá se tedy, že aktuální společné ohrožení může být urychlovačem při odpouštění starých křivd.

Černé brýle, kterými setrvačně hledíme na dnešní Rusko, které se komunistické ideologie někdejšího SSSR dávno vzdalo, nám ale bohužel stále zabraňují vidět skutečnou roli Ruska v dnešním chaotickém světě. Mluvit o nutné obraně křesťanských hodnot Evropy, a přitom nedokázat, a ani nechtít odpustit některým našim viníkům, a jiným ano, je nejen poněkud pokrytecké, ale i hloupé. 

Radim Panenka

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh  na ');.           

Vložil: Anička Vančová