Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
S cestovatelem Milošem Beranem

S cestovatelem Milošem Beranem

... do Číny a dál, za exotikou. Trocha povídání a nádherné fotky

Fejeton Jiřího Macků

Fejeton Jiřího Macků

Každou neděli něco trošinku hlubšího k zamyšlení od doyena redakce

Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, která pokračuje i v roce 2021

Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosář Ely Novákové

TV glosář Ely Novákové

Co budou dávat v bedně? Víme

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Pražská doprava

Pražská doprava

Zajímavosti i aktuality

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho kulturně politického redaktora

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A nově i ty televizní

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Recenze

Recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Vypadá na patnáct a píše populární blog, kde toho o sobě moc neřekne, třeba přítele nezmínila ani jednou. Nová vítězka StarDance klame tělem, všechno je jinak

21.12.2015
Vypadá na patnáct a píše populární blog, kde toho o sobě moc neřekne, třeba přítele nezmínila ani jednou. Nová vítězka StarDance klame tělem, všechno je jinak

Autor: ČT

Popisek: Vítězka StarDance Marie Doležalová

ROZHOVOR, UKÁZKA Z KNIHY, FOTO Sice už léta není Saša z Comebacku, ale vzhled naivní patnáctky jí zůstal, i když oslaví za dva roky třicítku. Letos má superúspěšný rok: Nejprve vydala knižně své populární blogy Kafe a cigárko, za něž dokonce získala prestižní literární cenu Magnesii Literu, pak k tomu ještě přidala vítězství ve StarDance. Marie Doležalová jede na vlně. Bulvár sice tvrdí, že za vítězství v taneční soutěži zaplatila krachem vztahu, ale…

„Nebyla to náhlá událost, spíše vyústění něčeho dlouhodobého. Prostě neshody, ale trvaly déle. Kvůli StarDance jsme se nerozešli,“ okomentovala rozpad vztahu Marie Doležalová, které nikdo neřekne jinak než zdrobnělinou - Maruška nebo Mařenka. A dodala, že bývalého přítele, o němž se ví jen to, že spolu byli tři roky, jmenuje se Pavel Králíček a je mu třiadvacet, rozhodně nenahradil její taneční partner Marek Zelinka. Mimochodem, s vzezřením uherského hulána z prvorepublikového románu.

Po vítězství

K vítězství se zatím více nevyjádřila, je to příliš brzy: „Nedokážu ani říct, jak moc jsem šťastná, a nesmírně děkuji Markovi, protože je to hlavně jeho práce. Strávili jsme spolu opravdu hodně času, je to hlavně jeho vítězství,“ řekla jen těsně po vyhlášení vítězství Doležalová, která trávila poslední týdny pilováním tanců i šest hodin denně.

„Naše Maruška“: Krásná a střelená 

V diskuzích na Facebooku se objevují prakticky jen kladné ohlasy (což je samo o sobě výjimečné): „Mařenka je skutečně krásná žena a její střelenost její krásu pouze podtrhuje,“ napsala jedna diskutérka. Valnou většinou jí opěvují ženy, které nebývají k příslušnicím svého pohlaví zrovna shovívavé. Svou „Marušku“ zřejmě instinktivně považují ještě za dítě, nikoli soupeřku.   „Maruška kdyby měla klobouk, tak mi připomíná anglickou lady ze seriálu slečna Marplová,“ poznamenala také Zuzana Hojcusová. 

Umět být před publikem svá, ale neprdět na něj, popsala Marie Doležalová v rozhovoru

 

 

„Historky z hereckého podsvětí“, jak zní podtitul knihy Marie Doležalové, jež vyšla koncem listopadu,  se tedy dostaly z virtuálního světa do knižní podoby s názvem Kafe a cigárko. Karin Lednická za nakladatelství Domino říká: „Kafe a cigárko je podle mého názoru kniha, která má téměř absolutní čtenářský záběr. Maruščin blog čtou výsostní intelektuálové, ajťáci i milovníci zákulisních historek – a všichni se baví. S tištěnou knihou se budou bavit ještě víc, protože v ní přibyly další geniální ilustrace Honzy Hofmana!“ 

Jak se herečka dostane ke psaní? Co byl spouštěč a proč zrovna blog?

Psala jsem odjakživa, deník, různé své povídky a básničky... jenom by mě nikdy nenapadlo, že budu jednou psát veřejně, vždycky jsem se styděla někomu svoje psaní ukazovat. Dva roky předtím, než vznikl blog Kafe a cigárko, jsem nepsala vůbec, měla jsem hodně práce na Fidlovačce. A najednou mě napadlo, že mám z hereckého světa docela hodně zážitků, které jsou pro mě úplně normální, ale pro ostatní je náš svět vlastně docela zvláštní a švihlý a zjistila jsem, že mě moc baví o tom všem psát. Tak vzniklo Kafe a cigárko. 

Vybavujete si chvíli, kdy se stal blog hodně navštěvovaným a jaké to bylo úplně na začátku, když ještě neměl mnoho čtenářů?

Na začátku jsem byla ráda, že moc lidí nechodí, aspoň jsem se tolik nestresovala a v klidu jsem si našla způsob, jakým chci psát. Potom se začala návštěvnost zvedat a ke mně přicházely zprávy, že Kafe a cigárko lidé hodně sdílí na Twitteru a na Facebooku. Ze začátku jsem myslím znala každého, kdo četl, protože to byli moji známí, teď se dozvídám, že čtou úplně neznámí lidé, co se s nimi někde potkám. Například nedávno jsme s Markem odcházeli z tréninku na StarDance a jenom tak nekonkrétně jsme pozdravili pana vrátného a on na nás šibalsky mrknul a povídá: „Tak co, ještě jste na ni tak přísnej? Já to všechno čtu, já to vim!" To bylo hrozně milé! 

Kde berete náměty? Musíte o nich přemýšlet? Váháte, o čem napíšete příště, nebo to prostě přichází „ze života“?

Jak kdy. Některý napíšu bez přemýšlení, některý vychází z konkrétního zážitku, tam není co vymýšlet, a o některých přemýšlím třeba měsíc i víc, než mi to zapadne, co všechno do článku dám. Je to různý, to mě na tom baví.

Jste povoláním herečka a zároveň jste dostala naše nejprestižnější literární ocenění – co na to vaši kolegové z obou táborů?

Co literáti nevím, herci mi blahopřejí a oceňují to. To, že Kafe a cigárko dostalo takovou cenu, je boží, upřímně jsem nečekala, že se dostanu vůbec do nominace. Ale raduju se o to víc, že jsem k tomu přišla jako slepej k houslím: letos jsem začala psát, letos se poprvé ta cena dávala a já ji dostala. Naprostá parádní shoda! 

Poradíte začínajícím blogařům, jak na to?

Já jsem taky začínající bloggerka! Dávat rady je těžký, ale myslím, že u blogu je důležitý psát o tom, co mě doopravdy zajímá, ale pořád tak nějak myslet na to, jestli to bude zajímat i čtenáře - já jsem po pěti a více letech mediálního tréninku, myslím tím dávání rozhovorů, veřejné vystupování - tak nějak do sebe nasála ten princip: umět být před publikem svá, ale neprdět na něj. Těžko se to vysvětluje. Začínající bloggeři by měli psát hlavně proto, že chtějí psát, ne proto, aby je četlo hodně lidí. 

Kdy přišla myšlenka/nabídka na vydání vaší blogové knihy?

Už vloni v prosinci, což bylo hrozně brzo. Mě to tehdy ještě ani nenapadlo a Karin Lednická mi zavolala, že to chce vydat. Udělala mi velkou radost a za to, že zavolala ve chvíli, kdy kolem Kafe a cigárka nebyl ještě takový boom, měla u mě body navíc. Od samého začátku jsem to chtěla vydávat u ní, i když potom ještě několik nabídek od jiných nakladatelství přišlo, ale to bylo až ve chvíli, kdy se vědělo, že je o to zájem. Karin měla svoje body, že to udělala ještě předtím. 

Liší se tištěná verze nějak od té elektronické? Najdeme tam něco, co na blogu není?

Je tam dvakrát víc stripů, ilustrátor Honza se činil a přes prázdniny dokreslil nové. Pro ty, kdo by čekali, že to bude něco jiného než blog, tak to ne: je to blog přenesený do knihy. Ale věnovala jsem tomu celý červenec - některé věci jsou vyškrtnuté, některé přepsané - myslím, že i když je obsah víceméně stejný, teď už je to pro mě knížka. Taky se v knize objeví dva nikdy nepublikované články jako bonus. 

Jak to bude vypadat s blogem při vašem pracovním vytížení – řekněme – za tři roky? A stihnete psát nové příspěvky i nyní? Co je nového ve vašem životě, tedy kromě psaní nových článků?

To nevím, já jsem nikdy netvrdila, že budu psát tři roky, ještě pořád platí, že až mi dojdou témata, dám si pohov. Může taky přijít chvíle, kdy se Kafe a cigárko vyčerpá, kdy to čtenáře přestane bavit, řeknou si, že je to pořád dokola, jak tam fňukám... No uvidíme, budu dělat všechno pro to, aby to tak nedopadlo! 

Ukázka z knihy: Práce herce s rekvizitou

 

 

My herci jsme pořád mezi lidmi. V divadle je všude kolem velká spousta dalších zaměstnanců a naše práce spočívá v tom, že s mnoha lidmi hrajeme něco pro ještě větší počet lidí v hledišti. Když pracujeme, jsme prakticky pořád v davu přátel a známých.

A přesto je herec na to nejdůležitější úplně sám. Když přemýšlí o roli, když se snaží správně říct repliku a režisér ho pořád opravuje, že to dělá špatně, když čeká v davu lidí na castingu, až přijde na řadu, když mu někdo zavolá a dá mu roli, když má na jevišti megaobří okno a před očima jenom černo a žádný, ani minimální nápad, co by asi tak měl říkat, v dobrém i ve zlém je herec při práci sám a sám.

Ale je tu něco, co může být herci alespoň na malou chvíli dobrým přítelem. Něco, co může být v těžké chvíli nervozity s ním.

Je to rekvizita.

Cokoli do ruky, čím se může herec najednou zaobírat.

Ve chvíli nejistoty si herec navymýšlí všemožné předměty, které by jenom mohl potřebovat. Při zkoušení jedou hercům mozky na plné obrátky, aby přesvědčili režii, že bez rekvizity tahle scéna nemá vůbec cenu.

„Tak mě napadlo, rejžo… Nemohla by Julie na balkoně u toho monologu… třeba plíst šálu? Abychom ukázali, to víš, že už s tím vztahem jakoby počítá?“

„Jsem si říkala, co kdybych těsně před tím, než dám Vávrovi to kafe, měla na klíně kafemlejnek a pak bych tu čerstvě umletou kávu zalila… Bylo by to tak dokonce i krutější, nemyslíš?“

„Hele, já jsem si tam vymyslel, jak číhám na Karkulku za stromem… že bych hrál tetris… To je vtipný, vlk s tetrisem, ne?“

A mnoho dalších a dalších případů. Kdo hraje číšníka, přeje si talíře, skleničky, utěrku a kasírku. Kdo hraje mrchu, touží po pěti obřích prstenech, ze kterých by se do pití sypal jedovatý prášek. Aby herec nemusel být se svou rolí sám, obklopí se spoustou všelijakých předmětů, které budou na jevišti při něm.

Jenže.

Několik zkoušek se jede jenom jako a herec slibuje, až se mu od pusy práší. Hraje například hádku s kolegou, pak na chvíli vystoupí z role a popíše sebe sama za pár týdnů: „Tady teď otevřu tu láhev, hodím mu ji, aby si nalil, a zažongluju s ledama. To teď dělat nebudu.“

A protože herci sice nejsou hloupí, ale jsou naivní, doopravdy věří, že jim všechny ty opravdické věci, které budou mít v ruce, pomůžou.

Pár týdnů, kdy se rekvizity shání a vyrábí, je herec v sedmém nebi, jenomže pak najednou přijde den, kdy na něj na stolku u jeviště čeká všechno to harampádí (doopravdické pletací jehlice s vlnou, kafemlejnek, tetris, umělé divadelní ledy), po kterém tak toužil. A on je bázlivě bere do ruky… a najednou musí říkat dialog, ve kterém ještě přesně neví, jak se chovat a jak správně říkat emotivní repliky, a do toho kolem něj leží spousta skleniček a cukřenka s cukrem a v kapse má starodávné hodinky (se kterými si vymyslel legrační klauniádku) a musí to brát do ruky a úplně mimochodem s tím něco složitého dělat a ještě musí myslet na to, kam to přesně odložit, protože tři jeho další kolegové si s tou samou věcí vymysleli svoje vlastní akce.

A nastává fáze „peklo s rekvizitou“.

Protože herec je schopný po psychické stránce zahrát cokoli, například že je veselý, i když má zrovna smutný den, nebo že je cholerický a zuřivý, i když je ve skutečnosti uťáplé tintítko, ale nedokáže zahrát, že mu věci nepadají z ruky. Ty velké tvrdé dřevěné věci, které prozrazují, že to všechno jenom hraje. Ty blbé kufry, které tak chtěl a teď je musí pořád někam nosit, otvírat a vyndávat z nich další věci, a to všechno mimochodem, zatímco říká repliky. Protože rekvizity jsou mrtvé věci, které nespolupracují. Kolega, ten vás vytáhne z průšvihu, ale rekvizita se jenom plete v ruce a nemá nožičky, aby za vámi přišla, když ji někde zapomenete. A to si pište, že ji někde zapomenete nebo že nebude tam, kde ji potřebujete. Velmi často.

A to ještě v divadle má herec nějaký čas, aby se s věcmi sžil. Na natáčení prostě přijde rekvizitář a těsně předtím, než se točí naostro, vám strčí do ruky skalpel. A vy můžete na kameru velmi přesně hrát charismatický úsměv lékaře, který už zachránil život stovkám lidí, a v očích vykřesáte i trochu obav nad touhle těžkou operací, kterou ještě nikdo na světě neudělal. Ale vaše herectví přijde vniveč, když se ukáže, že skalpel držíte jako prase propisku. Že vůbec nevíte, co s ním, a soustředíte se, aby vám nevypadl z ruky, jak se vám ty ruce klepou.

Herečky zase umí dobře zahrát fiktivní mateřství, umí na tváři vyloudit něhu a starostlivost, a to tak přesvědčivě, až se zdá, že mají nejméně čtyři děti. Ale dejte jim do ruky plíny a lahvičku s mlékem, nuťte je starat se o konkrétní dítě v záběru, a celá jejich postava matky je v troskách.

Třešničkou na dortu ve světě rekvizit jsou rekvizity, které se musí šetřit. Celý obraz se nazkouší s kamerami, herci a vším ostatním. Všichni už vědí, co dělat, jen zbývá malý, malinkatý detail. Že vy ještě navíc, až se pojede naostro, odbouchnete to šampaňské, případně nakrájíte ten velký a nádherný svatební dort nebo vystřelíte slepé náboje směrem na padoucha, případně odpálíte světlici. Bez toho, abyste si to vyzkoušeli. Tyhle obrazy herci většinou točí v naprosté hysterii. Pokud se jim to náhodou povede, ani ve stavu hluboké hypnózy si posléze nejsou schopni vzpomenout, jak to vlastně udělali.

Ale nepropadejte soucitu, je to naše práce. A pokud vám dosud připadalo, že práce s rekvizitou nikdy hercům nedělala problém, a osvětlil vám to až tenhle článek, děláme svou práci dobře. Protože po všem tom sžívání s rekvizitou je naším cílem jedině to, aby všechno vypadalo jakoby nic.

Po zuřivém a zoufalém boji s předmětem není pro nás herce větší pochvaly, než když nikoho ani nenapadne pochválit nás za to, jak přirozeně jsme nakládali s rekvizitou. 

Kdo je Marie Doležalová

 

 

Marie Doležalová se narodila roku 1987 v Karviné, ale ještě jako nemluvně společně s rodiči přesídlila na jiný sever, do Trutnova. Tam také poprvé vystoupila na jevišti, když v indiánském eposu ztvárnila drobnou roli Ohně. Podnícena touto cennou zkušeností začala Marie navštěvovat dramatický kroužek, který ji přivedl k poznání, že chce být herečkou. Pro uskutečnění tohoto snu bylo nezbytné vystudovat Pražskou konzervatoř, kde se kromě procvičování všech jevištních technik a věcí souvisejících věnovala též zpěvu v kapele s názvem Olats otesoc. Po absolutoriu prošla Marie několika pražskými divadly a nyní je její domovskou scénou Fidlovačka, kde kromě jiného exceluje v roli Evy v představení Eva tropí hlouposti. Televizní divák se s Marií nejspíše seznámil prostřednictvím Saši Bůčkové ze seriálu Comeback, zatímco filmový divák ji s vysokou pravděpodobností zaregistroval jako Išku v Pusinkách. Od roku 2014 píše blog Kafe a cigárko, který získal v letošním roce prestižní ocenění Magnesia Litera. A právě vyhrála StarDance.

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh  na ');.                         

Vložil: Anička Vančová

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace