Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
S cestovatelem Milošem Beranem

S cestovatelem Milošem Beranem

... do Číny a dál, za exotikou. Trocha povídání a nádherné fotky

Fejeton Jiřího Macků

Fejeton Jiřího Macků

V neděli občas něco trošinku hlubšího k zamyšlení od doyena redakce

Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, která pokračuje i v roce 2021

Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

MFF Karlovy Vary 2021

MFF Karlovy Vary 2021

Hvězdy, hvězdičky, róby, filmy i všechno kolem

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Být svému publiku oporou ve zmatené době bez vize… Zemřel Ivan Rajmont, proslulý divadelní režisér, tatínek Otíka Puklického z Ulice, Filipa Rajmonta

07.12.2015
Být svému publiku oporou ve zmatené době bez vize… Zemřel Ivan Rajmont, proslulý divadelní režisér, tatínek Otíka Puklického z Ulice, Filipa Rajmonta

Foto: ND

Popisek: Ivan Rajmont

Režisér legendární inscenace „Sluha dvou pánů“ a první porevoluční umělecký šéf Činohry Národního divadla Ivan Rajmont podlehl po dlouhém a statečném souboji zákeřné nemoci. Národní divadlo mu vzdává hold. Ivan Rajmont proslul výrokem: Divadlo musí být horký nebo studený, ale nesmí být vlažný.

Ivan Rajmont se sice narodil 29. července 1945 v Hradci Králové, ale jeho dětství a mládí je spjato s Libercem. Zde vystudoval gymnázium, poté byl přijat na místní Vysokou školu strojní. Režii na DAMU absolvoval v roce 1971 inscenacemi Potopy světa (V. Eliášková podle V. K. Klicpery) a Neznámé ze Seiny (Ö. von Horváth). Během studia hostoval v Divadle V. Nezvala v Karlových Varech, posléze byl do něj angažován (1971–75). Nastudoval tu Langerovu Periferii, Landovského Případ pro venkovského policajta, Goldoniho Poprask na laguně, Maupassantovu Kuličku (Zájezdní hostinec) a další.

Ústecký Činoherák

Následovala jeho významná éra v Činoherním studiu v Ústí nad Labem (1975–86). Převážnou dobu zde působil nejen jako režisér, ale i umělecký šéf. Z jeho ústeckých režií: Diderot/ Kundera: Jakub fatalista (1975, představení se dočkalo 223 repríz), Büchner: Leonce a Lena, Brecht: Muž jako muž, Koenigsmark: Edessa, Koenigsmarkova úprava Shakespearova Troila a Kressidy, Steigerwald: Dobové tance a Foxtrot, Čechov: Tři sestry, Büchner: Dantonova smrt, Ibsen: Hedda Gablerová, Bulgakov: Zojčin byt, Gogol: Revizor a další (celkem dvacet režií). Od roku 1986 do začátku prosince 1989 byl režisérem pražského Divadla Na zábradlí (Camus: Caligula, Steigerwald: Tatarská pouť).

Hostoval i v řadě dalších divadel – Divadlo E. F. Buriana v Praze, plzeňské Divadlo J. K. Tyla, Divadlo SNP v Martině, SND v Bratislavě, ND v Brně (Molierova Škola žen, 2005), hradecké Klicperovo divadlo (Shakespearův Konec dobrý, všechno dobré, 2004 a Molierův Don Juan, 2005), pražské Divadlo pod Palmovkou (Maupassantův Miláček, Beaumarchaisova Figarova svatba), Divadlo Na Fidlovačce (Ayckbourn: Komická potence aneb Něco v ní je; Goldoni: Poprask na laguně, 2005; Maugham: Kouzlo domova, 2006), Letní shakespearovské slavnosti na Pražském hradě (Marná lásky snaha, 2004), Divadlo Bez zábradlí (M. Kundera: Jakub a jeho pán, 2005), Divadlo F. X. Šaldy v Liberci (Postelová fraška, 2006), Divadlo Viola (K. Burianová/ I. Klestilová: Jsem tvého života amen, 2006) aj.

První polistopadový šéf ND

Třikrát se Ivan Rajmont představil publiku v ruské Jaroslavli. V tamějším Státním akademickém divadle Fjodora Volkova, nejstarším ruském profesionálním divadle, nastudoval nejdříve v roce 1997 Čechovova Platonova. Inscenace se setkala s velkým ohlasem a tak byl režisér Rajmont pozván o tři roky později znovu. Tentokráte spolu se scénografem Martinem Černým a autorem hudby Martinem Dohnalem nastudoval Shakespearova Krále Leara a v roce 2003 se stejným týmem Goldoniho Poprask na laguně.

Dřív než zakotvil v Národním divadle, nastudoval zde pohostinsky tři inscenace: Nezval: Milenci z kiosku, 1975; Patrick: Kennedyho děti, 1978; Ostrovskij: Deník ničemy, 1989. 7. prosince 1989 byl jmenován prvním polistopadovým šéfem Činohry ND. Tuto funkci vykonával do července 1997, nadále zde působil jako režisér. Ve stálém angažmá ND začínal inscenováním Čechovova Strýčka Váni (1990) ještě s Miroslavem Macháčkem v roli Serebrjakova a Shakespearovou komedií Jak se vám líbí s Rudolfem Hrušínským v roli Jacquese (1991). Následovaly režie: Mitterer: Návštěvní doba (DK 1991 – tímto představením bylo slavnostně otevřeno Divadlo Kolowrat), dále Kleist: Katynka z Heilbronnu (StD 1992), Hilbert: Falkenštejn (ND 1992), Eurípidés: Médeia (DK 1992), Ibsen: Divoká kachna (StD 1993), Goldoni: Sluha dvou pánů (ND 1994) – divácky nejúspěšnější inscenace historie, má za sebou více než 500 repríz a hraje se s Miroslavem Donutilem v hlavní roli více než 20 let.

Z jeho dalších aktivit je nutné zmínit alespoň dvě režie televizních inscenací – Havlovu Audienci (1991) a Klímovu Kláru a dva pány (1994). Působil též jako pedagog na pražské DAMU. Jeho manželkou byla od roku 1977 Kateřina Burianová, dcera legendárního E. F. Buriana a nevlastní sestra  písničkáře Jana Buriana. Z později rozvedeného manželství pochází syn Filip Rajmont.

Držet prst na neuralgických bodech doby a hrát o nich

V kongeniálním rozhovoru s teatrologem Richardem Ermlem z ledna 2014 zhodnotil mnohé, co bylo pro jeho divadelní práci typické. K práci divadelního dramaturga Ivan Rajmont prozradil: „Rvát se za podobu svého divadla, otvírat nečekané světy, držet prst na neuralgických bodech doby a hrát o nich, být svému publiku oporou ve zmatené době bez vize, být prvním divákem svým hercům, svému režisérovi, dodávat odvahu dramatikům, rozumět době, iniciovat nezaprděný způsob jevištního vyjadřování, umět ho obhájit před tvůrci i před publikem, nebejt srab – to je přece úloha dramaturga. A ta je potřeba furt. A řekl bych, že dneska obzvlášť. Jen ji nikdo nějak nechce. Dramaturg je přece ten, kterej zadává smysl celému divadlu. A přesto divadelní ředitelé neváhají nabídnout hostujícímu dramaturgovi deset tisíc za inscenaci. Za dva měsíce tvrdé práce. Své dramaturgy v angažmá degradují na pomocníky obchodního oddělení, v lepším případě jim umožní udělat rozsáhlejší program. Tu část úlohy dramaturgů, která se týká potřeby nějakého směřování, buď celého českého divadla, nebo nějakého konkrétního divadla, pak přebírá kritika, na kterou pak praktikující divadelníci nevraží, jakože je normativní a všímá si víc toho, co by tvůrci dělat měli, než toho, co dělají. Úloha dramaturga neuvadá. Jen lidi už jsou z toho uvláčený,“ vypointoval skvěle Rajmont.

Víc než pseudotradice hereckých televizních hvězd

Své řekl i k dvěma významným pražským scénám, Vinohradskému a Národnímu divadlu: „Studoval jsem na DAMU v době Pavlíčkovy vinohradské éry. Svůj „divadelní“ rozum jsem bral v Činoherním klubu a ve Vinohradském divadle s jeho neskutečnou tradicí hraní současných her a armádou dramatiků, kteří pro něj psali. To mě na tom lákalo víc než pseudotradice hereckých televizních hvězd. A taky, že jde o čisté činoherní divadlo, žádný konglomerát opery, baletu a činohry jako v Národním. Říkal jsem si, že se Vinohrady mohou stát moderním odvážným divadlem. Ne, že tu úžasnou inscenaci Vojcka, kterou měli na repertoáru, zadupou o země. Ale že se od ní odrazí dál. A že můžou dát českému divadlu naději, že to jde,“ řekl o Vinohradském.

„V žádném případě nechci rozšiřovat řady zatrpklých lidí, kteří odešli z Národního a začali jej pomlouvat. V každém případě to je ale zvláštní instituce. Přiblížím třeba na příkladu Vlasty Chramostové. Když byla v disentu, tak jsme se vídávali i dvakrát v týdnu. Buď ona přijela do Ústí, nebo my jezdili za ní do Prysku na chalupu. Vlastně pro nás představovala dalšího dramaturga. Když jsem ji pak vzal do Národního divadla, tak se stávalo, že uplynulo půl roku, a my jsme se neviděli. V Národním divadle se lidi nepotkávají. Když jsem nastoupil a svěřil se s tím Mirkovi Macháčkovi, že podle mého se tady všechny energie vzájemně vybíjejí, místo aby se násobily, vysvětlil mi, že to jinak nejde a jediná možnost je brát každou inscenaci jako samostatné divadlo. V Národním tak existují desítky malých divadel a part, které zrovna spolu zkoušejí. Jistou osamělost tak pociťuje asi každý,“ prozradil Rajmont, který znal Národní skrz naskrz.

Lepší někde začínat, než někde končit

A dodal: „Nemůžu hodnotit své vlastní šéfovské období, ale pravdou je, že když nastoupil Pepík Kovalčuk, tak jsem přirozeně prskal. Zdálo se mi, že mi kazí, co jsem vybudoval. Bylo to určitě hloupé, ale je to asi tak jako když se člověk rozvádí. Nejlépe spolu komunikuje první a třetí žena, s druhou v pořadí se halt nesnášejí. Při nástupu Michala Dočekala jsem byl naopak šťastný, protože jednoznačně vycházel z toho, co jsme udělali za mého šéfování, a tlačil to dál. No a nabídku dělat šéfa činohry v Liberci jsem přijal proto, že jsem si řekl, že je lepší někde začínat, než někde končit…“ řekl ke svému poslednímu, libereckému angažmá.

„Nemyslím na divadlo tak, že člověk musí udělat něco nového. Mám vlastně jediný kritérium. Divadlo musí být horký nebo studený, ale nesmí být vlažný. A když udělám něco vlažnýho, tak mám na sebe vztek. Myslím, že takové to známkování, co je staré, a co progresivní divadlo, je mimo mísu. Podle mě je důležité, aby různé styly, různí tvůrci vedle sebe mohli existovat a vzájemně se inspirovat,“ vyslovil na závěr své osobní krédo, které má ale velký přesah.

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh  na ');.           

Vložil: Anička Vančová

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace