Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
S cestovatelem Milošem Beranem

S cestovatelem Milošem Beranem

... do Číny a dál, za exotikou. Trocha povídání a nádherné fotky

Fejeton Jiřího Macků

Fejeton Jiřího Macků

Každou neděli něco trošinku hlubšího k zamyšlení od doyena redakce

Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, která pokračuje i v roce 2021

Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Házeli po mně růžové plyšové prase, plivali na mne, čůrali mi na dveře a strkali mi do zámků sirky, vzpomíná na „televizní krizi“ Bobo. Pohled z druhé strany

24.12.2015
Házeli po mně růžové plyšové prase, plivali na mne, čůrali mi na dveře a strkali mi do zámků sirky, vzpomíná na „televizní krizi“ Bobo. Pohled z druhé strany

Foto: ČT

Popisek: Jana Bobošíková

ROZHOVOR Vánoce 2000 a leden 2001 v České televizi byl ve znamení stávky. A proč zaměstnanci veřejnoprávní televize vyrazili do útoku? A proč se před budovu televize vypravila i řada obyčejných lidí? Příčinou stávky byly údajné tlaky na televizi. „Házeli po mně růžové plyšové prase a jiné předměty, plivali na mne, čůrali mi na dveře a strkali mi do zámků sirky,“ vzpomíná na atmosféru při „televizní krizi“ v České televizi Jana Bobošíková s tím, že boj s redaktory, co se tenkrát vzbouřili, byl místy až komický.

Od tak zvané televizní krize uplynulo právě v těchto dnech patnáct let. Jak na tuto událost vzpomínáte, co se tehdy vlastně podle vás přesně odehrálo?

Před patnácti lety došlo k významnému předělu v polistopadovém vývoji naší země. Tehdy se v plné síle rozhořel dlouhodobě doutnající spor mezi zastánci parlamentní demokracie, kteří svou politickou moc odvozovali od hlasu každého občana ve svobodných volbách, a těmi, kteří hlasem občanů pohrdají a domnívají se, že společnost mají řídit nevolené samozvané elity s takzvaným morálním kreditem. Tyto elity, podporované některými politiky, tehdy dokončily své vítězství nad parlamentní demokracií. 

Místem klíčové bitvy se stala veřejnoprávní televize, kterou si pro prosazení svého vidění světa tyto samozvané kulturní, politické a náboženské elity připravovaly dlouhodobě. A docílily svého. Česká televize se tehdy zcela vymkla kontrole parlamentní demokracie, přestala ji respektovat a začala vytvářet propagandu světa elitářských sociálních inženýrů. A tak významně ovlivňovat realitu společenskou a politickou, o což šlo především. V systému parlamentní demokracie tak násilně vzniklo místo, které s pocitem nadřazenosti a nedotknutelnosti moralizuje, nepohodlné ničí a vnucuje veřejnosti jediný správný názor. V poslední době vliv této televize nepatrně slábne, protože jí občané stále méně věří.

Problém je i v tom, že ti, kteří se tak zabydleli na místě mimo kontrolu parlamentní demokracie, vychovali v uplynulých patnácti letech své následovníky, kteří berou pocit vlastní nedotknutelnosti a nadřazenosti, pohrdání občanem a prosazování „správného“ názoru jako základní normu své práce. Často nemají ani ponětí o tom, co to je skutečná demokracie, co to je skutečná svoboda projevu a co to je občanská svoboda.

Podotýkám, že tento stav je výsledkem „neboje“ tehdejších politiků o svobodu a parlamentní demokracii. Politické špičky tehdy nepochopily, že se skupinami, které nerespektují parlamentní demokracii, ale chtějí prostřednictvím institutů parlamentní demokracie mít vliv na společnost, je nutné se střetnout a ne jim uhnout. Za toto slabošství platí dnes nejen tehdejší premiér Miloš Zeman a tehdejší předseda Poslanecké sněmovny Václav Klaus, ale i my všichni. Je to daň v podobě ostrakizace a zesměšňování těch, kteří se perou a věří v parlamentní demokracii a svobodu pro všechny, tedy ne jen pro ty vyvolené.   

Vy jste se stala tenkrát na žádost oficiálního vedení ředitelkou zpravodajství. Byl to zřejmě dost velký boj s těmi, co se vzbouřili…

Tehdejší řádně zvolený ředitel České televize Jiří Hodač, manažer se zahraniční novinářskou zkušeností v BBC mě jmenoval ředitelkou zpravodajství. Tehdy jsem za sebou měla desetileté působení v České televizi a v Hospodářských novinách, moderovala jsem klíčové politické, ekonomické a předvolební pořady, např. pořad „21“ (dnes Události, komentáře), byla jsem konzultantkou ústavních činitelů, vlastnila úspěšnou značku ekonomických konferencí a jeden z prvních zpravodajských internetových serverů.

Zároveň jsem se netajila kritickým odstupem k tomu, co se v České televizi dlouhodobě děje. V zákulisí České televize byly už v té době spory mezi zastánci parlamentní demokracie a stoupenci takzvaných nevolených elit, kteří parlamentní demokracií pohrdali, mnohem ostřejší, než veřejnost tušila.  Nespadla jsem tedy z nebe, mé názory byly řadě kolegů a jejich elitářským spojencům trnem v oku. Prosazovaní novinářské práce systémem padni komu padni, odmítání jakýchkoli tlaků a naprosto nekompromisní postoj vůči všem politikům byly mým kolegům velmi nepříjemné. Měli mezi politiky totiž své favority, které zvýhodňovali a kterým sloužili.  Řadě z nich se nyní přezdívá „pražská kavárna“. 

Boj s redaktory, kteří se tenkrát viditelně vzbouřili (podle mne to byly jen ovládané loutky těmi, co se štítí parlamentní demokracie a myslí si, že moc patří jen do rukou vyvolených elit), byl místy až komický. Své pracoviště – myšleno veřejnosti patřící televizi – bránili její zaměstnanci doslova vlastním tělem. Leželi tam ve spacácích, utíkali přede mnou, zamykali se zevnitř ve vysílací místnosti, zvali tam své spřízněné politiky, spisovatele a herce, házeli po mně růžové plyšové prase a jiné předměty, plivali na mne, čůrali mi na dveře a strkali mi do zámků sirky, chodili za mnou s kamerou na záchod a dělali celou řadu věcí, za které se doufám dnes lidsky alespoň trochu stydí. Jako slogan si tito lidé dali, že bojují za svobodu slova. Boj vypadal následovně: zaměstnanci vzali do svých rukou vysílání (a vysílali jen to, co chtěli – svoji propagandu), odmítli respektovat zákon o České televizi, odmítli zákonný rámec České republiky, odmítali respektovat rozhodnutí zákonně jmenovaných nadřízených. V tom všem měli podporu řady osobností, které samy sebe pasovaly na arbitry a vykladače zákona a postavili se nad právní řád České republiky.

Vzpomenete si ještě dnes alespoň na ta známější jména, která byla mezi vzbouřenci?

Myslím, že na režiséra Svěráka, který stál každý večer stráž u vzbouřených redaktorů a na kněze Halíka, který sloužil mši na pracovišti televizního vysílání, si řada lidí vzpomene ještě dnes. Davy lidí se nechaly zmanipulovat a denně chodily před ČT nebo dokonce na Václavské náměstí podporovat „boj za svobodu slova“. Tleskaly Monice Pajerové, Jiřímu Stránskému, Michaelu Kocábovi, Břetislavu Rychlíkovi a dalším. Aby také ne! Vždyť Česká televize celé dny žádala prostřednictvím zneužité obrazovky občany o ochranu a na demonstracích je v pocitu ohrožení utvrzovali například Marek Eben, Jan Hřebejk, Jan Kraus nebo Michal Viewegh, populární kulturní ikony. Myslím, že snímky z demonstrací na podporu ČT o Vánocích 2000 mluví za vše.

Podstatné a neskutečné bylo, že se za vzbouřence postavil tehdejší prezident Václav Havel, který jim dal signál, že si z flagrantního porušování zákonů nemusejí dělat hlavu. Postavila se za ně většina tehdejších politiků. Buď zcela záměrně, protože se domnívala, že teď budou oni těmi mediálními hvězdami, další ze strachu před tím, že budou označeni za nepřátele a zničeni. A ti co s nimi nesouhlasili, jako Miloš Zeman a Václav Klaus, nedokázali a možná ani v ten moment nechtěli s rozběsněnou televizně-mediální frontou účinně bojovat. Nutno dodat, že na stranu vzbouřenců se postavila prakticky všechna tištěná média. Doufám, že si alespoň někteří dnes uvědomují, jak fatálně tenkrát zklamali.

Šla byste do toho dnes znovu? Co vám tato životní zkušenost dala a co naopak vzala?

Můj postoj tehdy byl nejen manažerský a novinářský, ale především občanský. V pozadí toho všeho totiž byl a je klíčový spor mezi tím, jestli chceme žít ve společnosti, kde je vyslyšen prostřednictvím parlamentní demokracie hlas každého občana – anebo ve společnosti, kde vládne uzoučká skupina lidí, která sama sebe označí za elitu a domnívá se, že je „povolána“, že je „vyvolená“, že musí být respektována a že má více práv než ostatní většina lidí. A každý, kdo její morálku a pravidla nerespektuje, nemá v jí definované „slušné“ společnosti co dělat.  Ano, šla bych v tomto kontextu do toho znova.

Televizní krize vzala naivní víru v pevnost parlamentní demokracie a samozřejmost občanské svobody. Dala mi poznat křehkost těchto hodnot i přesvědčení, že pokud ve svobodě chceme žít a uchovat ji pro příští generaci, tak je nutné za ni bojovat. Televizní krize mi dala plné pochopení citátu amerického prezidenta Ronalda Reagana, a sice že svoboda je hodnota, kterou nelze dědit nebo předat krví svým dětem, musí se za ní bojovat, chránit ji, aby přežila více než jednu generaci.

V profesním životě mi takzvaná televizní krize přinesla nové příležitosti. Moderovala jsem poté na Nově velmi úspěšnou politickou televizní talk show „Sedmička“, která dosahovala až milionové sledovanosti a těšila se společenskému respektu. Stala jsem se poslankyní Evropského parlamentu, kde jsem zastávala zájmy naší země. V další politické kariéře jsem dvakrát kandidovala na prezidentku České republiky a důsledně jsem varovala před Lisabonskou smlouvou, ztrátou suverenity i občanských svobod nebo například i před kvótami pro migranty. Nic z toho bych nepoznala a neprožila, pokud bych se tehdy v České televizi bez boje, pokorně a pohodlně sklonila před manipulací a nezákonností a před nadvládou nevolených elit. Tím, že jsem se jim nikdy nepodrobila, jsem trvale vystavena manipulacím, pomluvám a mediálnímu ničení pověsti a jména.  

Pracovníci redakcí publicistiky a zpravodajství České televize odmítli tehdy vaši nominaci uznat, prý kvůli údajnému propojení s ODS. Jak to tehdy bylo?

Jedním z hlavních sloganů vzbouřenců bylo, že šlo o mediální převrat ODS. Podle hesla, že tisíckrát opakovaná lež se stává pravdou, tato manipulace žila vlastním životem. O žádný mediální převrat nešlo, pouze tehdy nově zvolená Rada Poslaneckou sněmovnou (ODS měla v devítičlenné Radě ČT tři nominanty a pouze jeden z nich byl členem ODS) řádně zvolila Jiřího Hodače, dlouholetého šéfa českého vysílání BBC ředitelem a pan Hodač si vybral do čela zpravodajství mě. Nikoli kvůli propojení na ODS – žádné neexistovalo, ale kvůli mému předchozímu působení v médiích, v České televizi zejména.

Jak hodnotíte současnou Českou televizi? Kam to po této televizní krizi takříkajíc dovedla?

Byl to konec veřejnoprávnosti České televize. Výsledkem krize bylo to, že televize patří jejím zaměstnancům, nikoli koncesionářům či veřejnosti. Od této doby se Česká televize stala mocenským názorem jedné skupiny lidí, dnes populárně označované jako „pražská kavárna“ a na ně napojených umělců, publicistů a aktivistů a také lobbistů z mediálního podsvětí pohybujících se často daleko za hranou zákona. Pohnutky těchto lidí jsou jednak politicko-mocenské, jednak – a možná dnes především – finanční. Důvodem celé televizní rebelie byl kromě jiného i ten fakt, že tehdejší Rada se poprvé chtěla velmi vážně zabývat rozpočtem ČT, jednotlivými položkami a ptát se, zda tyto peníze jsou opravdu účelně vynakládány. Před krizí ani po ní už se to nikdy nedělo.

Souhlasíte s koncesionářskými poplatky, proti kterým vystoupil například senátor Veleba?

Česká televize v dnešní podobě není institucí, která plní své zákonné povinnost, tedy zejména pokud jde o vyvážené a objektivní zpravodajství a pluralitu názorů. Pokrok oproti televizní krizi nastal v tom, že si to uvědomuje stále více lidí. Možná se ukazuje, že veřejnoprávní model je nefunkční a skrývá v sobě nebezpečí oné skryté privatizace televize jejími zaměstnanci a určitými s nimi spřízněnými skupinami. Cesty ze současného stavu jsou podle mě dvě: 1. zrušení molochu ČT a udělení licencí soukromým provozovatelům, 2. přeměna na jinou právní formu, více spjatou se státem, řízenou a kontrolovanou.

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh  na ');.           

Vložil: Redaktor KL

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace